Moderní-Dějiny.cz

„Panbíčkáři“

Publikováno: 17.2.2017, Aktualizováno: 21.2.2017 05:41

Odkud se vzala schopnost přežití polského katolicismu? Pokus o odpověď bez současných mediálních klišé Polská katolická církev oslavuje tento měsíc 1050. výročí christianizace země neboli „křtu Polska“. Výrazem toho jsou stovky akcí, které mají ukázat životnost propojení mezi společnosti a náboženstvím. Odkud se toto spojení vzalo? A jaká je jeho budoucnost?

„Panbíčkáři“
Najdete ty výrazy snad pod každým článkem o Polsku na českém internetu. I kdyby se text týkal národních jídel nebo stavu silnic, téměř vždy se v diskusi nakonec objeví sousloví „bigotní panbíčkáři“ nebo „ušišlaní fanatici“. „Polský katolík“ nezní možná až tak exoticky a zlověstně jako „muslimský uprchlík“, ale odlišnost ve zdejším chápání obou těch sousloví je rozhodně menší, než by napovídal rozdíl kilometrových vzdáleností mezi Prahou a Varšavou a Prahou a třeba Damaškem. 
 
Katolicismus je zřejmě první a hlavní asociací v českých zemích při vyslovení Polska jako takového a polského charakteru zvlášť. V Masarykově České otázce se dočteme o protikladných způsobech, jimiž k „problému všelidskému“ oba národy přistupují. Zatímco „Čech tu záhadu rozřešit chce na základě rozumovém“, Polák ho řeší „ne rozumem, nýbrž citem, ne osvětou, nýbrž náboženstvím“. Tlustý prelát patřil mezi poznávací znamení Polska na propagandistických plakátech z bouřlivého období sporu o Těšínsko. A koneckonců na jejich polských ekvivalentech najdeme motiv „české lůzy“, znesvěcující polní boží muka. V době konfliktu propaganda obou států přirozeně akceptovala a akcentovala tuto štěpící linii.  
 
Humorný rozměr tomuto příběhu poskytuje skutečnost, že podle nejznámější (ačkoliv možná zkreslené) verze raně středověkých dějin přišlo křesťanství na území tehdejšího kmene Polanů právě prostřednictvím Prahy. Podle kronikáře požádal tehdy kníže Měšek I. „o ruku jednu velmi dobrou křesťanku z Čech jménem Doubravka (šlo o dceru knížete Boleslava). Ta se však bránila provdat se za něho, neopustí-li onen zvrácený způsob života a neslíbí-li, že se stane křesťanem (…) A tak Měšek jako první z polských knížat dosáhl zásluhou věřící manželky milosti křtu.“ 
 
Před křesťanstvím jsme neexistovali
Čtenáře nikoliv polského může zarazit, že se připomíná – jak jsme to ostatně uvedli již v prvních řádkách textu - výročí „křtu Polska“. Ne křtu knížete Měška nebo začátku procesu christianizace. Pokřtít se může jednotlivec, ale země? Má to však své důvody. Jde tu o něco víc než o jazykový zvyk nebo než o projev, jak by také mohlo být interpretováno, „kulturního imperialismu“ ze strany církve. Jak píše filozof Paweł Milcarek: „Nemáme prostě dějiny před křtem, křest je počátkem. (…) Nemáme žádnou alternativní ne-křesťanskou identitu, která by čekala na znovuobjevení, nedřímají v nás žádní ‚staří bohové‘ jako u potomků Keltů či Germánů.“ Sociolog Paweł Rojek k tomu dodává: „Když hovoříme o polském katolicismu, nejde nám o to, že hodně Poláků jsou katolíci. Je vlastně docela jedno, kolik jich dnes je. Jde o to, že polskost se zrodila z katolicismu a zůstane s ním spojená, i když jednotlivci budou od církve odcházet.“
 
Podle Milcarka ve stoletích následujících po křtu Měška „všechny módy a ideologie přicházející z Evropy se mohly (v Polsku) stát něčím více než vírou úzkých elitních kruhů pouze za cenu výrazných ústupků vůči křesťanství. Zatímco jinde vytvářely alternativy ke křesťanskému univerzu, v Polsku byly akceptovány pouze tehdy, když se alespoň povrchně pokusily do něho vepsat.“ Tak bylo s renesančním humanismem a osvícenstvím, které ve Francii znamenalo masakry duchovenstva během revoluce, zatímco v Polsku byli právě kněží hlavními nositeli reforem. Místní odrůdy socialismu – především různé varianty selského družstevního hnutí - stály a padaly s jejich lídry a inspirátory z řad duchovenstva. I tolik skloňovaný moderní polský nacionalismus zůstával dlouho elitářskou záležitostí. Teprve když ti nepočetní polští vyznavači „soutěžení mezi národy” ve světě, v němž přežívají jen ty nejsilnější, vyměnili Darwina za Tomáše Akvinského, mohl se proměnit v hnutí masové.
 
Výmluvná je názorová cesta Romana Dmowského, duchovního otce polského nacionalismu. Zatímco v devadesátých letech 19. století trval na tom, že „vztah mezi jedincem a národem nespadá vůbec do sféry křestanské etiky”, o třicet let později se stejným přesvědčením tvrdil, že „katolicismus není jen náhodný přídavek k polskosti. Je její integrální součásti. Odtrhnout národ od náboženství by znamenalo zničit národ jako takový.”  
 
Stojíme na hradbách věčnou stráž
Existují dva symboly, jimž si v dějinách Poláci zdůvodňovali svou výjimečnost. První pochází někdy ze 16. nebo 17. Století, ze zkušenosti země na okraji „křesťanského světa“, země neustálé vzdorující nájezdníkům z východu a jihu. Tehdejší polský šlechtic chápe existenci Polska v transcendentních souvislostech: „Bůh Polským královstvím jako plotem křesťanství od pohanů ohradil.“ Tato představa si našla svůj historický vrchol v tažení krále Jana III. Sobieského na záchranu obležené Vídně (1683), avšak ožila znovu ve 20. století, s tím, že „bašta západní civilizace“ tentokrát měla chránit Evropu proti hrozbě bolševismu. Jak napsal krátce před druhou světovou válkou známý teolog Jozef M. Bocheński, polským udělem je „věčná ozbrojená stráž“ na hranicích západního světa. Dnes je tento mýtus přiživován zástupem pozdních Sobieského pohrobků, kteří se do této šablony snaží vměstnat i uprchlickou krizi. 
 
Druhou základní polohou národního mýtu byl obraz Polska coby ztělesnění a nositele ideje svobody. Jeho nejznámější verzi stvořil romantický básník Adama Mickiewicz v 19. století, kdy Polsko zmizelo z mapy Evropy. Podle Mickiewicze je jeho vlast Kristem národů, protože jako Kristus byla ukřižována mocnostmi, avšak bude vzkříšena a přinese svobodu celé Evropě.
 
Oba mýty spolu souvisí: obrana „latinského“ Západu je rovněž obranou občanské svobody před despotismem. Už pro vzpurnou a pyšnou polskou šlechtu bylo klíčové přesvědčení, že svoboda, je dar pocházející od Nejvyššího, nikoli výsledek dohody s pozemskými vládci. Proto ji také žádný král nemůže omezit či vzít. Toto krédo polského republikanismu shrnul jiný romantický básník v populární písni začínající verši: „Nikdy nepůjdeme s králi do aliance/ před mocí nikdy nesehneme šíje/ Kristovi my jsme pobočníci/ Poddaní Marie“. 
 
Před časem jistý český novinář s hrůzou reportoval, že v polských školách místo fotografii prezidentů musí viset kříž. Z relace bylo na první pohled zřejmé, že toto vnímá jako výrazný útok na svobodu. Polská zkušenost je přesně opačná! - portrét prezidenta je nepatřičným vstupem politiky do míst, kam nepatří. (Teď je to – řekněme – třeba Havel, příště to může být někdo méně všeobecně akceptovaný.) Naopak kříž je instancí, k níž se lze obrátit pro ochranu před sinusoidami a kotrmelci politického vývoje. V Polsku tak mohl mít katolicismus zakódovanou přesně opačnou asociaci než v českých zemích. Nebyl oporou absolutistického režimu, nýbrž naopak: byl vzýván jako pilíř svobody; svobody jak osobní, tak kolektivní.
 
Tento propletenec víry v občanskou svobodu s katolicismem byl v evropských podmínkách jedinečný. Pro intelektuální salóny Evropy tak bylo Polsko anomálií. V 18. století tyto salóny, v čele s Voltairem a dalšími, vítaly postupnou likvidaci Polska okolními mocnostmi jako vítězství osvícení nad do nebe volajícím anachronismem, jimž byl polský republikanismus. Šlo v podstatě o lékařský zákrok, nezbytný pro hygienu této části Evropy. V 19. století, kdy tón naopak udávalo konzervativní příměří mocností, byli Poláci krajně podezřelí kvůli svým revolucionářským heslům svobody a národního sebeurčení vypsaným na praporech. Vzhledem k tomu, že toto revolucionářství spojovali s mystickými řečmi o „Kristu národů“, nebyli příliš stravitelní ani pro rodící se levicový extremismus.
 
Z této perspektivy se zřetelněji ukazuje ošemetnost novinářských klišé o „konzervativním Polsku“. Mladý sociolog Michał Łuczewski (ročník 1979) píše: „Hovořit o konzervativismu polské společnosti je nesmysl. Konzervatismus věří na elity, instituce a tradici. Naší jedinou tradicí je tradice diskontinuity, naše dějiny jsou cyklem revolucí a katastrof. Jediným stabilním, trvalým elementem v tom všem je katolicismus. Ale s konzervatismem to nemá nic společného.“
 
Odkud se vzala tato schopnost přežití polského katolicismu, hlavně ve dvacátém století? 
 
Selský národ
Málokdo asi ví, že kolem roku 1930 bylo procento římských katolíků vyšší v Československu než v Polsku. Vznik představ o monolitně katolické polské společnosti (koneckonců stejně jako představy o monolitně ateistické společnosti české) jsou až následkem poválečného období. 
 
Teprve v posledních letech začínají sociologové a historici poodhalovat trochu jiný obraz vývoje polské společnosti, než je ten všeobecně známý mýtus šlechticko-romantického étosu bytostně spjatého s předmoderní religiozitou. Ačkoliv byla polská šlechta početnou a sociálně stratifikovanou skupinou, ve skutečnosti nejméně devět z deseti obyvatel současného Polska je zcela nešlechtického, selského původu. A zatímco národní vědomí, včetně přesvědčení o úzkém propojení národa a církve, bylo mezi šlechtou živé už v raném novověku, jejich poddaní se ještě koncem 19. století za „Poláky“ rozhodně nepovažovali. V roce 1846 se rakouským úřadům v Haliči podařilo poštvat sedláky „proti Polákům“ – tedy proti šlechtě - a vyprovokovat sérii pogromů a masakrů. „Ironií osudu je, že právě potomkové těchto malopolských sedláků jsou nyní považování za ztělesnění ideálu Poláka-katolíka“ – píše ve své průkopnické knize Odwieczny naród (2012) už zmíněný Łuczewski. „A naprosto zapomněli, že tomu někdy bylo jinak.“ 
 
Jak došlo k této proměně? Právě zde klíčovou roli sehrálo náboženství. Łuczewského kniha ukazuje jak ztotožnění národa a náboženství bylo hlavním nástrojem v rukou „buditelů“ (z nichž veliká část stejně pocházela z řad nižšího kléru). Desítky organizací, které se této proměny podílely, od zemědělských spolků až k abstinenčním hnutím, prosazovaly tuto polsko-katolickou vizi identity.
 
Druhá světová válka a začátky komunismu, tedy situace, v níž cizí nadvláda se současně zaměřovala jak proti polskosti, tak proti katolicismu, dále posílily propojení obou těchto identit. Revoluce, jež byla okupačními mocnostmi Polsku vnucena - ať nacistickým Německem revoluce národně-osvobozovací, tak hned poté stalinistickým Sovětským svazem revoluce bolševická -  zapříčinila zmizení dosud nejsilnějších tříd inteligence a (židovské) buržoazie. Na jejich místo byly vtlačeny masy převážně venkovského proletariátu. „Tato masa,“ říká historik nacionalismu Nikodem Tomaszewski, „se stala národem právě v období, jehož hlavními mezníky jsou 1000. výročí křtu Polska a poté vznik Solidarity.“
Partička pokeru o vládu nad dušemi 
 
Nastalý proces byl urychlován střetem církve a komunistického režimu. Obě strany „nacionalizaci“ podporovaly, ale každá se jí snažila vtisknout jiný obsah. „Vize mocného katolického národa sjednoceného v boji proti režimu je chybná,“ říká Paweł Rojek. „Projekt Wyszynského se neopíral o nějaké status quo, byl hluboce konstruktivistický. Předpokládal vznik nového polského lidového katolicismu.“ Šlo o to, aby se katolické církvi tohoto „nového člověka“ podařilo vytvořit dříve, než komunistům. Právě tím, kdo definitivně stvrdil vznik moderního „Poláka–katolíka“, byl výše zmíněný kardinál Stefan Wyszyński, hlava polské katolické církve v letech 1949–1981. Základy svého projektu kardinál načrtl ještě jako vězeň stalinského režimu; v letech 1953-1957 byl totiž internován. Když byl propuštěn, vyhlásil devítileté národní duchovní exercicie, jež mělo vyvrcholit v šestašedesátém roce, u příležitosti tisícího výročí „křtu Polska“. Slovy publicisty Jana Maciejewského: začala partička pokeru o vládu nad dušemi Poláků. 
 
Ústřední výbor polské komunistické partaje reagoval: „Program oslav tisíciletí Polska, rozpočítaný na devět let, je pokusem o vštěpení ducha náboženského fanatismu, likvidace světskosti a mobilizace věřících celé společnosti (…) dokazuje, že by církev chtěla výrazně překročit sféru svých náboženských úkolů“. Reakce moci byla hysterická, zahrnovala i opakované „zatýkání“ posvátné ikony Panny Marie Královny polské z Čenstochové, která měla podle kardinálova plánu putovat po celé zemi. O to hysteričtěji působila i v kontextu toho, že exercicie nezahrnovaly politické prvky. Přesto, když se blížilo samotné výročí milénia, na zasedání ústředního výboru padaly už i tak extravagantní nápady jako pozvání skupiny Beatles, aby „vytáhli mládež ze spárů Wyszyńského“. Lennon & spol. sice nedorazili, ale jen za nákup amerických filmů do televizního vysílání padly miliony zlotých.
 
A nastal duben 1966, hlavní oslavy milénia, konané v Poznani. Obraz Panny Marie má být přenesen v procesí z náměstí do katedrály. Státní orgány na poslední chvíli procesí zakazují, obraz má být přepraven v uzavřeném automobilu. V tom okamžiku dochází ke spontánní demonstraci síly: dav zvedá auto, i s obrazem, mnichy, kteří jej hlídají, a s řidičem. Procesí postupuje ke katedrále… Večer vzteklý komunistický šéf Gomułka v proslovu útočí na „protistátně“ smýšlejícího „předsedu episkopátu“, který si myslí, že „tento národ zvládl fungovat bez krále, bez premiérů či ministrů, ale nikdy nebyl zbaven svých pastýřů“. Władysław Gomułka tím ovšem nechtěně vystihl podstatu role církve v moderních dějinách země.
 
Koncem roku 1966 si kardinál Wyszyński do svého deníku zapsal: „Zdá se, že je úkol mého života splněn.” V pokeru s režimem soupeře trumfl. „Nový Polák” byl především jeho dílem; národní identita měla náboženství ve svém jádru. Její vnější formou byly tradiční postupy lidové zbožnosti, v čele se zdůrazňovaným kultem Panny Marie jako polské královny. Nikde nebylo Wyszyńského vítězství viditelnější než v Nové Huti u Krakova, v onom modelovém socialistickém městě vybudovaném (v letech 1949 až 1951) na zelené louce a jehož obyvatelé měli být ideálními socialistickými ateisty. Kostel v Nové Huti stát nesměl, a tak si tam občané postavili kříž, kde se začaly sloužit polní mše. Když rozuřená moc chtěla kříž likvidovat, modeloví obyvatelé modelového města se s kameny a tyčemi se postavili proti policii.  
 
Bránící se občany tehdy podpořil krakovský biskup. Jmenoval se Karol Wojtyła. Právě jeho volba papežem stvrdila Wyszyńského dílo. Rodák ve Vatikánu se stal – řečeno slovy filozofa Dariusze Karłowicze – „nekorunovaným polským králem”, jehož přítomnost stále připomínala uzurpátorský charakter vlády ve Varšavě.
 
Bůh mezi námi
Katolický publicista Grzegorz Górny poznamenává, že relativní odolnost polské církve po roce 1989 je spojená právě s tím, že zatímco například ve frankistickém Španělsku se moc církve odvozovala od úzkého vztahu se státem, v Polsku jeho silou bylo prolnutí se společnosti: „Katolíci věděli, že sami jsou za církev osobně zodpovědní.“ To se v Polsku projevuje i větší ochotou existenci církve a její nezávislost na státu financovat. 
 
Na mnohého návštěvníka z Česka působí Polsko se svým náboženským životem, odehrávajícím se ve veřejném prostoru a otevřeně pronikajícím do všech sfér života, jako jiná planeta. Faráři žehnající automobily na svatého Kryštofa nebo 3D pohledy s blikajícím Kristem jsou hitem českého internetu. Prolnuti konzumní, postmoderní společnosti a stále živé (a tedy komerčně využitelné) náboženské víry plodí mnoho podobných výjevů. Když jste náhodou otevřeli na Velký pátek jistý populární informační portál, do očí vás praštil titulek „Jidáš: co by si dnes koupil za třicet stříbrných?“. A bulvární deník Fakt před pár lety na Velikonoce lákal čtenáře reportáží o tom, jak to bude vypadat v nebe a v pekle.
 
Stačí si stoupnout s kamerou a točit, jako by říkali Filip Remunda a Vít Klusák trailerem ke svému novému filmu, „performativnímu dokumentu“ Polský bůh. Vidíme v něm nekomentované záběry z hlavního polského poutního místa, Jasné hory v Čenstochové, když do něj v srpnu vstupují jednotlivé skupiny pěších poutníků. Na delší dobu se kamera zastavuje u tancující mládeže, která pořvává heslo „Tady jde armáda Páně, tady jde skupina Karan“. Český divák už ale nebude vědět třeba to, že ona úsměvná skupina Karan je organizace, jejímž prostřednictvím se salesiánští mniši snaží vrátit do normálního života problémovou mládež, drogově závislé či delikventy. Neuvidí nedávno zemřelého Jana Kaczkowského, jenž onemocněl rakovinou mozku a stal se tváří hospicového hnutí. Neuvidí řadového kněze Jacka Stryczka, jenž od základu, na vlastní pěst, vybudoval největší charitativní akci v zemi, při níž se vloni před Vánoci vybralo v přepočtu 350 milionů korun.
 
 „Občanská aktivita a angažovanost v řešení lokálních problémů roste v Polsku přímo úměrně míře religiozity,“ vyplynulo před několika lety z průzkumů. Dokonce tolik démonizovaná rozhlasová stanice Radio Maryja začínala především jako instituce občanské svépomoci. „Někdo chtěl odevzdat do dobrých rukou lednici, jiný neměl peníze na léky. Posluchači volali, vyměňovali informace, pomáhali si,“ vysvětluje sociolog Ireneusz Krzemiński počátky stanice, která dnes irituje svým politickým angažmá. 
 
Polská církev je v Česku vnímána právě především skrze své politické vystupování. Pravda, to je nezvyklé sebevědomé, nicméně navzdory utkvělým představám je velice názorově pestrá – představuje průřez celé společnosti nikoli její malé části - a především se opírá spíše o aktivitu laiků než duchovních. I současná bouře kolem návrhu na přísnější ochranu života před narozením je dílo angažovaných věřících: „Biskupové tento návrh nenapsali, už léta za něj nebojují ani nejsou tvářemi hnuti pro-life“ – napsal na svůj facebookový profil katolický publicista Tomasz Terlikowski.
 
„Organizace vznikající při farnostech vytvářejí jeden z hlavních pilířů občanské společnosti,“ napsal portál jagiellonski24 na základě nejnovějších statistických údajů. Ve stejném průzkumu se ukázalo, že míra angažovanosti převyšuje mezi „nadprůměrně“ praktikujícími věřícími skoro o dvacet procent národní průměr. „Nebude v Polsku levicový elektorát, dokud nezlomíme moc katolické církve, která neustále přeměňuje boj třídní na kulturní,“ posteskl si před několika měsíci intelektuální lídr polské levice Sławomir Sierakowski. 
 
Začal scházet pohyb?
Jak vyhlížely oslavy před padesáti lety, bylo tady popsáno. Řada lidé v polské církvi proto cítila potřebu uspořádat „dodatečnou“ oslavu tisíciletí už ve svobodné zemi. A to vysvětluje rozměr nynějších akcí.  Jenže obraz mocné církve slavící 1050 let své existence v polských zemích je však pouze jednou stranou mince. „Z předchozí epochy jsme zdědili obrovské zásoby náboženské aktivity, statistiky stále ještě vypadají slušně, hlavně ve srovnání se zbytkem Evropy. Ovšem nelze nepozorovat pasivitu hierarchie a ztracenost světských… Možná že je to jen klid před bouří,“ praví filozof Paweł Rojek.
 
Během dekády od smrti Jana Pavla II. (2005) v Polsku totiž poprvé výrazněji klesly počty praktikujících a lidí hlásících se k víře. Rozmáhá se přístup, jemuž teologové říkají „víra z obchodního centra“, tedy vybírání si těch součásti učení církve, které jednotlivci více vyhovují. Pevné ukotvení církve v mocenském systému státu zase naráží na přirozený polský odpor k vrchnostem. Možná že je touto bouří právě současná kontroverze kolem úpravy zákona o prenatální ochraně. I když v těchto otázkách je polská společnost mnohém více pro-life než před dvaceti lety a pozice „pro život“ má podle čerstvého průzkumu nejvyšší podporu mezi nejmladší skupinou respondentů.
 
„Římský katolicismus si bezpochyby bez Polska poradí. Nedokážu ovšem říct, co se stane s polskostí, až přestanou být Poláci katolíci,“ uvažuje Rojek. „Nemáme žádné předkřesťanské tradice jako mnohé národy na západě. Neodvozujeme identitu od životního stylu a zvyků jako Češi. Možná zůstaneme s prázdnýma rukama.“ A připomíná výzvu, jijž Wyszyński před lety burcoval své spolubratry, a kterou zdůrazňoval věčně revoluční, nikoli konzervativní charakter církve v Polsku: „Stali jsme se církví sedící, zarůstáme mechem jako kámen v lese. Více pohybu!“ 
 
Článek byl původně publikován v Orientaci Lidových novin. Vznikl v rámci projektu Role náboženství v české a polské národní identitě podpořeného Ministerstvem zahraničních věcí Polské republiky v rámci programu Forum Polsko-Czeskie
 
 

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literaturyPandorina skrinkaMuzeum v krabičce
Více...

_Související články

4.11.

Jerzy Popiełuszko - kněz Solidarity

Biografická výuková prezentace představuje výjimečnou osobnost polského kněze Jerzyho Popiełuszka, kterého pol...

_Prameny

IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

Aktualizováno: 11.1.2021 23:32 | Rubrika: Napříč stoletím
IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

IWalk je vzdělávací aktivita spojující unikátní filmové vzpomínky pamětníků z celého světa s kontextem každodenního prostoru, ve kterém žijeme.

_Metodika

Dějepis pro všechny a o všech!

Aktualizováno: 21.12.2022 11:43 | Rubrika: Československo v letech 1918-1938
Dějepis pro všechny a o všech!

Dějepis pro všechny a o všech je princip, kterým se řídil tým metodiček Multikulturního centra Praha při tvorbě nového vzdělávacího webu digitalnipracovna.cz.

_Aktuality

Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

Aktualizováno: 28.9.2023 15:16 | Rubrika: Akce Moderních Dějin
Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

V pátek 22. září 2023 byly v ostravském Centru PANT vyhlášeny výsledky české verze celoevropské soutěže EUSTORY a vítězové byli oceněni iPhony, knižními, finančními odměnami a jejich tutoři ročním bezplatným předplatným časopisů D...

_Dějiny v médiích

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2024 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT