Moderní-Dějiny.cz

Město dvou povstání

Publikováno: 19.7.2013, Aktualizováno: 21.7.2013 13:05
Autor: (red)

Před sedmdesáti léty začal zoufalý boj posledních obyvatel největšího evropského ghetta. Tento příběh se odehrával v samém srdci  milionového města. Nicméně byl až do dnešní doby z dějin tohoto města „vystřiženy“.

Město dvou povstání
Dochovala se jedna fotografie Varšavy z doby krátce po potlačení Varšavského povstání. Je na ní zachycen Muranów, městská čtvrť, na jejímž území se nacházelo židovské ghetto. Vpředu je na snímku vidět zcela prázdný prostor, téměř rovné moře sutin, a teprve až v pozadí trčí trosky zničeného zbytku města – „árijské“ části Varšavy. Tato fotografie představuje ideální metaforický obraz průběhu a příběhu dvou varšavských povstání. Povstání vykládaných po celá desetiletí zavádějícím způsobem. Povstání, která navždycky propojila identity dvou národů – Židů a Poláků. 
 
První, co zaskočí turisty navštěvující Varšavu, je její ošklivost, architektonický chaos, disharmonie urbanistických řešení nebo také obrovské prostory zeleně, rozmístěné po městě podle všeho dosti nahodilé. Všechny tyto prvky jsou samozřejmě následkem snahy o totální zničení města za války a dílem komunistických plánů výstavby nové metropole. Literární kritička Wanda Zwinogrodzka nedávno prohlásila: „Přišli jsme o naše hlavní město v jeho adekvátní podobě. Na jeho místě vzniklo město, jež je ve své obnovené části atrapou a v části nově vybudované představuje beztvarou slátaninu socrealistické estetiky, pozdně komunistického braku a nevkusu nových kapitalistických zbohatlíků.“ Přesto, že již uplynulo více než dvacet let od oficiálního konce komunismu, tzv. „novodobá“ nebo „obnovená“ Varšava zatím stále vypadá jako kulisy. I v samém centru stačí popojít deset dvacet metrů a narazíte na rozpadající se dvorky, oprýskané zdi, zničené uličky.
 
Nynější podoba Varšavy je výsledkem neblahého propojení dvou totalitarismů, německého národního socialismu a komunismu. Samo zmizení staré Varšavy bylo pak výsledkem německé odpovědi na dvě povstání, která ve městě vypukla během druhé světové války. Na povstání v ghettu, které začalo přesně před sedmdesáti léty, 19. dubna roku 1943, a na varšavské postání, které začalo 1. srpna roku 1944. Obě povstání, byť byla namířena proti stejnému nepříteli, se diametrálně lišila, a to jak z čistě vojenského hlediska, tak i pokud jde o jejich bezprostřední příčinu a o motivaci povstalců. Ale i když byl počátek v obou případech rozdílný, výsledek byl nakonec týž: Němci v odvetě rozpoutali v obou případech vyhlazovací akci. A právě v uvědomování si tohoto dvojího vyhlazení spočívá klíč k pochopení toho, čím je dnešní Varšava. Je městem – památníkem utrpení dvou národů, které zároveň v tomto utrpení byly znovu-vytvořeny. 
 
Povstání v ghettu vypuklo jako reakce na zprávu o plánované likvidaci zbytků židovské komunity, které dosud ještě nebylo odvezeno do plynových komor Treblinky. Židé, kteří se chopili zbraně proti německým okupantům, si byli plně vědomi toho, že prohrají. Povstání i přes drtivou vojenskou převahu Němců trvalo takřka měsíc. Jako datum jeho definitivního konce se uvádí 16. květen 1943.
 
Na bojích v ghettu se podílely dvě hlavní povstalecké skupiny. Židovský vojenský svaz (ŻZW), který tvořili příslušníci židovských pravicových organizací a důstojníci předválečné polské armády židovského původu, a Židovská bojová organizace (ZOB), složená většinou z levicových organizací. Podle hlášení Jürgena Stroopa, který za potlačení povstání zodpovídal, působila německým silám největší potíže první skupina.
 
Varšavské povstání vzplanulo téměř o půl druhého roku později, 1. srpna 1944. Boj proti německé okupaci zahájila Armia Krajowa (Zemská armáda, AK) – polská podzemní armáda. Jestliže židovští povstalci bojovali bez naděje na úspěch, pouze s touhou po důstojné smrti, uprostřed horkých srpnových dnů druhého povstání město zachvátila euforie znovuzískané svobody. Armia Krajowa byla – jakožto nejsilnější konspirační armáda okupované Evropy – nejen nesrovnatelně silnější než bojovníci z ghetta. Kromě toho počítala s podporou blížící se sovětské Rudé armády, západních Spojenců a londýnské vlády, jejíž rozkazy plnila. 
 
I když je nynější podoba Varšavy, její dějiny a identita, a tedy i dějiny a identita Polska, bez znalosti kontextu obou těchto povstání nepochopitelná, byla jejich památka v období “lidově-demokratického“ Polska nejprve silně potlačovaná. Komunismus byl vzdor běžnému mínění prolezlý antisemitismem, proto mu připomínání bojů v ghettu nebylo moc po chuti. A Varšavské povstání, které bylo dílem antikomunistické polské podzemní armády, bylo přímo v rozporu se zakladatelskými mýty komunistů. Komunisté koneckonců příslušníky AK, kteří přežili válku, masově vraždili.. A ani změna režimu tento problém zcela nevyřešila. 
 
Devadesátá léta minulého století se stala obdobím vytváření a udržování falešného protikladu mezi oběma událostmi. Pro řada intelektuálů, včetně nejvlivnějších médii, bylo uctění památky povstání v ghettu účelově pojímáno jako argument proti připomínání odkazu povstání varšavského. Tragické hrdinství Židů stálo proti „zbytečné“ iniciativě povstání v roce 1944, proti hystericky přeháněné „martyrologii“ a „národní nekrofilií“ těch, kdo chtěli vzdát varšavskému povstání poctu.
 
Na Západě, na druhé straně železné opony, byla Varšava samozřejmě po léta spojována pouze s povstáním v ghettu. Židé v Izraeli a na Západě ctili památku povstání z roku 1943, ale jaksi „vyjmutou“ z kontextu dějin města, kde se uskutečnilo. Ale i paměť o samotném povstání v ghettu byla doménou jednostranných interpretací. Jediný přeživší velitel povstání, Marek Edelman, důsledně přehlížel podíl pravicových židovských organizací, které měly vřelý vlastenecký vztah k polskému státu, a stavěl do popředí levicově zabarvené organizace. Komunisté a také polský intelektuální establishment po roce 1989 podporovali oddělování bojů v ghettu od celého příběhu okupace. Ve skutečnosti však 19. dubna 1943 na Muranovském náměstí, uprostřed ghetta vzbouřeného a vyvražďovaného, zavlály vedle sebe dvě vlajky: polská a židovská. Jen těžko budeme hledat čitelnější symbol propojenosti osudu obou komunit a étos povstalců z ghetta si jen těžko můžeme představit bez vlivu polské romantické povstalecké tradice 19.století. 
 
Situace se změnila až v posledních letech, a to jak na polské tak židovské straně. Tabuizace „zbytečného“ varšavského povstání mediálním establishmentem byla zrušená až po obrovském úspěchu Muzea varšavského povstání, zřízeného primátorem Lechem Kaczyńským v roce 2004. To se stalo kulturním a společenským fenoménem, který povstání ve veřejném mínění vrátil na místo centrálního pilíře lokální identity. V Izraeli se skupina izraelských vědců ujala úkolu zachránit před zapomenutím nelevicové organizace podílející se na povstání v ghettu a připomenout jejich činnost. Výsledky jejich badatelské práce se dostaly rovněž do Polska a změnily tamní optiku vnímání povstání v ghettu a díky jim mohly vzniknout filmy nebo reportáže o zapomenutých hrdinech (například film Betar Janusze Kaczmarka a Piotra Gontarczyka). Ve Varšavě bylo oficiálně připomenuto působení Židovského vojenského svazu (ŻZW), především pak jeho velitele Pawła Frenckla. Konečným propojením dvou dosud násilně oddělených příběhů může být také navázaní úzké spolupráce mezi nově vznikajícím Muzeem polských Židů a Muzeem Varšavského povstání při příležitosti letošního kulatého výročí. V rámci společných iniciativ obě muzea vysadí u svých budov žluté narcisy, symbol povstání v ghettu. 
 
Příběh toho, jak se vyvíjela paměť o dvou varšavských povstáních, byl jakoby vítězstvím nacismu ze záhrobí. Byli to právě Němci, kdo podle rasového klíče proměnili po staletí promíchanou a propojenou komunitu na dvě neprodyšně uzavřené celky, na „horší“ a „trochu lepší“ Varšavu. Propojit zpět tyto příběhy znamená umožnit porozumění minulosti hlavního města Polska a pochopit jeho současnou podobu. Obě povstání představují smrt staré Varšavy. Ale zároveň se v obou těchto povstáních a ve městě, které vyrostlo na troskách světa minulosti, utváří a upevňuje jedinečné společenství polsko-židovských osudů. Poválečná Varšava je samozřejmě chaotická a nesoudržná, přišla o svoji podobu a o své dějiny. Ale je zároveň velkým památníkem Vyhlazení, je jeho dítětem. A ono vyhlazení paradoxně židovský a polský národ spojilo, čehož důkazem jsou ona dvě povstání. I když se Židé objevili v samotném středu zničení a Poláci pouze na jeho okrajích. 
 
Nové osudové společenství obou dvou národů spočívá právě ve zkušenosti přímého zásahu prázdnotou, definitivní neexistencí. Vždyť pouze Židé a Poláci stáli tváří v tvář definitivní a úplné anihilace – jinak než kterýkoli jiný evropský národ. Židé se ocitli v této perspektivě už v roce 1941, Poláci až mnohem poději – v okamžiku zničení Varšavy. Skutkem, který odpovídal strategii úplného Vyhlazení, byla totiž pacifikace Varšavy během a po povstání v roce 1944. Obzvlášť přesvědčivý je v tomto ohledu masakr ve varšavské čtvrti Wola. Tak jej vylíčili ti, co přežili: „Slyšel jsem četníka, jak říká, že je třeba zabít mého pětiměsíčního synka, který plakal. Potom jsem zaslechl výstřel a dítě zmlklo... Ležel jsem předstíraje, že jsem mrtvý. Když přišli dělníci sbírající mrtvoly odnést i mne, zvedl jsem se, chopil jsem se s nimi jedné z mrtvol, které bylo třeba odnést, a v tom jsem pak pokračoval po celou dobu, dokud práce neskončila. Mrtvoly jsme snášeli na dvě hromady... až do setmění. Jedna hromada byla dlouhá kolem dvaceti metrů, druhá měřila zhruba patnáct metrů, šířka kolem deseti metrů, výška kolem metru a půl.  [...] V druhém sledu za odnášejícími chodili četníci a dobíjeli ty, co ještě žili...“ – „Kam jen oko dohlédlo, byl celý čtyřúhelník dvora přeplněn mrtvolami. Ležely přímo na slunci, jedny uprostřed navzájem propletené na hromadách, jiné opodál roztažené vedle sebe, jiné jednotlivě na okraji dvora s rukama vztaženýma směrem ke zdi, jako by se v poslední zoufalé chvilce pokoušely se zachránit. Museli mezi ty, co nahnali na nádvoří a tísnili se v davu, házet granáty, protože klubka zmasakrovaných lidí vypadala děsivě, a nádvoří bylo také plné děr a jam. Ti, které smrt nezastihla okamžitě, leželi zcela neuspořádaně porůznu na zemi, schoulení strachem nebo bolestí...“
 
Poláci pochopili, co je ghetto a postupné vyhlazení všech – od nejmenších dětí po ty nejstarší. Teprve tam uviděli a prožili to, co bylo údělem Židů už po několik let. Varšava měla dopadnout stejně jako předtím ležící v jejím srdci ghetto. Tak zněl první Himmlerův rozkaz, když se dozvěděl o začátku povstání („Warschau wird glattersiert“). 
 
Na Židy definitivní rozsudek byl vydán mnohem dříve, zpečetila ho konference v Wannesee v roce 1942. Židé zažívali holocaust po celých šest let, zatímco Poláci pouze během oněch děsivých měsíců z konce roku 1944. Velice výrazně je vidět onen paradox „dvou úrovni Vyhlazení“, když se díváme na fotografii, která byla zmíněná na začátku textu. Z většiny Varšavy, města, na které dopadla apokalypsa, jsou ruiny, ale na místě starého židovského ghetta už jednoduše nic není. Nejsou zde už ani trosky. Je tu pouze prázdnota. Nicméně obě zkušenosti spojuje kontakt s krajním zlem a poznání, v čem spočívá možnost ne-existence. Pouze to v jednom případě trvalo nepoměrně déle. Mnohé jiné národy Evropy kategorii Vyhlazení jednoduše nechápou, protože s ním nemají zkušenost. 
 
Proto také Židé a Poláci dokážou rozpoznat možnost zničení jejich politické existence svého společenství, a také kolem této skutečnosti vytvářet své mýty a své hrdiny. Právě v rámci mýtu o varšavském povstání – ne však o jednom, ale o dvou povstáních – byl vytvořen nový prostor pro společný dialog polského a židovského společenství.
 
Vyhlazení totiž tvoří jedinečnou existenciální zkušenost, společnou zároveň Polákům i Židům, a s ní i potřebu vystavět na této zkušenosti konkrétní vizi vlastní politické existence a rovněž i národa a jeho mýtů. Připomínka vyhlazení po nás vyžaduje, abychom vzdávali úctu jak hrdinům, kteří se zlu postavili na odpor, tak i obětem zla totalitarismu. Připomínka vyhlazení se v tomto pojetí musí stát formou předávání hodnot, v něž věřili ti a které zformovaly ty, kdo aktivně vystoupili proti zlu – ať již hovoříme o varšavských povstalcích nebo o bojovnících z ghett. Tato naprostá jedinečnost perspektivy tvoří ze dvou národů jedno společenství. Navíc tato zkušenost nebytí a konce zavazuje obě tyto společenství k tomu, aby ono připomínání a památku vyhlazení vnášely do světa. Do světa, který dělá všechno proto, aby na ně zapomněl. V této dimenzi se Poláci a Židé stávají jedním společenstvím, které tento jejich závazek sjednocuje. 
 
Varšavu, její ošklivost, její dědictví, její skutečnost lze proto pochopit pouze v mezích společného mýtu dvou varšavských povstání. Pro mě jako polského Žida a Varšavana je to mimořádně důležité. Vytrhávat z trosek města mrtvá těla Židů a Poláků a oddělovat je od sebe tak, aby jedny oběti zacláněly druhým, to není pouze historická lež. Znamená to rovněž likvidaci možnosti hledání společné identity. Bez Varšavy toto nelze pochopit. Bez tohoto nehezkého, poničeného a jedinečného města, které je památníkem toho, čím jsme my sami. 
 
Dawid Wildstein
Autor je polský novinář židovského původu. Působí mj. v deníku Gazeta Polska Codzienna a je redaktorem portálu Fórum polských Židů
Vyšlo v Lidových novinách, příloha Orientace, 20. 4. 2013, k 70. výročí povstání v ghettu. Ve spolupráci s Polským institutem v Praze.
 

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

11.1.

Povstání ve varšavském ghettu - pracovní list

Povstání ve varšavském ghettu bylo jedním největších konfliktů mezi Židy a německou armádou a je považováno za...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Aktualizováno: 12.9.2019 21:20 | Rubrika: Aktuality, Metodika
Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Vyšla nejnovější didaktika dějepisu od uznávaného autora s dlouholetou praxí výuky dějepisu na ZŠ a gymnáziu – výsledek mnoha seminářů pro učitele dějepisu na Slovensku i v ČR, nebo pro studenty učitelství, kteří společně po někol...

_Aktuality

Stáhněte si metodiky občankářů

Aktualizováno: 12.9.2019 21:26 | Rubrika: Vzdělávání
Stáhněte si metodiky občankářů

Asociace učitelů občanské výchovy a společenských věd vydala souhrn více než 75 metodik, které vznikly v rámci projektu VOSK. Řada témat je bytostně spjata s moderními dějinami, proto jej sdílíme i na našem webu. VOSK je zkratka n...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT