Moderní-Dějiny.cz

Národ, etnikum, identita – slovníček pojmů

Publikováno: 29.3.2017, Aktualizováno: 1.4.2017 21:18
Autor: (red)

Text, který stručně charakterizuje často velmi volně užívané pojmy národ, etnikum, identita byl napsán pro publikaci PANTu z Edice Moderní dějiny Holokaust a jiné genocidy, která se věnuje nejpodstatnějším genocidám 20. století. Jeho autorem je zástupce vedoucího Katedry antropologie FF ZČU Mgr. Tomáš Hirt, Ph.D.

Národ, etnikum, identita – slovníček pojmů

NÁROD
Skupina lidí, kteří jsou přesvědčeni, že k sobě kulturně a politicky patří. Ačkoli dnešní národy budí dojem, že jsou starobylé a členství v některém z nich (národnost) je součástí lidské přirozenosti, zformovaly se až v průběhu 19. století v souvislosti s rozvojem průmyslu a rozpadem feudálního systému. V kontextu sociálních proměn modernizujících se evropských společností se o sobě lidé naučili přemýšlet jako o příslušnících národů, tzn., osvojili si ideologii nacionalismu. Nacionalismus obecně spočívá v přesvědčení, že lidé, kteří jsou si kulturně podobní (mluví stejným jazykem, žijí na jednom území, vyznávají stejné hodnoty, praktikují podobné zvyky), mají tvořit samostatnou politickou jednotku, v ideálním případě (národní) stát, ve kterém si budou spravovat „svoje věci“ sami bez „cizího“ vlivu. Na základě nacionalismem motivovaných požadavků vznikla v průběhu 19. a 20. století většina současných (nejen) evropských států. Jednotlivé nacionalismy, resp. národy a (národní) státy, se od sebe liší podle toho, který znak zdůrazňují jako hlavní ukazatel kulturní (a potažmo politické) sounáležitosti. V některých případech je představa o příslušnosti jedince k národu určena především teritoriálně (za Francouze nebo Švýcara je ideálně považován ten, kdo se narodil na francouzském či švýcarském území), v jiných případech pokrevně (Němcem je z hlediska německého nacionalismu ten, kdo se narodil německým rodičům), v dalších případech jako hlavní kritérium příslušnosti vystupuje náboženství (například u Srbů a Chorvatů). Který znak nebo které znaky jsou z řady možných vybrány jako charakteristické pro určitý národ, vyplývá z konkrétních historicko-politických souvislostí, resp. z potřeby jednoznačně odlišit, kdo jsme „my“ a kdo jsou „oni“. V českém nacionalismu na přelomu 19. a 20. století tak nikoli překvapivě coby klíčové kritérium češství vynikal jazyk, neboť například náboženské vyznání by v tehdejších podmínkách habsburské monarchie postrádalo rozlišovací účinnost. Podstatným rysem každého jednotlivého nacionalismu je, že se formuje v opozici ke konkurenčním nacionalismům a z nich vyplývajícím politickým (státotvorným) projektům. Přesvědčivost národní myšlenky je obvykle umocňována ideologickou konstrukcí odvěkého národního nepřítele, která ovšem stojí v pozadí mnoha násilností, v extrému až genocidálních.  

ETNIKUM
Výraz, který se v akademických a politických debatách začíná objevovat až v 50. letech 20. století jako označení populací, o nichž se předpokládá, že v kulturním smyslu tvoří ohraničené celky. Jeho význam je do značné míry shodný s kategorií národ, ovšem s několika podstatnými rozdíly. Typicky se používá ve vztahu ke společenstvím, která v kontextu moderních (národních) států zaujímají menšinové postavení, a ve vztahu k populacím, které sídlí mimo oblast tzv. vyspělého světa, přičemž nedisponují samostatným státem. Výraz etnikum byl z pozice mocenské a kulturní hegemonie tzv. Západu původně zaveden jako nástroj klasifikace domorodých populací a migrantů, který měl nahradit diskreditované koncepty jako je „rasa“ a „kmen“. Třebaže je termín etnikum obecně vnímán jako politicky korektnější, v řadě ohledů trpí shodnými vadami jako jeho předchůdci. Podobně jako koncept rasy i pojem etnikum stojí na dávno opuštěném předpokladu jednoty kulturních, psychologických a biologických (fyziognomických) charakteristik v rámci jednotlivých jím označovaných populací. A podobně jako výraz kmen vyjadřuje termín etnikum asymetrii ve vztahu mezi „námi“ (příslušníky národů) a „jimi“ (příslušníky kmenů, etnik či tzv. přírodních národů). Pojem etnikum ve vztahu k domorodým a menšinovým populacím v období, kdy byl zaváděn do politického a akademického slovníku, vystupoval jako vnější kategorizace, tzn. byl používán ve vztahu k lidem, kteří rámec a způsob své kolektivní existence vnímali v jiných kategoriích, než je „etnikum“, a sice v kategoriích odpovídajících jejich (nikoli Západnímu) kulturnímu kontextu. Řadě populací (např. Hutuům a Tutsiům ve Rwandě) byla představa, že jsou „etnickými skupinami“ (čili jakýmisi kvazi-národy), v podstatě vnucena zvenčí prostřednictvím koloniálních škol. V souvislosti s exportem etnické ideologie a nacionalismu, resp. v souvislosti s jejich osvojením domorodými a menšinovými populacemi, dochází od 60. let 20. století na různých místech zeměkoule k formování politických hnutí usilujících o suverenitu na bázi (nacionalistické) myšlenky, že kulturní (etnická) a politická (státní) jednotka by se měly shodovat. Nevyhnutelným důsledkem jsou pak „etnické“ konflikty, čistky a masová vraždění v místech, kde ještě před pár desítkami let nikdo nevěděl, co slovo etnikum znamená. Paradoxem je, že koncept etnika, který je v podstatě výrazem dominance Západu nad „těmi druhými“, byl utlačovanými (resp. jejich politickými mluvčími) přivlastněn, aby se stal oporou „osvobozeneckých“ (etno-emancipačních) snah namířených nejenom proti sobě navzájem, ale i proti této nadřazenosti samotné. Proto je některými badateli, politickými komentátory, ale i v některých mezinárodně-právních dokumentech „etnicita“ chápána jako vítaný zdroj kolektivní emancipace a přihlášení se k „etnické příslušnosti“ jako součást základních lidských práv. Podle jiných se jedná o jeden z politicky nejzneužívanějších termínů, ke kterému je potřeba přistupovat kriticky. Nabývá tolika různých významů, že není možné jej jednoznačně a zároveň smysluplně vymezit. Než se marně pokoušet o nějakou univerzální definici výrazu etnikum je užitečnější snažit se porozumět tomu, jakým způsobem je toto slovo používáno v různých kontextech (historických, politických, každodenních), zda jím různí sociální aktéři míní totéž, jaká kritéria „etnické příslušnosti“ vystupují v určitých situacích do popředí, jaká může být motivace těch, kteří prosazují etnické vidění světa, a které lidi naopak omezuje nebo vylučuje, když je etnicita nastolena jako hlavní princip sociální diferenciace. Nejspolehlivějším vodítkem při pátrání po tom, jakou funkci v určitém sociálním kontextu plní výrazy etnikum, etnický nebo etnicita, je položit si otázku, koho a jakým způsobem etnické rámování zvýhodňuje a koho naopak znevýhodňuje.    

IDENTITA
Termín, který používá řada oborů, a to v rozličných významech. Společenské a historické vědy pracují především s pojmem sociální identity (též kolektivní či skupinové), jímž bývá označováno jednotlivcem zakoušené vědomí, že patří do určité společenské kategorie nebo skupiny, resp. soubor představ, na základě kterých člověk zasazuje sebe sama do pole vztahů s ostatními lidmi. Sociální identita v tomto smyslu zahrnuje přesvědčení o sounáležitosti s určitými osobami, s nimiž jedinec tvoří kolektivitu („my“) a zároveň představy o tom, kdo do „našeho“ sociálního rámce nepatří („oni“). Otázku identity nelze myslet odděleně od otázky alterity, čili souboru představ o „těch druhých“, neboť to, jak vnímáme sebe, se nevyhnutelně utváří společně s tím, jak vnímáme druhé. Antropolog T. H. Eriksen proto identitu přirovnává k obrácené ledničce. Je teplá dovnitř – poskytuje hřejivou jistotu sounáležitosti, ale mrazivá navenek – nevyhnutelně s sebou nese vědomí oddělenosti od „těch druhých“, které může přerůst v nepřátelství, strach a snahu vykreslovat „ty druhé“ jako hrozbu. Kolektivní identitu (resp. alteritu) jako sadu konkrétních přesvědčení o podobnostech a odlišnostech mezi lidmi si člověk osvojuje v rámci socializace v určitém kulturním prostředí (není vrozená), přičemž principy, od kterých se sociální identity lidí v určitém čase na určitém místě a v určitých vztahových souvislostech odvíjejí, se případ od případu liší. Základem sociální identity může být v podstatě cokoli, co je v dané kultuře nebo v určité situaci rozpoznáváno jako významné. V evropských společnostech obvykle není základem sociální identity příslušnost k totemickému klanu, zatímco u „domorodých“ Austrálců se jedná o významný identitární princip. A naopak například národnost je oblíbeným identitárním znakem v „našem“ prostředí, zatímco u mnoha jiných společností nic neznamená. Z běžné zkušenosti je zřejmé, že i v rámci jedné společnosti se sociální identita utváří a je komunikována situačně podle toho, jaká společenská hra se právě hraje a kdo je zrovna přítomen. Jednou je podstatný fyzický vzhled („bílí“ x „černí“), jindy místo bydliště („horní konec vsi“ x „dolní konec vsi“), okamžik příchodu („starousedlíci“ x „přivandrovalci“) nebo něco úplně jiného. Aby vyniklo, že identita je symbolicky produkovaná v kontextu sociálních vztahů, nahrazuje se poslední dobou výraz identita slovem identifikace, který umožňuje snáze odhlédnout od zažitého přesvědčení, že sounáležitost je něčím přirozeně a nezvratně daným, a naopak přihlédnout k tomu, že jedinec se může aktuálně identifikovat nebo být identifikován v závislosti na sociálním (historickém) kontextu. Chápání „identity“ jako něčeho průběžně vyjednávaného zároveň dovoluje vidět kvalitativní rozdíl mezi identifikací sebe sama a identifikací druhého. Nelze totiž směšovat vlastní příchylnost k nějaké kolektivitě s aktem uvalení určité identitární etikety na někoho zvenčí. Uvažovat například o „židovské identitě“ jako o nějaké statické veličině nezávislé na sociálním, historickém či politickém kontextu je absurdní, židovství může být chápáno ve smyslu náboženském, nacionálním, kulturním, ale pokud o něm uvažujeme jako o něčem daném, „vrozeném“, skončíme u „rasové logiky“ norimberských zákonů.  

Text byl napsán pro publikaci PANTu z Edice Moderní dějiny Holokaust a jiné genocidy, která se věnuje nejpodstatnějším genocidám 20. století – holokaustu, genocidě Arménů, hladomoru na Ukrajině, kambodžské, rwandské a jugoslávské genocidě. Součástí publikace je i DVD s filmy, vzpomínkami pamětníků a pracovními listy. Publikaci můžete zakoupit ZDE a podrobnou charakteristiku si můžete přečíst ZDE

Nakladatel: Občanské sdružení PANT, Edice Moderní dějiny
IBAN 978-80-905942-7-2
Překlad: Petruška Šustrová a Rita Kindlerová
Popis: brožovaná, 196 stran
Rok vydání: leden 2016

Kniha a metodické materiály vznikly ve spolupráci s portálem Moderní dějiny.cz a Asociací učitelů občanské výchovy a společenských věd Občankáři.cz

Česká televize: Jak vzniká nenávist? Její následky líčí Holokaust a jiné genocidy ZDE

časopis Orer: Křest knihy Holocaust a jiné genocidy v Knihovně Václava Havla ZDE

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

22.9.

Národy spolu a proti sobě - národy a nacionalismus sto let od 1. světové války

První světová válka způsobila pronikavé změny v politickém uspořádání Evropy i světa. Proti touze a snaze vytv...

_Prameny

Rozhodování v období normalizace - prameny

Aktualizováno: 24.6.2017 13:33 | Rubrika: Československo v době normalizace
Rozhodování v období normalizace - prameny

Výběr několika textů ke studiu a interpretaci, který nabízí různé pohledy na dobu normalizace, její nástup a důsledky pro tehdejší československou společnost. Tento komplet materiálů byl připraven jako doplněk ke studii a pracovní...

_Metodika

… když je zle. Babo raď… Rozhodování v Čechách. Za ztížených podmínek

Aktualizováno: 24.6.2017 13:33 | Rubrika: Napříč stoletím
… když je zle. Babo raď… Rozhodování v Čechách. Za ztížených podmínek

Otázku „jací jsme“ před Peroutkou i po Peroutkovi obraceli mnozí naši významní myslitelé ze všech stran, z rubu na líc a obráceně. Je to česká specialita: sebezpyt. Pro některé je to oslabující nás posedlost, „sebebičování“, pro j...

_Aktuality

Zborov 100

Aktualizováno: 24.6.2017 13:45 | Rubrika: Aktuality
Zborov 100

V pondělí 12. 6. 2017 byla v Nové aule ostravské VŠB-TUO slavnostně odhalena výstava k 100. výročí bitvy u Zborova, bitvy, která byla významným milníkem pro československé jednotky během první světové války. Při návštěvě této expo...

_Dějiny v médiích

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2017 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT