Nyní nabízíme stručný výtah z jejich příspěvků.

Středoevropské národy ve světle dějin
Na fungování Rakousko–Uherska neexistoval jednotný pohled. Po vzniku první Československé republiky převládal názor, že „současný stav je velkým pokrokem" oproti období Rakousko-Uherska, které bylo „žalářem národů“. Případné problémy jsou pozůstatkem starých chyb z tohoto období. Někteří američtí politologové naopak viděli v Rakousko–Uhersku předobraz ideálního národnostního uspořádání, jako vzor pro USA. K nim patřil např. Robert Kann, který se od 50. let 20. století věnoval výzkumům vztahů mezi národy v monarchii.
Existují dva typy národů. Jednak národy utvořené na státním základě – jde o všechny velké národy Západu, kde stát a národ jsou téměř synonymy. Naproti tomu stojí národy utvořené na kulturním a jazykovém základě jako malé národy střední Evropy, ale také například Němci. Před první světovou válkou v monarchii existovala velká míra politické, samosprávní i kulturní autonomie. Národy uvažovaly o plné emancipaci v rámci monarchie. Mezi lety 1848–1914 se národnostní situace v Rakousku zhoršovala. Ztroskotal pokus o koncept založený na rakouském „supranacionalismu“.S postupem času sílila nacionální tendence, a to dokonce i v oblastech, která byly dlouho považovány za „nenárodní“, „císařovy“ - v armádě a v byrokracii. Národní společnosti žily „vedle sebe“, sílily strategické i každodenní střety: boj o jazyk, školství, kulturu, politické zápasy. Například díky německé obstrukci byl v roce 1913 paralyzován český zemský sněm.
Fenomén nacionalismu je velmi vážným faktorem, se kterým musíme počítat. Jeho dopady nejsou vždy takové, jaké ukazují v Srebrenici. Může to být potenciál, který dává možnosti dalšího rozvoje a spolupráce evropských národů. Může to být však také něco, co může Evropu rychle přeměnit v sud prachu.
Ivan Šedivý
Filosofická fakulta UK Praha

Katolický univerzalismus a národní státy
Po první světové válce se v katolické církvi v zemích střední Evropy projevovaly dvě výrazné tendence. První z nich byla nacionalizace náboženství, zatímco tou druhou druhou sakralizace
národa. Averzi vůči katolicismu v českém prostředí prohloubily válečné události a bezvýhradná loyalita církevních elit vůči monarchii. Z církve vystoupilo 15% jejích členů. České katolické prostředí bylo nuceno se identifikovat s českými národními zájmy. Do praktikování úcty ke svatým, zejména národním patronům (Václav, Cyril a Metoděj), pronikaly národní prvky. Spojení tradičních náboženských a současně slavnostních zvyků nového státu se uskutečnilo např. při slavnostním ceremoniálu, při němž byly arcibiskupem Stojanem pochovány na podzim roku 1922 ostatky čtyř neznámých vojínů z ruské, srbské, italské a francouzské fronty. Nápadně silně zde byl zároveň vyzdvižen podíl členů církve na národním osvobození.
Tyto jevy nebyly omezeny jen na české země. Například v Maďarsku, kde katolická církev byla zděšena důsledky poválečného vývoje – stejně jako značná část společnosti, došlo k výraznému oživení kultu sv. Štěpána. Prezentace svatoštěpánské koruny se stala integračním faktorem pro sjednocení Maďarů žijících i mimo hranice maďarského poválečného státu. Mezi velkou částí rakouských katolíků existoval až panický strach před idejí demokracie považované za „výmysl Židů, svobodných zednářů a radikálních demokratů, kteří chtějí ovládnout křesťanský lid“. Tzv. nacionální katolíci se programově hlásili k velkoněmecké ideji, nebyla jim cizí ani myšlenka anšlusu. V Polsku církevní hierarchie dominanci katolického světonázoru prezentovala jako dovršení národně-emancipačních snah polského národa. Polští katolíci pohlíželi velmi rezervovaně na možné rozvíjení kontaktů s katolíky jiných národností na území Polska – s Němci, Ukrajinci a Litevci. Katolické náboženství tedy národní protiklady ještě zvýrazňovalo.
Němečtí katolíci v Československu se octli v postavení minority ve státě, který vznikl proti jejich vůli a jehož občany se nechtěli stát. Litoměřický biskup Josef Gross odmítal po roce 1918 vizitovat české farnosti v diecézi. Markantními změnami oproti vývoji v době Habsburské monarchie byla snaha propojovat duchovní obrodu, jako odpověď na vlnu proticírkevních útoků, s posilováním národní identity jako odpovědí na národnostní problémy v ČSR. Důraz na propojení křesťanské a národní identity může napomoci k vysvětlení, proč se v polovině 30. let katolické akademické kruhy přiblížily sudetoněmeckému Henleinovu hnutí. Příchod Hitlera k moci se mezi sudetskými Němci projevil stále zřetelněji projevovanou vůlí po realizaci „nadstranické politiky“, jež měla lépe odpovídat národním potřebám německé menšiny. Stoupající národní euforie mezi českými Němci vedla k tomu, že do SdP začali v masové míře vstupovat i duchovní. Biskup Weber byl nucen zaujmout stanovisko prostřednictvím pastýřského listu. Ještě v létě 1938 vydal prohlášení, v němž varoval duchovenstvo před podporou SdP jako strany, která šíří mimo jiné i rasové teorie odsouzené papežem.
Jaroslav Šebek
Historický ústav Akademie věd ČR 

Protestantství a národní státy
Přestože protestantské církve augsburského i helvetského vyznání byly k rakousko-uherské monarchii loajální – vděčně přijaly v roce 1861 protestantský patent - začal se souběžně u nich rozvíjet vztah k národu. Prvním podnětem bylo cyrilometodějské výročí v roce 1863. V publikaci, vydané k oslavám se tvrdilo, že Cyril a Metoděj svou misionářskou aktivitou nepřipravili cestu pro katolickou církev, ale především pro českou reformaci, tedy pro české evangelíky. Český národ nedostal křesťanství od katolického německy ochuceného pramene, ale ze slovanské ryzí studánky, která začala naplno téct v době Mistra jana Husa a jeho následovníků. První národní oslavy narození M. J. Husa v roce 1869 vedly k úvahám o propojenosti dějin národa a dějin evangelíků. Latentní konflikt mezi loajalitou ke státu a k národu byl však prozatím rozředěn loajalitou ke konfesi ať již augsburské nebo helvetské, které byly v rámci monarchie povolené. Evangelíci se nemohli automaticky prezentovat jako pokračovatelé Husa a Českých bratří. Brzy po husovském výročí zazněly první výzvy k vytvoření jedné konfese, tedy ke sjednocení obou konfesních větví do jednoho církevního útvaru. Nacionalizace církve pomalu ale jistě nahlodávala loajalitu ke konfesi, až se konfesní příslušnost k luterství nebo kalvinismu stala překážkou k proklamaci pravé identity. K tomu došlo až po pádu Habsburského soustátí v roce 1918, kdy sjednocením obou větví – luterské a kalvínské – vznikla Českobratrská církev evangelická.
Nová církev se ztotožnila s národem a s novým státem. Ignorovala tak, že Československo není národní, ale národnostní stát. Postupně díky působení filosofa Emanuela Rádla a teologa J. L. Hromádky se poněkud vzdálila od plošného ztotožnění s českým národem. Německy mluvící evangelíci 1918 – 1945 Ustavující synod Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (NEC) se po pádu monarchie odehrál spíše v truchlivém duchu. I zde však hrál národní motiv svoji roli. Většina německy mluvících evangelíků v českých zemích se hlásila k luterské konfesi a reformaci. Církev tuto volbu zdůvodnila tím, že zde nejde jenom o teologickou orientaci, ale zároveň o věc národní identity – tedy přihlášením k německému národu. Někteří předáci Sudetoněmecké strany byli členy NEC. I zde se odehrával podobně jako v Německu Kirchenkampf mezi Deutsche Christen a Bekenende Kirche o arizaci církve a teologie. V srpnu 1934 se konala konference pod názvem „Služba církve sudetoněmectví“. Největší ohlas vyvolal farář Erwin Schneider z Vídně (pocházel z prostředí NEC) svým příspěvkem „Národ Boží mezi národy“ Německý národ má speciální poslání, které může splnit jen pod vedením vůdce, který má svou legitimitu od Boha.Třetí říše je proto „odlesk Božího království“.
Zaznívaly i jiné hlasy. V květnu 1937 na církevním shromáždění v Teplicích církevní president Erich Wehrenfennig mimo jiné řekl: „Evangelický křesťan ví, že je zavázán, aby vedl své druhy ke společenství s Bohem, neboť to je ta největší služba, kterou jim může prokázat. Tam,ale, kde jsou hodnoty národa, krve, půdy pokládány za věčné, tam s nimi křesťan nemůže. Kristus požaduje střízlivost.“ E. Wehrenfennig nesouhlasil se zvláštním sdružením „Pfarrerkamaradschaft“, které navrhlo mj. zrušení Starého zákona. Církevní vedení dokonce i ve válečných letech neváhalo udělat některé kroky, které nelze vysvětlit jinak než jako vyjádření kritiky k církevní politice nacistického státu.
Peter Morée
Evangelická teologická fakulta UK Praha

Co dodat. Ivan Šedivý upozornil, že nacionalismus může být pro současnou Evropu hrozbou. Nebo také motorem k jejímu dalšímu vývoji v rámci hledání společné evropské identity. K té bezesporu patří křesťanství jako jeden z jejích základů. Jaroslav Šebek i Peter Morée doložili, že nezdravé propojení křesťanství s národem vedlo ke vzniku a podpoře nacismu. Pro nás až překvapivě dali čelní představitelé německého katolicismu i protestantství v Čechách jasně najevo svůj nesouhlas s Hitlerovou ideologií. I dnes je lépe posuzovat lidi ne podle příslušnosti k národu, nýbrž na základě jejich myšlenek a postojů.

Vyšlo v Perspektivách č. 13/2014 (příloha Katolického týdeníku č. 26, 24.–30. června 2014)