Když má dvaadevadesátiletá Jarmila Weinbergerová z Karlových Varů odpovědět, čemu vděčí za to, že jako jediná z celé rodiny přežila útrapy holokaustu, takřka nezaváhá. „Byla to náhoda. Shoda šťastných okolností. Tehdy, když jsem stála nahá před Mengelem, který ledabylým pohybem ruky rozhodoval o životě a smrti, jsem měla štěstí. Byla jsem mladá a zdravá. A tak mi ukázal, že mám jít napravo. Často ale stačilo, aby měl člověk kopřivku nebo jen odřeninu a šel vlevo, na smrt,“ vzpomíná vitální žena na dobu v koncentračním táboře Osvětim, kam se dostala z terezínského ghetta.

Tady pracovala jako ošetřovatelka. Jako židovku ji totiž vyloučili z gymnázia a celá rodina se musela ze svého pražského bytu do Terezína přestěhovat. Na jaře 1942 byla předvolána k transportu. Za pár dnů už seděla v dobytčím vagonu a jela do Osvětimi.

Tady čekal na mladou dívku šok. Křik esesáků, vězni v pruhovaných hadrech, štěkot psů. Pár hodin po příjezdu jí na levé předloktí vytetovali evidenční číslo. A možná právě tehdy začal sled náhod, díky kterým ji nestihl osud lidí, kteří se z koncentračního tábora nikdy nevrátili. Jarmila v táboře dostala na starost děti. Hrála si s nimi, zatímco jejich matky těžce pracovaly.

Celý článek čtěte ZDE