Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

„Konsolidace“ poměrů začala v Ostravě oproti jiným velkým městům dříve. První setkání konzervativců, jejichž jádro tvořila skupina zakládajících a zasloužilých členů KSČ, a na kterém deklarovali ukončení demokratizačního procesu, se uskutečnilo již 2. září 1968, tedy o více než měsíc později než obdobné shromáždění „jodasovců“ v Praze. Přes nesouhlas podstatné části společnosti se postupně prosazovalo „normalizační“ křídlo KSČ, k němuž se postupně přidávali pragmatici, jejichž představitelem byl v Ostravě dosavadní primátor Josef Kempný. Zásadní zlom do posrpnového vývoje přinesly stranické čistky spojené s výměnou legitimací KSČ v roce 1970, které odstavily naprostou většinu zastánců reformního proudu (v Ostravě poklesl počet členů strany mezi léty 1968-1970 o cca 20 000). Do čela regionálních státních organizací a státních institucí se dostaly prověřené kádry. Exemplárním představitelem této nejkonzervativnější garnitury v celé tehdejší ČSSR se stal vedoucí tajemník KV KSČ M. Mamula. Politická situace zůstala v dalších 20 letech v podstatě nehybnou. Nepočetný disent se soustřeďoval kolem spisovatele a signatáře Charty 77 Jaromíra Šavrdy. Ekonomika se navrátila k centrálnímu způsobu plánování s opětným důrazem na extenzivní rozvoj těžkého průmyslu. Symbolem doby se stala také neosobní panelová sídliště budovaná především v Jižním městě, Fifejdách či Starém Zábřehu... 

Obsah:

1. Čistky v KSČ a politika „nehybnosti“
2. Církevní život v „normalizační“ době       
3. Ostravský disent    
4. Staronové pětiletky uhlí a oceli
5. Chátrající centrum a les panelových sídlišť
6. Život v šedivém čase „normalizační stability“