Kniha nazvaná Holokaust a jiné genocidy se věnuje nejpodstatnějším genocidám 20. století – holokaustu, genocidě Arménů, hladomoru na Ukrajině, kambodžské, rwandské a jugoslávské genocidě. „Mnohé mechanismy, které vedly k těm největším genocidám 20. století, jsou ve společnosti, včetně té české, platné i v současnosti. Mám tím na mysli způsob konstrukce nepřítele, propagandistického oddělování uměle definovaných skupin populace, jejich označování, vybičovávání vedoucí k dehumanizaci a odlidšťování těchto uměle definovaných skupin, to je něco, co se děje dnes a denně. Nejen v zahraničí, ale i u nás,“ uvedl Martin Šmok, historik a dokumentarista, který v Česku zastupuje USC Shoah Foundation a který je jedním z editorů rozšířeného českého vydání knihy.

Kniha je rozšířeným vydáním publikace The Holocaust and Other Genocides, kterou v roce 2012 vydal nizozemský NIOD (Institute for War, Holocaust and Genocide Studies) a Amsterdam University Press. Přibyla v ní kapitola, věnující se stalinskému teroru na obyvatelstvu Ukrajiny, a multimediální DVD s unikátními videomateriály a metodikou pro učitele. DVD obsahuje mimo jiné vzpomínky pamětníků z archivu USC Shoah Foundation – The Institute for Visual History and Education či tři dokumentární snímky PANTu: filmy Arménská genocida, Unikli jisté smrti – Přežili Porajmos, a Eva Erbenová – z Terezína do Izraele. Pro učitele je na DVD k dispozici řada pracovních listů, vhodných k výuce dějepisu, základů společenských věd či mediální gramotnosti.

Akce se zúčastnil také Tigran S. Seiranian, velvyslanec Arménie v České republice. Knize Holokaust a jiné genocidy požehnal Otec Barsegh Pilavchyan, archimandrit Arménské apoštolské církve pro Českou republiku, Slovensko a Maďarsko. „Můj dědeček se narodil v Sivaské obasti. Byl v roce 1915 v turecké armádě, ale když pochopil, že začínají zabíjet všechny arménské vojáky, z armády utekl. Když přišel domů, našel tam mrtvé rodiče, svou ženu ani syna nenašel. Hledal je celý život, do svých 91 let,“ svěřil se se slzami v očích Barsegh Pilavchyan. Křtu se zúčastnil také podnikatel roku 2013 a 2014 Gevorg Avetisyan, majitel společnosti Marlenka, jehož prarodiče byli Turky zavražděni ve své továrně na cukroví v tehdejší Konstantinopoli a který je rovněž jedním z hrdinů vzdělávacího dokumentárního snímku Arménská genocida, který je (spolu s dalšími filmy, audiovzpomínkami pamětníků a pracovními listy pro učitele) na DVD, jež je součástí knihy. „V Arménii byste rodinu, která genocidou nebyla nějak postižena, nenašli,“ tvrdí.

Během večera ale zazněl i jiný názor, a to od zástupce tureckého konzulátu. Podle něj se v případě událostí roku 2015 v Osmanské říši nejednalo o genocidu. Zároveň ho udivilo, „že genocidu Arménů řešíme v České republice, která má své vlastní kostlivce ve skříni, např. Benešovy dekrety". „Popírání genocidy patří mezi fáze, které najdeme u každé z genocid 20. století. Myslím, že tato diskuse byla pro mnohé cennou zkušeností a poučením. Právní kličky mezinárodních institucí mohou být mnohdy zavádějící, i proto je potřeba o těchto genocidách stále hovořit,“ zhodnotil diskusi Martin Šmok.

Ostravský křest knihy proběhne 21. ledna 2015 v 18.00 hodin v Antikvariátu a klubu Fiducia. Součástí slavnostního uvedení knihy budou projekce dokumentů o genocidě Arménů a romském holokaustu. 

Knihu si můžete koupit na E-SHOPU Moderních dějin ZDE

Nakladatel: Občanské sdružení PANT, Edice Moderní dějiny
IBAN 978-80-905942-7-2
Překlad: Petruška Šustrová a Rita Kindlerová
Popis: brožovaná, 196 stran
Rok vydání: leden 2016

UKÁZKY Z KNIHY

„Když bylo do našeho vagonu naloženo tolik lidí, kolik se vešlo, a dveře byly zvenčí zavřeny mohutným hákem, De Vries to spočítal: bylo nás tam 62 plus kočárek. Se všemi svými zavazadly jsme tam byli namačkáni jako sardinky v krabičce. Člověk měl stěží kam natáhnout nohy. První problém, který jsme se snažili vyřešit, bylo rozhodnutí, v jaké poloze bude lepší cestu absolvovat, vestoje nebo vsedě. Na to neexistovala odpověď, která by platila jako obecné pravidlo. Někteří mohli tak dlouho sedět, kdežto jiní stáli. Hodně místa zabíral také kočárek a sudy. Sud se začal používat, ještě než vlak vyjel, protože mnohým povolily nervy. Bylo dohodnuto, že se budou dvě ženy střídat a držet kabát, když bude sud potřebovat použít příslušnice jejich pohlaví. Totéž samozřejmě platilo i pro muže. Umíte si představit, že ve vagoně brzy začal být nesnesitelný zápach.“

„V neděli 30. května 1915 příslušníci milice ve městě Diarbakiru na jihozápadě země svázali ruce celé arménské elitě – šlo o 636 hodnostářů a biskupa – a odvedli je k řece Tigris. Když tam dorazili, naložili je na velké prámy s tím, že budou transportováni na jih. Milice se s váženými muži plavila po proudu k rokli, kde prámy uvázala. Oběti byly oloupeny o peníze a ve skupinách po šesti odvedeni; pak jim muži najatí guvernérem svlékli všechno oblečení a zabili je – sekerami, dýkami a střelnými zbraněmi. Těla pak hodili do řeky.“

„Napřed jsme byli příliš rozčílení, než abychom přemýšleli. Později už to byl hodně zvyk. Ve stavu, v jakém jsme byli, pro nás nic neznamenalo, že jsme usekli hlavy všem svým sousedům. Stala se z toho samozřejmost. V té době už to nebyli naši dobří sousedé z minulých dob, kteří nám v hospodě pošlou láhev, protože už tam nesměli. Už nebyli lidé, kterými byli v minulosti, a my také ne. Nezatěžovali jsme se jimi ani minulostí, protože jsme se ničím nezatěžovali. Všechny přátelské pocity jsme museli nechat na kraji močálů, dokud nepřišel signál, že naše práce skončila. V bažině nebylo povoleno slušné chování. Byli jsme tak rozdivočelí a zatvrzelí, že jsme jen zabíjeli a zabíjeli a všechny pochybnosti šly kvůli tomu stranou.“

„Kdybyste viděla, drahá maminko, kolik u nás umírá lidí hladem. Lidé vykopávají mrtvoly a jedí je – hrůza je to. U nás mnoho Čechů zemřelo, i Rusů. Vozili je vozama na hřbitov. Dětí-sirotků bylo tolik, že si s nimi nevěděli rady. Tak je sehnali do jedné stodoly a tam je spálili.“