Moderní-Dějiny.cz

Osvobozeni k nesvobodě

Publikováno: 8.5.2016, Aktualizováno: 9.5.2017 07:35
Autor: Adam Drda

Text Adama Drdy hodnotí osvobození Československa v kontextu končící válečné katastrofy a také v souvislostech poválečného vnitřního i zahraničně-politického směřování Československa. Byl napsán pro metodickou publikaci Pětačtyřicátý a nesl podtitul "K výročí konce druhé světové války v Československu".

Osvobozeni k nesvobodě

Termín osvobození může být chápán dosti rozsáhle, totiž tak, že kdo je osvobozen, získává úplnou svobodu – osvoboditel je tedy ten, kdo ji druhému přináší a nenárokuje si přitom, že bude o osvobozeném dál rozhodovat (vyndám myš z pasti a nechám ji prostě běžet, kam se jí zlíbí). Nebo je možné mluvit o osvobození od konkrétního zla, ovšem z takového osvobození následná svoboda neplyne, respektive plynout nemusí (seberu myš kocourovi, který se ji chystá sežrat, ale nepustím ji, zavřu ji do klece). Zhruba taková významová potíž je s debatami nad otázkou, jak vnímat sovětské osvobození Československa v roce 1945.
Zůstaneme-li v českých zemích, je zjevné, že nacisté chtěli Čechy po vítězné válce zlikvidovat: poněmčit, vyhladit, vysídlit. Kdyby Hitlerovo Německo tehdy vyhrálo, byl by protektorát se vší krutostí a terorem nejspíš jen jakousi předehrou ke „konečnému řešení české otázky“. Nestalo se tak díky Spojencům, porážka nacismu nás, tj. národ, pravděpodobně zachránila, přežili jsme (i když zmrzačeni, především naše židovská část takové štěstí neměla). Osvobození od konkrétního zla je tedy nepochybné.
Největší část čs. území osvobodila Rudá armáda, o tom rovněž není sporu: vyhnala německé jednotky, utrpěla největší ztráty, lidé vítali „rudoarmějce“ spontánně a nadšeně. Zpochybňovat statečnost a odhodlání vojáků z východu by byla hloupost, koneckonců to snad nikdo soudný ani nedělá. Je pravda, že si část Rudé armády počínala na území Československa jako v kolonii, v níž neplatí právo, nýbrž libovůle dobyvatelů (rabování, krádeže, znásilňování), dělo se to v nemalém rozsahu, nesrovnatelném s ojedinělými incidenty v americkém „sektoru“. Nebylo to ovšem zároveň tak zlé, aby propukla nějaká intenzivní celonárodní protiruská nenávist: řádění odnesli nejspíš nejhůř němečtí civilisté (to jen odhaduju, téma zatím nikdo odborně nezpracoval), v řadách ostatního obyvatelstva převážila vděčnost.
Problém je v tom, že armády se řídí politickými příkazy a úmysly, jejichž podstatu vnímali Češi a Moravané ve vypjatých posledních dnech války jen omezeně. Vděčnost sovětským vojákům-osvoboditelům pro ně mnohdy znamenala totéž, co vděčnost Sovětskému svazu a J. V. Stalinovi, od vděčnosti k vyčerpaným pěšákům se odvíjely iluze o Moskvě. Náklonnost posiloval i ohromující počet padlých, jen na čs. území asi 140 tisíc – a teprve s odstupem mnoha let začalo být patrné, co napsali historici Vít Smetana a Jaroslav Hrbek v knize Draze zaplacená svoboda – Osvobození Československa v letech 1944–1945: „V globální válce … vyřadili Spojenci z boje za cenu několikanásobně menších ztrát téměř stejný počet nepřátelských vojáků jako Rudá armáda. Proto místo úžasu nad počtem padlých je namístě vyjádřit spíš lítost, že obětí bylo tolik, a pochybnost, zda jich tolik opravdu být muselo.“ Jinak řečeno, je legitimní ptát se, nakolik přispěl k počtu obětí sovětský způsob válčení (na životy jednotlivců generalita dvakrát nehleděla) – a naopak je absurdní automaticky odvozovat od počtu mrtvých „sovětskou nezištnou obětavost“.
Řadoví vojáci Rudé armády na tom se znalostmi politických cílů nebyli o moc líp než lidé na dobytých územích: sice věděli, proti čemu vedou válku, často však neměli ponětí, za co bojují, tedy jaké jsou plány moskevského politbyra. Svoboda států východní a střední Evropy k těm plánům určitě nepatřila, a od chvíle, kdy se stalo zjevné, že Němci válku prohrávají, přizpůsoboval Stalin veškerá vojenská rozhodnutí sovětským imperiálním zájmům. Řečeno příměrem z úvodního odstavce, měl sice v úmyslu zardousit zlého kocoura, a zachránil tak většině myší život, rozhodně však nehodlal pustit myši na svobodu.
Typický je v tomto směru polský příklad. V roce 1939, po uzavření paktu Ribbentrop-Molotov, přepadli Němci a Sověti společně Polsko a zničili je. Počínali si přitom s nebývalou brutalitou, ta sovětská si s nacistickou v mnoha ohledech nezadala, stačí zmínit Katyň. Hitler pak napadl Sovětský svaz, ze Stalina se stal spojenec Západu, avšak v roce 1944 navzdory veškerému válečnému vývoji „generallisimus“ uvažoval a jednal stále stejně: zastavil Rudou armádu na Visle a nechal vykrvácet Varšavské povstání, jehož aktéři zoufale potřebovali pomoc. Učinil tak jen proto, aby v zemi snáz instaloval loutkovou vládu a zařadil zdecimované Polsko, zbavené odbojných nekomunistických elit, do sovětského impéria. Kdyby Rudé armády nebylo, polský národ by nejspíš přestal existovat (Poláci stáli ve zrůdném nacistickém žebříčku slovanských národů ještě níž než Češi) – avšak zároveň může jen těžko někdo tvrdit, že Rudá armáda přinesla Polsku svobodu.
S Československem se věci měly trochu jinak, ale i v našem případě platí, že Rudá armáda přinesla osvobození, nikoli svobodu. Dodnes se občas objevuje názor, že o čs. pádu do sovětského područí rozhodli spojenci na Jaltské konferenci v únoru 1945 (tak jako v Mnichově „o nás bez nás“). Přitom je to nesmysl: Západ, tj. Britové a USA, na Krymu Československo neobětoval a žádné rozdělení sfér vlivu nepřijal. Zásadní podíl na vzniku „sovětské ČSR“ měla exilová politická reprezentace v čele s prezidentem Edvardem Benešem, která v úzkých vztazích s Moskvou spatřovala jedinou možnost zajištění národní bezpečnosti. Ještě jeden citát Hrbka a Smetany: „Je nepochybné, že se Československo do sovětské sféry zařadilo nejpozději koncem roku 1943 víceméně z vůle vlastních politických představitelů a západní Spojenci to byli postupně nuceni akceptovat jako danou věc. (…) Jako jediný stát regionu, který za války uzavřel se Sovětským svazem spojeneckou smlouvu pro období poválečné, patřilo Československo k pilířům nově budované sovětské sféry vlivu a Moskva je tak od samého počátku vnímala.“ Stalin tedy v roce 1945 dobře věděl, že vyhání nacisty z „vlastního“ území (proto taky musela Prahu osvobodit Rudá armáda, ačkoli Američané mohli být v hlavním městě dřív).
Navíc už v dubnu 1945 schválila budoucí vláda Národní fronty tzv. Košický vládní program, který, slovy historika Emanuela Mandlera, „spojoval komunistickou ideologii s vypjatým protiněmeckým a protimaďarským nacionalismem. Okamžitě po válce měla být republika zbavena tří milionů Němců a Maďarů, velkých vlastníků a kolaborantů s nacisty, ale také opozice, tj. nežádoucích politických stran. Od května 1945 do srpna probíhal počátek etnické čistky Němců, tzv. divoký odsun, při němž bylo vyhnáno z Československa na půl milionu Němců a několik desítek tisíc jich bylo bez soudu usmrceno. Jak je vidět, koncem války bylo osvobození propleteno s počátky radikálního komunismu. Hodilo by se nám hodnotit ‚tyto věci odděleně‘, ale mnohdy to ani nejde. Československé zestátnění nejen velkých, ale i středních podniků a všech bank – nesouviselo snad s počátky komunismu? Stejně jako zákaz mnoha politických stran; nemluvě ani o divokém odsunu, jehož účelem bylo zejména postavit před hotovou věc konferenci vítězných velmocí (v Postupimi), aby snáze schválila tzv. odsun Němců. Zde se opět projevily dvě stránky sovětského osvobození.“ Mandler dovozuje, že divoký odsun, tedy vyhánění Němců, mohlo Českosovensko uskutečňovat jen díky přítomnosti sovětské armády a vůbec sovětské podpoře.
Čs. politika, nejen ta komunistická, u níž se to rozumělo samo sebou, se Stalinovým přáním podřizovala prakticky ve všech ohledech a kromě mnoha jiných situací to vystihuje i smutná příhoda z konference OSN v San Francisku na jaře 1945, které se účastnil ministr zahraničí Jan Masaryk a z níž Anthony Eden telegrafoval do Londýna: „Chudák Masaryk je tu deprimovaným vězněm Rusů.“ Po jednom jednání tamtéž si Masaryk stěžoval americkému diplomatovi Charlesi Bohlenovi: „Bohlene, co může člověk dělat s těmihle Rusy? Zčistajasna jsem dostal od Molotova nótu, která pravila, že Československo musí hlasovat pro sovětský návrh ohledně Polska, jinak ztratí přátelství sovětské vlády. Co je to za způsob chování k zemi, která se snaží být přátelská?“ Demokratičtí politici věděli už v roce 1945, co v praxi znamená úzká orientace země na Moskvu, dokonce Československo ani nebylo obnoveno ve svých původních hranicích, protože Podkarpatskou Rus si Stalin jednoduše vzal. Přesto z toho nebyli schopni vyvodit důsledky, nedokázali se sovětské vůli vzepřít (jako další příklad může sloužit čs. postoj k Marshallovu plánu) – a vydláždili tak cestu k vládě KSČ, k únoru 1948.

Čili co z toho na závěr vyvodit? Můžeme si teď připomínat výročí osvobození od nacismu, můžeme vzpomínat na vojáky Rudé armády, kteří za nás bojovali a umírali. Měli bychom tak ale činit s vědomím, že s jejich příchodem začalo další dlouhé období nesvobody, kterou jsme si – ovšem – do značné míry přivodili sami.

Text byl napsán pro metodickou publikaci PANTu Pětačtyřicátý

------

A ještě drobný autorův dovětek: Vyrůstal jsem za normalizace, a od chvíle, kdy jsem začal brát rozum, mi byly veškeré projevy vděku sovětským vojákům-osvoboditelům z roku 1945 neobyčejně protivné. Pro moje rodiče – matka i nevlastní otec se narodili po válce – představovala klíčový životní zážitek ruská okupace v srpnu 1968: každou chvíli se o ní mluvilo, uchovávaly se časopisy a noviny z té doby, v bytě mé babičky visela na zdi knihovna prostřelená projektilem „spřátelené armády“ – uvízl, pokud se pamatuju, v indiánských pohádkách. Soustavně vynucovaná celonárodní vděčnost „sovětským zachráncům před fašismem“ (vděčnost na věčné časy) byla v mých očích čiré pokrytectví: měla zastřít skutečnost, že se osvoboditelé dávno proměnili v okupanty. Všechny ty hnusné pomníky, jimž v Praze vévodil tank číslo 23, nesymbolizovaly v mých očích vděk za svobodu, nýbrž opak. Je mi líto, ale člověk je věrný svému prožitku: jinak už to vnímat nebudu. Vděčnosti už bylo dost. Naprosto nechápu, proč by ji měli dodnes vyžadovat a zneužívat političtí gangsteři, jako je Vladimir Putin.

Diskuse

Osvobozeni k nesvobodě

Chtělo by to od pana autora ještě dvě vysvětlení

Zaprvé k tomu pocitu z tanku číslo 23 atd.: Osobní názor autora má právo být řečen. Nejsem si ovšem na těchto stránkách jist, do jaké míry je ten článek i jakýmsi metodic...

počet příspěvků: 1 | poslední příspěvek: 30.5.2017 15:23Vstup do diskuse >>

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

21.12.

Protizákonné aktivity Rudé armády v Československu

Prakticky od okamžiku ukončení války v Evropě začal být na území Československa formován obraz Rudé armády osv...
9.5.

Květen 1945 na dobových pohlednicích

Prohlédněte si několik dobových pohlednic, které zobrazují či zachycují okamžiky konce války v Československu....
8.5.

Československo mezi válkou a komunistickou totalitou (1945-1948)

Když po šesti letech nesvobody přiletěla 10. května 1945 do Prahy československá vláda, vítali ji nejen obyvat...
23.4.

Podíl rumunské armády na osvobozování Československa v roce 1945

Málo se ví, že při osvobozování Československa padlo nebo bylo raněno přes šedesát tisíc Rumunů, což je druhý ...
1.5.

Osvobození Ostravy - písemné dokumenty

Prohlédněte si digitalizované písemné dokumenty  z doby osvobozování Ostravy, jež se odehrálo v rámci Ostravsk...
8.8.

Osvobození Ostravy - boje

Prohlédněte si digitalizované fotografie z bojů, které se odehrávaly během osvobozování Ostravy a Ostravské op...
8.8.

Osvobození Ostravy - přehlídky, padlí

Prohlédněte si digitalizované fotografie vojenských přehlídek z doby po osvobození Ostravy, které bylo součást...
29.5.

České národní povstání v květnu 1945

Studie líčí přípravy a průběh českého květnového povstání v roce 1945, podává základní přehled povstaleckých a...
8.5.

Květnové národní povstání v roce 1945

Podrobná výuková prezentace, která sleduje přípravu, průběh a důsledky českého květnového povstání v roce 1945...
24.3.

Projev Dr. Edvarda Beneše v Praze 16. května 1945

Kvalitní kopie výpravné publikace z roku 1946, která čtenářům nabídla rok po osvobození známý pražský projev p...
6.11.

Pretotalitní Československo I. (od května 1945 do voleb 1946)

První část výkladové prezentace je zaměřena na období od konce války v květnu 1945 v Československu, na zásadn...
24.4.

Závěrečné boje 1. československé samostatné tankové brigády v Ostravské operaci (21. dubna -5. května 1945)

Předkládáme vám historickou studii zabývající se účastí 1. československé samostatné tankové brigády v Ostravs...
18.4.

Ostravská operace Rudé armády (10.března - 5. května 1945)

Krátká historická studie pojednává o největším boji na území Československa na sklonku II. světové války - Ost...
27.11.

Pracovní listy k prezentaci o českém národním povstání 1945

Pracovní listy pro žáky a studenty nabízejí učitelům možnosti zopakování tématu. Najdete zde otázky pro práci ...
7.10.

České národní povstání v roce 1945

Výuková prezentace podává základní informace k dějinám českého národního povstání v květnu roku 1945. Popisuje...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Antonín Novotný - komunistický politik a prezident

Aktualizováno: 9.5.2019 12:17 | Rubrika: Šedesátá léta 20. století, Československo v letech 1948-1968
Antonín Novotný -  komunistický politik a prezident

Prezentace přináší základní údaje o osobnosti československého komunistického politika a prezidenta Antonína Novotného, za jehož vedení se na přelomu 50. a 60. let 20. století musel režim potýkat s neustále se zhoršující hospodářs...

_Aktuality

Letní škola ÚSTRu

Aktualizováno: 24.5.2019 14:13 | Rubrika: Aktuality
Letní škola ÚSTRu

Ústav pro studium totalitních režimů, Centrum současného umění DOX a Stálá konference asociací ve vzdělávání vás zvou na letní školu. Letní škola je určena pro učitele dějepisu a společenských věd. Název letošního ročníku je: "Sto...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT