Moderní-Dějiny.cz

Krymská válka: první „válka v přímém přenosu“

Publikováno: 14.3.2014, Aktualizováno: 24.3.2014 19:35

Krymské válce z let 1853–1856 patří primát prvního velkého válečného konfliktu, který veřejnost, díky telegrafu a tisku, prožívala takříkajíc „v reálném čase“, téměř „v přímém přenosu“. Na krymskou válku zaostřili Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Krymská válka: první „válka v přímém přenosu“

Zaostřeno na moderní dějiny – Krymská válka: první „válka v přímém přenosu“

Scénář pořadu:

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u dalšího dílu našeho cyklu. Dne 30. března roku 1856, tedy před sto padesáti čtyřmi lety, byla Pařížskou smlouvou zakončena krymská válka, jedno z největších válečných střetnutí poloviny devatenáctého století. Skončila porážkou Ruska, které se předtím, díky napoleonským válkám, dostalo do pozice „četníka Evropy“ a představovalo jednu z hlavních světových mocností. V krymské válce se též poprvé výrazně projevily rysy pozdějších moderních válek, včetně mediálního zpravodajství s velkým vlivem na veřejné mínění, což je pádný důvod, abychom dnes zaostřili právě na ni.

Předzvěst válečné modernity však není jediným důvodem, proč jsme si pro dnešní večer vybrali právě tento konflikt. Tím dalším je aktuální mezinárodní konstelace, kdy se Rusko opět snaží zaujmout silnější mocenské postavení a kdy je Krymský poloostrov, dnes součást Ukrajiny, potenciálním předmětem vážných sporů mezi Ukrajinou a Ruskem, hlavně kvůli ruské černomořské flotile.

Krymská válka byla původně konfliktem mezi Ruským impériem a Osmanskou říší. Rusové si jednak stěžovali na to, jak muslimští Turci zacházejí s křesťany na svých balkánských územích. Současně nastolili otázku přístupu ke svatým místům v Palestině. Navíc se Rusové chtěli plavit se svými válečnými loděmi z Černého do Středozemního moře přes Bospor a Dardanely. Jednání mezi oběma říšemi skončilo neúspěšně a osmanští Turci, povzbuzovaní Francií, vyhlásili Rusku válku. Rusko ale v roce 1853 u Sinope na Černém moři zničilo tureckou flotilu.

Velká Británie a Francie se v ten moment začaly obávat, že se Rusko pokusí rozšířit svá území na úkor rozpadající se Osmanské říše, a že tedy tato již tak velká mocnost ještě posílí. Proto vyslaly své flotily do Černého moře, kde měly bránit turecké pobřeží, a rychle se staly spojenci Turků. A koncem března 1854 vyhlásily Velká Británie s Francií Rusku válku. Podporovala je posléze i armáda Sardinského království a politicky též Rakousko a Prusko.

Americký historik Paul Kennedy v knize Vzestup a pád velmocí o tehdejší pozici Ruska píše: „Ruská relativní moc zeslábla nejvíce v desetiletích po roce 1815, v době mezinárodního míru a industrializace, což však až do krymské války nebylo zcela zjevné. V roce 1814 sledovala Evropa s respektem postup ruské armády na západ, a když car vstoupil za svými kozáckými oddíly do Paříže, davy obezřetně provolávaly ‚Vive l’empéreur Alexandre!‘ Samotná mírová smlouva se svým arcikonzervativním zdůrazněním odporu proti budoucím územním a politickým změnám byla fakticky podepsána ruskou armádou o síle 800 000 mužů – která měla tak jasnou převahu nad jakýmkoli soupeřem na souši, jakou mělo britské královské loďstvo na moři.
Rakousko i Prusko byly tímto východním kolosem zastíněny, obávaly se jeho síly, i když se současně dovolávaly vzájemné monarchistické solidarity. Když po mesianistickém Alexandru I. nastoupil na trůn autokratický Mikuláš I. (jenž vládl v letech 1825–1855), ruská role četníka Evropy ještě zesílila. Ruský vliv dále vzrostl za revolučních událostí v letech 1848–1849, kdy byly Rusko a Británie jedinými mocnostmi, které – slovy pozdějšího britského premiéra Palmerstona – ‚stály vzpříma‘. Zoufalé volání habsburské vlády o pomoc při potlačování uherské revoluce bylo vyslyšeno a do Uher napochodovaly tři ruské armády. Samotné ‚síly změny‘ – ať už poražení polští a uherští nacionalisté, zklamaní buržoazní liberálové nebo marxisté – byly po roce 1848 zajedno, že hlavní brzdou evropského pokroku ještě dlouho zůstane carská říše.
Nicméně z ekonomického a technologického hlediska ztrácelo Rusko znepokojivým způsobem půdu pod nohama. To však neznamená, že by v zemi nedošlo vůbec k žádným ekonomickým změnám. Už pouhý fakt, že historikové vedou spory, zda v Rusku došlo v těchto desetiletích k ‚průmyslové revoluci‘, svědčí o tom, že se věci daly do pohybu. Ale Rusko prostě muselo zaostávat, neboť zbytek Evropy se vyvíjel mnohem rychleji.“

Samozřejmě, ono vždy nějaký čas trvá, než se nezdravé ekonomické trendy projeví i v oslabení vojenské moci. A Rusko mohlo spoléhat i na počet obyvatel, na to, že bylo schopné postavit do pole velké množství vojáků. Potlačení uherské revoluce ruskou armádou vyvolalo tehdy v Evropě impozantní dojem, podobně jako prohlášení cara Mikuláše, že je schopen poslat stovky tisíc vojáků do Paříže, aby rozdrtili tamní revoluci. Krymská válka proto znamenala pro Rusy šok, neboť plně odhalila ruskou zaostalost.

Se slabším tureckým loďstvem si ještě ruská flotila dokázala v listopadu roku 1853 u Sinope poradit a turecké loďstvo zcela zničila. Jakmile však připlula britsko-francouzská flotila, role se vyměnily. Podle Paula Kennedyho: „Mnohé ruské lodě byly postaveny z jedlového dřeva, nebyly schopné plavby na moři, jejich palebná síla byla nedostatečná a měly polovycvičené posádky. Spojenci disponovali mnohem větším počtem lodí poháněných parou, některé z nich byly vyzbrojeny šrapnelovými děly a raketami. A navíc měli ruští nepřátelé takové výrobní kapacity ke stavbě modernějších lodí, že s prodlužující se válkou by se jejich výhody jen dále zvětšovaly.“

To, že měli Britové a Francouzi převahu na moři, lze ještě pochopit. Avšak Rusové prohráli i většinu pozemních bitev. Například i bitvu na řece Almě 8. září 1854. Na jedné straně stála ruská armáda pod vedením admirála A. S. Menšikova v počtu přes 30 000 vojáků a asi se stovkou děl. Proti nim stála spojenecká vojska, která se spojila po vylodění v Jevpatoriji o dva dny dříve. Sestávala z 60 000 francouzských, anglických a tureckých vojáků a disponovala 120 děly. V bitvě padlo několik tisíc mužů. Nicméně ruská vojska utrpěla porážku, a to v důsledku obejití z křídla a převahy spojenců v počtu vojáků i ve zbraních.

Rusové pak ustoupili k Sevastopolu, který hrdinně bránili po 11 měsíců. K jeho obráncům tehdy patřil i mladý Lev Nikolajevič Tolstoj, jenž pak svou válečnou zkušenost ztvárnil v Sevastopolských povídkách, které vlastně odstartovaly jeho úspěšnou dráhu spisovatele. Obrana Sevastopolu však úspěšná nebyla, a Rusové navíc před ústupem museli potopit vlastní flotilu, aby nepadla do rukou nepřátel. Vítězní spojenci tak vstupovali do ruin kdysi výstavního města.

Jak se ale mohlo stát, že spojenci měli, jak jsme uvedli na příkladu bitvy na řece Almě, početní převahu? Vždyť se válčilo na ruském území, daleko od francouzské či britské pevniny. Vysvětlení podává již citovaný Paul Kennedy v knize Vzestup a pád velmocí: „Protože na jih od Moskvy tehdy nebyly žádné železniční tratě, musely zásobovací vozy tažené koňmi zdolávat stovky kilometrů přes stepi, které se za jarního tání a podzimních dešťů proměňovaly v bažiny. Navíc samotní koně spotřebovali také spoustu píce (kterou museli dopravovat další koně atd.), takže nakonec toto nesmírné logistické úsilí přinášelo jen mizivé výsledky. Spojenecké jednotky a posily bylo možno vysílat na Krym z Francie a Anglie po moři a byly na místě za tři týdny, zatímco ruským jednotkám trvala cesta z Moskvy na frontu někdy i tři měsíce. Ještě znepokojivější bylo zhroucení ruských zásob vojenské výstroje a výzbroje. Čím déle válka trvala, tím větší převahu spojenci získávali, a navíc britská blokáda zabraňovala dovozu nových zbraní.“

Britská blokáda též podle Kennedyho vyřadila export ruského obilí a ostatních produktů a znemožnila ruské vládě financovat válku jinak než vysokými půjčkami. 15. ledna 1856 byla korunní rada varována, že pokud bude Rusko pokračovat ve svém bezvýchodném boji, stát zbankrotuje. Jedinou možnost, jak se katastrofě vyhnout, znamenalo vyjednat s nepřátelskými mocnostmi mír.

Zatím by se mohlo zdát, že pro vítězné spojence byla krymská válka procházkou růžovým sadem, kterou si mohli dovolit díky ekonomické a technologické převaze. Nikoliv, i jim dalo válečné tažení lidově řečeno pěkně zabrat, jak po stránce ekonomické, tak čistě vojenské. U města Balaklava je dodnes turisty navštěvováno známé Údolí smrti, kde zahynulo několik stovek britských kavaleristů.

V průběhu bitvy, která propukla 25. října 1854, si velitel Britů lord Raglan všiml, že Rusové vlečou pryč britské kanóny, které ukořistili. Raglan se bál, že by to Rusové mohli vydávat za důkaz svého vítězství, a tak poslal svým generálům dolů do údolí rozkaz, aby tomu zabránili. Neuvědomil si však, že dole v údolí nemohou ona děla vidět.

Britové sice nějaká děla v údolí viděli, ale jiná – ruskou těžkou artilerii na vrcholku severního údolí, a tudíž mylně usoudili, že právě to je ten cíl, na nějž mají zaútočit. Britská jízda, která se vrhla do sebevražedného útoku, musela po velkých ztrátách ustoupit. Francouzský generál Bosquet, který z pahorků útok lehké kavalerie sledoval, pronesl tehdy svou proslavenou větu: „Je to nádherné, ale není to válka. Je to šílenství.“

Útok lehké brigády se ale stal legendou, a to i díky stejnojmenné poémě básníka Alfreda Tennysona: „Půl svazu, půl svazu/Půlka svazu vpřed!/Do údolí Smrti/Šest set jich vjelo.“

Tennysonova báseň vyšla v novinách 9. prosince 1854 a básník ji napsal bezprostředně poté, co se o události dočetl v Timesech. Tím se dostáváme k tomu, že v krymské válce byla veřejnost poprvé informována o válečných událostech prostřednictvím fotografií a zpráv, posílaných telegrafem. Patří jí tak primát první války, kterou veřejnost prožívala takříkajíc „v reálném čase“.

Nejvlivnějším reportérem byl zřejmě William Howard Russell z The Times, jenž si jako první novinář vysloužil označení „válečný zpravodaj“. Díky zprávám v britském tisku se rozšířila povědomost o všeobecné nekompetentnosti politického vedení války, což v lednu 1855 dokonce vyústilo v pád britské vlády.

Britskou veřejnost rozhořčily i podmínky, které panovaly ve vojenských leženích, kde vojáci strádali zimou a umírali na tyfus a úplavici. Na základě kritického článku v londýnských Timesech proto ministr války Sidney Herbert rozhodl, aby přímo na místě zorganizovala zdravotnickou pomoc Florence Nightingaleová. Již tehdy byla známá, ale proslavila ji právě až krymská válka, byť ona sama o žádnou slávu nestála.

„Florence byla soucitně pečující, silně věřící a neuvěřitelně vytrvalá žena. Měla talent jak pro nejmenší detaily, tak pro široké souvislosti. Dokázala odhadnout a najít nejlepší cestu k provádění potřebných změn. Narodila se 12. května 1820 jako mladší dcera v úspěšné, vzdělané a vlivné anglické rodině. Její rodina hodně cestovala. Své jméno dostala po Florencii, kde se rodiče zastavili během cesty po Itálii.
Předpokládalo se, že jejím údělem bude (jak bylo v té době obvyklé) vdát se, porodit děti a vychovávat je. Nic z toho se však nestalo. V jejím deníku založeném krátce před sedmnáctými narozeninami čteme: ‚sedmého února 1837 ke mně promluvil Bůh a povolal mne do svých služeb‘. Nevěděla, jaké služby by to měly být, ale tehdy se rozhodla, že zůstane svobodná (‚nikdy děti, nikdy láska, nikdy svatba‘),“ napsala o zakladatelce moderního ošetřovatelství Darja Jarošová ze Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity.

Dostalo se jí vynikajícího vzdělání, přestože byla ženou. Nezapomeňme, že šlo o první polovinu 19. století… Studovala historii, filosofii i klasickou literaturu spolu s hudbou a uměním. Neustále sledovala knihy a zprávy o nemocnicích, veřejném zdravotnictví a hygienických zařízeních. Měla rovněž nadání pro matematiku a statistiku, kterým se ráda věnovala. Na doporučení otce a pod jeho dohledem se učila latinu, řečtinu, francouzštinu, němčinu a italštinu.

V roce 1853 se stala vedoucí Ústavu pro péči o nemocné šlechtičny v Londýně. Zde úspěšně provedla řadu (na tehdejší dobu) revolučních změn: zavedla mj. výtah pro jídlo z kuchyně přímo na oddělení, aby sestry nemusely chodit po schodech s každým jídlem zvlášť; vymyslela a nechala nainstalovat signalizační systém od lůžka pacienta se zvonkem na chodbě; nechala rozvést teplou tekoucí vodu do každého patra nemocnice.

I proto ji v roce 1854 oslovil ministr války Herbert, aby zlepšila zdravotní službu při krymském tažení. V říjnu tohoto roku se s 38 sestrami (10 bylo římskokatolických řádových sester, 14 anglikánských, 14 sester bez vyznání) vydala na cestu, která ji historicky proslavila. Dejme ještě jednou slovo Darje Jarošové: „Skutečnost na Krymu byla daleko horší, než ji popisovali váleční zpravodajové. Ve vojenské nemocnici zřízené z kasáren ve Scutari bylo ubytováno 2300 pacientů. Nemocnice byla špinavá, zamořená krysami a blechami. Ve zpustlých kasárnách leželi na holé a špinavé podlaze nazí ranění a nemocní vojáci. Dostávali pouze jedno jídlo denně (někdy žádné), které jedli rukama. Neměli k dispozici záchody, ani jiná hygienická zařízení. Nemoci jako tyfus, cholera a průjmy zde byly častější a nebezpečnější než samotná zranění.“

Během půl roku se díky usilovné práci Florence Nightingaleové a jejího týmu snížila úmrtnost raněných vojáků z neuvěřitelných 60 % na udivující 2 % a ke konci války dokonce na 1 %. Domů se Florence vrátila až s posledním pacientem jako skutečná hrdinka vojáků a jejich rodin. Protože chodila za vojáky i v noci, referoval o ní tisk jako o „paní s lampou“.

Ve své záslužné práci pokračovala, nehledě na skrývané vážné nemoci a pozdější slepotu, až do své smrti v roce 1910, kdy jí bylo devadesát let. Neúnavně vedla kampaně za zlepšení veřejného zdraví a celkem publikovala 200 knih, zpráv a brožur. V roce 1883 obdržela řád od královny Viktorie a jako vůbec první žena i britský Řád za zásluhy.

Florence Nightingaleová vedla život nejen obětavý, ale hlavně hrdinský. Má sice v Londýně pomník, ovšem lidstvo stále staví pomníky spíše těm, kteří nějak vyniknou v krvavých řežích na válečném poli. Nějak podobně jako britští kavaleristé od Balaklavy. Jejich smrt inspirovala nejen Alfreda Tennysona, ale v roce 1983 i britskou heavy metalovou skupinu Iron Maiden. Její píseň „The Trooper“ (tedy „Kavalerista“) ostatně právě z Tennysona vychází a zpěvák skupiny Bruce Dickinson občas při koncertech před začátkem této skladby část Tennysonovy básně recitoval. A s heavymetalovým kovovým duněním se s Vámi, milí posluchači, pro dnešek ze studia loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literaturyPandorina skrinkaMuzeum v krabičce
Více...

_Související články

2.7.

Pád Port Arthuru v lednu 1905 a rusko-japonská válka

„Je to jedna z nejúžasnější věcí v dějinách diplomacie. Země, která byla beznadějně poražena ve všech bitvách ...
1.7.

Rusko-japonská válka 1904-5

Výkladová prezentace věnovaná nejkrvavějšímu konfliktu z počátku 20. století, který v mnohém předznamenal boje...

_Prameny

IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

Aktualizováno: 11.1.2021 23:32 | Rubrika: Napříč stoletím
IWALKS: VZDĚLÁVÁNÍ V MALÝCH SKUPINÁCH A NA ULICI

IWalk je vzdělávací aktivita spojující unikátní filmové vzpomínky pamětníků z celého světa s kontextem každodenního prostoru, ve kterém žijeme.

_Metodika

Dějepis pro všechny a o všech!

Aktualizováno: 21.12.2022 11:43 | Rubrika: Československo v letech 1918-1938
Dějepis pro všechny a o všech!

Dějepis pro všechny a o všech je princip, kterým se řídil tým metodiček Multikulturního centra Praha při tvorbě nového vzdělávacího webu digitalnipracovna.cz.

_Aktuality

Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

Aktualizováno: 28.9.2023 15:16 | Rubrika: Akce Moderních Dějin
Byli vyhlášeni vítězové XIV. ročníku EUSTORY

V pátek 22. září 2023 byly v ostravském Centru PANT vyhlášeny výsledky české verze celoevropské soutěže EUSTORY a vítězové byli oceněni iPhony, knižními, finančními odměnami a jejich tutoři ročním bezplatným předplatným časopisů D...

_Dějiny v médiích

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2024 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT