"…Jeho součástí by měl být i soubor dvaceti článků (blogů) na Aktuálně.cz s názvem Dvacet svobodných let, v němž se budou různé osobnosti (včetně některých blogerů z Aktuálně.cz) vyjadřovat k různým aspektům toho, v čem jsme žili a v čem žijeme nyní. Vzhledem k tomu, že by se jednotlivé texty měly lišit svými tématy (a pokrývat tak co nejširší záběr) dovolil bych si Vám (budete-li souhlasit s účastí) navrhnout využít něco z Vašich zkušenosti s časosběrnými dokumenty o rodinách, nějaký detail popis jedné rodiny nebo osudu 89, 90 – 2010"… píše pan Stejskal.

Přemýšlím nad tím, že to je vlastně moje téma, kterým se v nějaké podobě zabývám pořád, každodenně. A že i já mám své osobní časosběrné příběhy, které nemají svou filmovou podobu, ale pro můj život jsou dost zásadní.

A tak píšu panu Stejskalovi, že něco zkusím:

Na střední výtvarné škole jsem měla nejlepší kamarádku. Jmenovala se Eva. Byla trochu výstřední, silná kuřačka, vždycky pečlivě namalovaná – výrazné černé linky jak to bylo tehdy v módě a nalepené řasy. To si dělala vždycky večer, protože ráno by to nestihla. Typický bohém. Střelená a inspirativní. Strůjkyně a osnovatelka intenzivních zážitků. Společně jsme si vysnily svou budoucnost- budeme slavné umělkyně – ona malířka a já návrhářka kostýmů, (později změněno na režisérku), budeme cestovat (byly jsme akorát v NDR, jinam to nešlo) a šíleně a úspěšně se zamilujeme.

Eva obdivovala Francii. Film "Tři mušketýři" viděla víc než desetkrát, milovala filmového d’Artagnana a kvůli němu se naučila francouzsky. Nesnášela komunisty, kteří, jak říkala, její rodině všechno sebrali. Maturovaly jsme v červnu 1968 a ona hned potom využila náhle otevřených hranic odjela dělat au pair do Paříže. Psala nadšené dopisy. Sem mezitím přijeli Rusové s tanky a už tu zůstali, nastoupil Husák. Pracovala jsem jako stážistka v televizi, udělala jsem zkoušky na FAMU a toužila jet do Paříže za Evou.

Čekalo se, že každým dnem se hranice zase zavřou, protože Husák rozčíleně prohlásil, že hranice nejsou korzo aby si každý chodil sem a tam. To působilo skutečně zlověstně. Výjezdní doložka, devizový příslib, vše se podařilo a v létě 1969 jsem vyrazila špinavým vlakem "na západ".

Měla jsem "devizy" na deset dní nejnuznějšího života a ty hektické dny rychle utekly v silném pařížském omámení. Vše bylo jiné, nové, úchvatné a zároveň zraňující svou pomíjivostí. S Evou jsme probraly celý život a já cítila největší blízkost za dobu našeho kamarádství.

Odjezd, nádraží, podvečer, pomalu se stmívalo. nastoupila jsem do vlaku, Eva na peróně. "Kdy se zase uvidíme" ptám se " Už nikdy! Helenko, já tu zůstanu! Já se ke komoušům nevrátim" Hvizd a vlak se pomalu rozjel. Eva se zmenšovala, nádraží mizelo, i Paříž mizela…"už nikdy" ani Eva, ani Paříž.

Hranice se zavřely.

Začala jsem studovat dokument na FAMU. Občas jsem ze sentimentu navštěvovala Eviny rodiče. Měli jen ji. Nemohli se s jejím odchodem vyrovnat. Psala dost málo, jim i mně. Rodiče za ní do Paříže nemohli a ona byla odsouzená za opuštění republiky, takže se nemohla vrátit i kdyby třeba chtěla.

Asi za dva roky umřel její táta. A maminka mně požádala o zvláštní službu. Na pohřeb přijedou jeho vzdálení příbuzní z venkova, kteří nevědí, že Eva emigrovala. A ona vůbec nestojí o to aby se to dozvěděli. Jsme si s Evou hodně podobné a tak mně prosí, abych jí "zahrála", abych prostě v ten den v tom krematoriu byla Evou. A tak jsem stála na pohřbu vedle ni - vdovy, na hlavě měla černý šátek, který přinesla, protože jsem neměla černý kabát, jen modrý. Hudba, rakev odjela a já přijímala kondolence od příbuzných. Mezi slzami mi šeptali "Evičko, ty jsi ale vyrostla".

Kontakty s Evou slábly, psala čím dál méně, až přestala úplně. Zdálo se, že "už nikdy" se naplní. Že své životy definitivně prožijeme na dvou odlišných stranách hranice, která není korzo a Husák a jeho kamarádi tu budou navždy. A cestování zůstane navždy nenaplněným snem. I Evina máma zemřela, aniž Evu viděla.

Po devatenácti letech, v roce 1988 se stal malý zázrak a já jsem dostala pozvání do Paříže na filmový festival žen režisérek. Evě jsem napsala, nic, žádná reakce. Volala jsem už z Paříže, záznamník.

Já prostě nemůžu nezkusit Evu najít a vidět a tak jsem poslední den vyrazila na její adresu Boulevard Richard Lenoir. Škrábu se po dřevěných schodech do šestého patra. Zvoním a otvírá – Eva, bledá, oteklá, kulhající. V tu chvíli jsem pochopila , že mě vidět nechtěla, ale když jsem to její "už nikdy" takhle obelstila, zve mě přece jen dál. Podkrovní chudý byt a na zdi můj portrét, který dělala na škole, kdy jsme si navzájem seděly modely. Byla jsem jen její minulostí, ne přítomností. Mezi námi ležela prázdnota těch skoro dvaceti let, kdy jsme se nemohly vidět a nešla nijak zaplnit. U nohy nenápadně láhev whisky, kterou během našeho rozhovoru skoro celou vypila. Bez chlapa bez dětí, občas prý dělá nějaké drobné ilustrace.

Jak říct ve dvou hodinách, co vše jsme prožily za dvacet let…Už musím na letiště.

Jde mně vyprovodit na metro. Odcházím a přes zavírající se skleněné dveře na sebe máváme…

Přišla revoluce. Otevřely se hranice. Eva opět nereagovala na dopisy ani na telefon. Jela jsem do Paříže a šla do Evina domu. Domovnice mi sdělila, že slečna Eva opustila byt a nenechala adresu.

Eva zmizela.

Zkusila jsem po ní pátrat, bez úspěchu.

Na začátku září 2009 jsem byla v Paříži na pozvání Českého kulturního centra na projekci filmu "René".

Bylo to přesně po čtyřiceti letech od mé první návštěvy Paříže. Chodila jsem po místech, kde jsme s Evou diskutovaly o umění, seděly na levném kafi a v bufetu, kde jsem poprvé v životě na její popud jedla mušle.

Po projekci ke mně přišla nějaká paní z české krajanské komunity. Daly jsme si kávu a popovídaly o filmu a o jejím životě. Napadlo mně zeptat se jí, zda se náhodou někdy nesetkala s jistou Evou N., mou kamarádkou.

A tak jsem se dozvěděla, že Eva brzy po revoluci zemřela. Byla nalezena náhodnými chodci na ulici v bezvědomí, zemřela v nemocnici a je pohřbena v neoznačeném hrobě v části hřbitova pro chudé bez potomků.

Sedím v letadle. Ve vzduchu nad Evropou, nad hranicemi, které jsem v posledních dvaceti letech překročila tolikrát, že už si to ani neuvědomuji, přemýšlím o Evě, která se pro mě teď, po tom co jsem se dozvěděla, už také a definitivně stala minulostí. O našem nenaplněném přátelství a o tom, jak by asi fungovalo, kdybychom mohly být v normálním kontaktu. Zda a jak bychom se vzájemně ovlivňovaly a inspirovaly. To už se nikdy nedozvíme. Naše životy byly napsány takhle a hranice mezi námi byla v nejdůležitější etapě našeho života nepřekročitelná.

Když jsem se vrátila domů, moje dcera se právě vrátila z ročního pobytu v Londýně na Erasmu a chystá se na návštěvu za kamarádkou, do Paříže která studuje na Erasmu tam. Půjčuje si můj plán města a přehled výstav.

"Kdy poletíš" ptám se, "ještě nevím, jak budou letenky"- "a na jak dlouho" – "no tak asi na týden, protože pak zase přijede ona sem a chceme spolu ještě zajet do Holandska, a já bych tam pak ještě jela před vánoci, to prý je Paříž krásná…"

Dávám si kafe a čtu si noviny. Ze sociologického průzkumu vyplývá, že komunisté u nás mají svou stabilní voličskou základnu, jsou stále rozhodující politickou silou a spekuluje se o tom, že by se po volbách mohli opět ocitnout ve vládě…