Moderní-Dějiny.cz

Mezi Východem a Západem Anne Applebaumové

Publikováno: 9.12.2014, Aktualizováno: 9.12.2014 23:23
Autor: (red)

Přinášíme recenzi knihy Anne Applebaumové "Mezi Západem a Východem. Napříč pohraničím Evropy", která je prvním svazkem edice Moderní dějiny. Text Jiřího Daníčka byl psán pro Roš Chodeš a se svolením autora jej přetiskujeme také na našem portále.

Mezi Východem a Západem Anne Applebaumové

Pokud si někdo chce uspořádat fakta o historii a situaci Poláků, Ukrajinců, Židů, Bělorusů, Litevců, Lotyšů a Estonců a mnoha dalších menších skupin obyvatel, které žily a žijí na obou stranách nikdy zcela neustálené hranice mezi Západem a Východem, mezi carským Ruskem, bývalým Sovětským svazem a dnešní Ruskou federací na jedné straně a zeměmi, které historicky i civilizačně patří k západní Evropě, má k tomu dobrou příležitost. Jenom loni a letos se objevila čtyři podstatná historická díla: Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem britského historika Timothyho Snydera (Paseka a Prostor 2014) a tři knihy americké novinářky, spisovatelky a historičky Anne Applebaumové: Gulag (Beta Dobrovský/Ševčík, 2013), Železná opona. Východní Evropa v letech 1944–1956 (Beta Dobrovský, 2014) a právě vycházející Mezi Východem a Západem. Napříč pohraničím Evropy (edice „Moderní dějiny“ PANT, 2014).
Porozumět tomu, co se v současné době děje na Ukrajině bez znalosti toho, co se tam odehrálo, zejména ve 20. století, je, alespoň z naší perspektivy, prakticky nemožné. Stejně tak vzdálený zkušenosti obyvatel bývalého Československa je osud pobaltských republik, východního Polska či bývalého východního Pruska. To neznamená bagatelizovat utrpení, kterému byli obyvatelé dalších evropských zemí vystaveni za německé okupace či za komunistického teroru v 50. letech. Ale při četbě zmíněných historických děl si nelze neuvědomit, jak strašlivému osudu byli vystaveni lidé tam, kde ruský komunistický totalitarismus, přechodně vystřídaný nacistickým terorem, léta ničil celé národy, včetně jejich měst, vesnic, krajiny i budoucnosti.

GULAG
V říši Gulagu, v obrovském množství sovětských koncentračních táborů, mizely a za nelidských podmínek umíraly miliony vězňů. Z obsazených území Polska a z Pobaltí byli do Gulagu či do vyhnanství na Sibiř vyvezeni skoro všichni příslušníci inteligence a středních vrstev, často s celými rodinami. Totéž se v masovém měřítku dělo od 30. let v Rusku, na Ukrajině i v ostatních republikách SSSR. Hladomoru na Ukrajině, vyvolanému konfiskacemi potravin nařízenými Stalinem s cílem jednou provždy zničit ukrajinské rolníky, a tím i ukrajinské aspirace na národní svébytnost, podlehlo v letech 1932–1933 pět až sedm milionů mužů, žen a dětí. Celkový počet těch, kdo prošli tábory Gulagu, se podle dnešních vědomostí blíží dvaceti milionům. Z toho přibližně deset milionů věznění nepřežilo. K tomu přistupuje množství těch, kteří byli bez soudu zastřeleni, ubiti a umučeni ve vyšetřovacích vazbách…

ŽELEZNÁ OPONA
Poté, co byli v roce 1945 nacisté poraženi, potkala střední a zejména východní Evropu další tragédie. Polská území, která získal Stalin na základě paktu s Hitlerem, začlenil SSSR stejně jako pobaltské státy trvale do svého území. Poláci v rozhodující většině museli toto území opustit. Pobaltské země byly vystaveny intenzivní rusifikaci. Z Polska, Maďarska, Rumunska, Bulharska, východního Německa a Československa se staly během jednoho desetiletí satelity Moskvy a namísto předválečné demokracie v nich byl nastolen represivní komunistický režim. V knize Železná opona Anne Appelbaumová přesně a střízlivě popisuje, jakým způsobem a jakými prostředky. Díky tomu, že autorka využila času, kdy se (jak se dnes ukazuje zřejmě jen na přechodnou dobu) otevřela část ruských archivů, a také díky tomu, že archivní materiály doplnila vzpomínkami a svědectvími mnoha prostých lidí, může celkem přesvědčivě vyvracet tvrzení západních levicových revizionistických historiků, například že za studenou válku mohou obě strany stejným dílem, případně že studenou válku vyprovokoval Západ sám, zejména Harry Truman svým antikomunismem a Marshallovým plánem. Takové a podobné teze se tváří v tvář nově přístupným dokumentům z komunistických archivů ukazují jako účelové nesmysly.

NAPŘÍČ POHRANIČÍM
Poslední vydaná práce Anne Applebaumové Mezi Východem a Západem je i není podobná předcházejícím titulům. Podobá se jim v metodě, která střídá historické exkurzy se záznamy rozhovorů s konkrétními (a opět zejména) prostými lidmi. Liší se v tom, že zachycuje skutečnost, která ještě není historií, je to vlastně reportáž svého druhu o putování po terénu, o kterém psala z historické perspektivy už mnohokrát. Ale v tomto případě jde o ty, kteří to všechno přežili a vedou svou existenci většinou uprostřed trosek minulosti, pobořených kostelů, chátrajících zbytků starých měst či v oprýskané špíně postsovětských paneláků. Autorka pro ně má pochopení bez sentimentu a štítivého odstupu, nechává je mluvit, nemoralizuje, nevystupuje jako anděl civilizace a pokroku. Nevytváří ani nějakou nacionální nebo etnickou hierarchii, o Židech píše se stejně pozornou střízlivostí jako o Ukrajincích či Polácích. Zajímá ji, v co tito často těžce zkoušení lidé ještě doufají, čemu věří či nevěří, co si přejí a o čem sní. Vlastně každého, s kým se setká, považuje za sobě rovného, snad jen o nových zbohatlících píše s určitým odstupem.
Autorka podnikla svou cestu za skutečností z Kaliningradu do Oděsy v roce 1991 a 1992. Když se po dvaceti letech nad svou knihou zamýšlí, dochází ovšem k závěru, že i to, co se snažila zachytit jako skutečnost, už se stalo historií. V předmluvě k českému vydání, napsané v letošním roce, zasazuje s odstupem více než dvaceti let knihu a její příběhy do rámce, který jim dodal a vytvořil uplynulý čas. Stojí zato z něho obsáhleji citovat:

SVĚT, KTERÝ UŽ NEEXISTUJE
„A přece – jakkoli můj popis nebyl zrovna moc použitelný pro analýzu pokoušející se rozumět regionu o pět let později –, uvědomuji si teď, že o dvacet let později nabyl jiného významu, ne jako novinařina, ale jako dějiny. Mně samotné opožděně došlo, že kniha Mezi Východem a Západem popisuje svět, který už neexistuje.
Dnes má izolovaná vesnička Bieňakoni, kde jsem potkala člověka, který mluvil ve verších, vlastní webovou stránku. Když jsem se tam objevila v roce 1991, zastavovali se lidé na ulicích, aby si mě prohlédli. V Černovicích jsem byla první Američanka, kterou kdy dvojice univerzitních profesorů angličtiny potkala. Ze Lvova jsem nemoha nijak zavolat domů – samozřejmě neexistovaly žádné mobilní telefony a pravidelné spojení fungovalo jen zřídka. Když jsem jela přes Karpaty s dvojicí nabručených Maďarů, neviděli jsme žádné restaurace, obchody ani hotely. Nebyli jsme sice daleko od hranic, ale nic nenapovídalo tomu, že jsme někde ,blízko‘ Evropy, ,Západ‘ tam nebyl nic jiného než mytický konstrukt. Tato izolace a bezútěšnost, která ji provázela, byly důsledkem desítek let války, etnických čistek a totalitní vlády.“

PO DVACETI LETECH
„O dvacet let později izolace pominula. Navzdory procesu přechodu, který byl někde úspěšný, kdežto skoro všude jinde selhal, však je dopad oněch četných tragédií po celém regionu stále ještě citelný. Ukázalo se, že v roce 1991 nebylo možné začít od nuly, od oněch zranění. Historie se prostě nevytratila. Mnoho lidí v regionu zhroucení SSSR zmátlo, konec komunismu je neposílil a byli dezorientovaní tím, co následovalo, nebo se toho báli. Necítili se spjati s novými státy, ve kterých se náhle ocitli a měli v nich žít, a necítili odpovědnost ke svým novým vládám. Toužili po stabilnější identitě – být Polák, být Rus, být emigrant. Jistě necítili žádné zvláštní vazby ani ke svým novým spoluobčanům, v tom se podobali jiným obyvatelům všech ostatních postsovětských republik. Ani sami Rusové často nepociťovali žádnou loajalitu ke své ,nové‘ zemi či ke svým novým krajanům. Jenže bez pocitu loajality, bez veřejného ducha a bez národního cítění bylo obtížné pracovat demokraticky, dát průchod vládě zákona. Lidé, kteří se nakonec prosadili ve vedení nezávislé Ukrajiny, nedokázali vybudovat ukrajinské instituce. Místo toho budovali vlastní majetky. Viděla jsem počátky tohoto procesu ve Lvově, kde jsem se setkala s Kanaďankou, emigrantkou z Ukrajiny, jejíž pokus obnovit hotel selhal poté, co jí ho její ukrajinský partner ukradl. Její příběh, popsaný v této knize, byl, jak se ukázalo, vlaštovkou věcí příštích. Na národní úrovni postupně vůdci, na jejichž konci stál prezident Viktor Janukovyč, uloupili stát, připravili Ukrajinu o armádu, vykuchali její úřednickou vrstvu a zničili veřejný i soukromý sektor – a všichni se přitom osobně obohatili. Ukrajinští oligarchové, tedy ti, kdo měli skutečný prospěch ze dvou desítek let nezávislosti, nikdy nepotřebovali cítit ke svým krajanům jakoukoli loajalitu. Někteří v nadcházejícím politickém konfliktu stranili ,Ukrajině‘ nebo ,Evropě‘, ale ostatní stáli na straně ,Ruska‘. Jejich rozhodnutí neměla pranic společného s blahobytem či prospěchem obyčejných Ukrajinců. Ukázalo se, že v Bělorusku jazykoví nacionalisté, s nimiž jsem se setkala v Minsku, tvořili nepatrnou menšinu. Nikdy nepodpořili transformaci své země v moderní demokracii ani nenašli sebedůvěru, aby rozvinuli vlastní politiku. Místo nich se Alexandr Lukašenko, staromódní fašista, chopil moci nad bezpečnostními silami, jediným fungujícím nástrojem státu, a založil novou diktaturu s vazbou na Moskvu. V Moldavsku ty, kdo chtěli vést zemi blíž k Evropě, spláchl nadcházející boj proti odštěpivší se provincii Podněstří – v roce 1991 to bylo prapodivné místo a teď je, jak jsem zjistila, ještě podivnější –, které dodnes zůstává zónou bezpráví a tržištěm se zbraněmi. Politici jsou stále hluboce rozděleni mezi komunistickou stranu, která se stala de facto proruskou silou, a pestrou skupinu těch prozápadních. Ze států, které jsem popsala, se dá jen o Litvě – a jejích sousedech Estonsku a Lotyšsku – říci, že tam dosáhly nějaké stability. Díky usilovné snaze o nezávislost a díky vzpomínkám na předkomunistickou minulost, které ještě nevyvanuly, se Litvě podařilo splnit standardy pro vstup do Evropské unie a NATO. Avšak postavení Poláků v Litvě dosud není normální a polsko-litevské vztahy zůstávají překvapivě nejednoduché. Hlasy Litevců, kteří mi v roce 1991 říkali, že jim Poláci ukradli jejich kulturu, mají v politice váhu i dnes.“

Na závěr stojí za zmínku, že všechny čtyři knihy, které mají dohromady víc než 2000 stran, přeložila Petruška Šustrová. A nejen to, hledala a našla pro ně i vydavatele. Zejména díky ní tak máme k dispozici texty, jež umožňují orientaci v událostech, které pro nás, jak se každý může nahlédnutím do novin přesvědčit, bohužel zdaleka ještě historií nejsou. Hlasy, které bagatelizují anexi Krymu, současnou agresi Ruska proti Ukrajině i nikdy oficiálně nepopřené nároky Moskvy na hegemonii v bývalém „táboře míru“, totiž zaznívají nejen ze sekretariátu KSČM či z krajní levicové či pravicové scény, ale i z Pražského hradu.

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Prameny

Volyňský masakr - texty ke studiu a prameny

Aktualizováno: 5.12.2017 21:19 | Rubrika: Dějiny Polska, Druhá světová válka
Volyňský masakr - texty ke studiu a prameny

Soubor nabízí českým učitelům doplňující materiály, které mohou využít při přípravě hodiny nebo semináře na téma volyňského masakru, masového vraždění polských obyvatel ukrajinskými nacionalisty v době II. světové války. Textové u...

_Metodika

Volyňský masakr a polsko-ukrajinské vztahy v první půli 20. století

Aktualizováno: 30.11.2017 17:36 | Rubrika: Dějiny Polska, Druhá světová válka
Volyňský masakr a polsko-ukrajinské vztahy v první půli 20. století

Pracovní listy jsou vytvořeny pro české učitele a jejich žáky s cílem představit kořeny, průběh a tragické důsledky tzv. volyňského masakru, organizovaného vraždění Poláků v letech 1943-45, v širším kontextu polsko-ukrajinských vz...

_Aktuality

Soutěžte o knihu Normalizované životy

Aktualizováno: 11.12.2017 09:16 | Rubrika: Aktuality
Soutěžte o knihu Normalizované životy

Vážení soutěživí čtenáři, redakce portálu Moderní dějiny.cz pro Vás připravila novou vědomostní soutěž. Otázku jsme vybrali z knihy Adama Drdy a Mikuláše Kroupy "Normalizované životy", která byla napsána podle televizního cyklu "P...

_Dějiny v médiích

Kreml manipuluje se srpnovou invazí v roce 1968 už déle, varuje rusista. "Ohýbání" historie je běžné

Aktualizováno: 6.12.2017 07:58 | Rubrika: Česko, Rusko
Kreml manipuluje se srpnovou invazí v roce 1968 už déle, varuje rusista. "Ohýbání" historie je běžné

Aktuálně.cz - Nedávný skandál kolem článku ruského armádního webu Zvezda TV, který oslavoval sovětskou invazi do Československa v srpnu 1968, není podle rusisty Štěpána Černouška ojedinělý. Kontroverzních článků a televizních doku...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2017 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT