Zaostřeno na moderní dějiny – Kim Ir-sen a metro v Pchjongjangu

Scénář pořadu:

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u dalšího vydání našeho cyklu. Dnešní díl věnujeme pádu komunismu, ale na celou věc se pokusíme podívat trochu jinak – chceme hlavně poukázat na skutečnost, že komunismus jako systém dosud ze světa úplně  nevymizel, že rok 1989 je výročím pádu komunismu pouze u nás, ve střední Evropě.

V Sovětském svazu komunismus padl vlastně až o dva roky později. Rozpad komunismu jugoslávského se přelil v krvavý etnický konflikt, který ustal až koncem devadesátých let. Nicméně říci, že komunismus patří na celém světě minulosti, je velmi nepřesné. Navzdory zaručeným zprávám o rakovině Fidel Castro i jeho režim stále odolávají a dokonce nachází v regionu zdatné následovníky.

Všichni obdivují rozmach čínských zvláštních ekonomických zón, o situaci mimo ně se však raději mlčí – patrně i z podvědomé obavy, že by přílišný zájem o stav lidských práv v Číně mohl do čilého obchodování Západu s „říší středu“ vnésti příliš mnoho nepříjemných otázek morální povahy.

Kromě liberalizujícího se Vietnamu a Laosu pak na asijském kontinentu přetrvává i poslední bašta nefalšovaného stalinistického totalitarismu v podobě Korejské lidově-demokratické republiky. Počtem obyvatel okolo 23 milionů KLDR předčí třeba pouze dvacetimilionovou Austrálii, o desetimilionové Belgii či stejně lidnaté České republice už ani nemluvě.

„Je to jedno z nejtemnějších míst na zeměkouli. Sousedi se tam hlídají navzájem, děti donášejí na své rodiče. Každý se bojí každého. Tajná policie, která nezná slitování, je všudypřítomná. Totalita dovedená ad absurdum. Taková je současná Severní Korea, poslední stalinistická diktatura planety. Nikoli proklamovaný komunistický ráj, ale gigantický koncentrační tábor.

Běženci hovoří o tom, že nucené potraty a brutální zabíjení novorozeňat jsou v tamních trestnicích běžnou praxí. A nejen to. Mluví o masových popravách, mučení, pohřbívání zaživa, znásilňování a dalších zločinech proti lidskosti. O statisících vězních tamního gulagu, kteří se provinili třeba jen tím, že na požádání nedokázali přesně citovat z ‚nepřekonatelného revolučního učení‘ Kim Ir-sena, otce nynějšího vůdce Kim Čong-ila,“ shrnul hlavní rysy severokorejského režimu Ladislav Kryzánek v Mladé frontě Dnes v květnu 2004.

Bohužel, ani po mnoha letech se na tom nic nezměnilo. Totalitní severokorejský režim je dodnes natolik uzavřený, že o něm víme docela málo. Každý návštěvník z ciziny, hlavně ze Západu, je od začátku kontrolován a bedlivě hlídán – přidělí mu průvodce a tlumočníky, kteří mají samozřejmě jako hlavní úkol dohled nad cizincem.

Návštěvníkům se tak ukazují jen pečlivě vybraná místa, mezi normální Korejce nemá šanci proniknout. Nelze nijak zjistit, co si Severokorejci o režimu ve své zemi myslí, protože s nimi o tom nelze mluvit. A při pokusu o nějaký kontakt pak většina z nich stejně mlčí či začne utíkat, neboť nechce být obviněna ze zakázaného styku s cizincem.

Německý lékař Norbert Vollertsen strávil v Severní Koreji osmnáct měsíců, a patří tak k hrstce lidí, která tuto temnou zemi poznala opravdu důvěrně. Pod dojmem toho, co zažil, se Vollertsen stal ostrým kritikem tamního režimu, a snaží se burcovat veřejné mínění i politiky na Západě, aby nezapomínali na to, že, jak se sám vyjádřil: „Severní Korea je ohromný koncentrační tábor, kde Kim Čong-il provádí genocidu. Měl by být postaven před mezinárodní tribunál stejně jako Miloševič. Lidem nepřetržitě vymývají mozky, všichni jsou pod neustálým dohledem. Nemají naději, jakoukoli budoucnost.“

Reportér časopisu GEO Jürgen Schaefer podnikl do Severní Koreje cestu v roce 2006 a ve svém článku mimo jiné popisuje, jak uvedl do rozpaků tamní učitelku hudební výchovy. Jak se to stalo? Jürgen Schaefer doprovázel soubor mladých dívek, které dvakrát týdně zpívaly v textilní továrně, aby podpořily švadleny při jejich práci.

Na svá vystoupení děti pravidelně zkouší, každé odpoledne tři hodiny, šest dnů v týdnu. Pak jdou domů a dělají úkoly. Schaefer píše: „Ptám se Han Song-hui, proč se stala učitelkou hudební výchovy. Nervózně pohlédne na naše průvodce, nikdo jí totiž neřekl, jak by měla na takovou otázku odpovědět. Rozmluví se, až když jí naši průvodci povzbudivě přikyvují: ‚Protože... příslušné orgány to tak chtěly. Protože... i moje matka byla učitelkou hudby.‘ Co pro Vás znamená hudba? Němě, nechápavýma očima s víčky, kterým chybějí řasy, pohlédne na tlumočníka. Nerozumí otázce. Tlumočník ale odpoví místo ní: ‚Naši lidé si s těmito otázkami nevědí rady.‘ Proč se všechny děti tak intenzivně věnují hudbě? ‚Protože tak rozhodl vůdce.‘“

Kim Ir-sen, zakladatel severokorejského režimu, vytvořil během své vlády tak bizarní kult své osoby, že nemá ve světě obdoby. Jako Lenin nebo Ho Či Min byl po smrti nabalzamován a uložen v ohromném mauzoleu, kam za ním přicházejí tisíce lidí.

„Nejsme nábožensky založeni. Ale věříme, že Velký otec Kim Ir-sen byl bohem,“ vysvětlovala redaktorce BBC uvnitř mauzolea oficiální průvodkyně cizinců. „A jeho syn?“ zeptala se novinářka. Průvodkyně nezaváhala ani vteřinu: „Ano, i on je bohem.“

Zbožštění Kim Ir-sena a Kim Čong-ila odpovídá i to, že den narození Kim Ir-sena vyhlásil režim za nejdůležitější datum korejské historie a odvodil od něj počítání speciálního severokorejského letopočtu. Rokem nula je rok 1912, tedy rok, kdy se Velký vůdce narodil. Kim Ir-sen sice zemřel v roce 1994, nicméně mu stále přísluší oficiální statut „věčného prezidenta“. Všichni dospělí nosí jeho portrét jako odznáček připíchnutý na klopě, s výjimkou pracovního oděvu, aby jeho tvář neušpinili.

Ve všech mateřských školkách, školách, v každém voze pchjongjangského metra, ve všech obývacích pokojích visí jeho podobizna. V celé zemi je prý k jeho cti na 35 000 památníků, největší z nich jsou velké jako desetipatrové domy. Noviny, v nichž vyjde jeho fotografie, se nesmějí vyhazovat. Poštovní známky s jeho podobiznou nelze používat, protože žádný poštovní úředník by se neodvážil překrýt tvář Velkého vůdce razítkem.

„Jen ti nejstarší si ještě vzpomínají na život před Kim Ir-senem, všichni ostatní již vyrostli ‚pod jeho obrazem‘: V jeslích to byl právě On, kdo jim dával dárky, jemu před jídlem děkují za hromádku rýže. On je ochraňuje před příšerami, které ožívají v obrázkových knihách: před dlouhovlasými Japonci a americkými vlkodlaky,“ píše již citovaný Jürgen Schaefer.

Ale aby nás snad někdo nenapadl, že je náš pořad nevyvážený, poslechneme si nyní, jak o severokorejském režimu referuje deník českých komunistů Haló noviny. Pavel Chrudimský se v nich v listopadu 2002 rozepsal o svých dojmech z poznávacího zájezdu, organizovaného ÚV KSČM na základě pozvání ÚV severokorejské komunistické strany, takto: „I když odkaz Kim Ir-sena je spolu s prací a životem jeho syna Kim Čong-ila, současného prezidenta, všudypřítomný a někteří glosátoři korejských poměrů dávají éře jejich vedení společnosti nálepku kultu osobnosti, lze s úspěchem odmítnout výrazy o diktátorech či despotech. Základní lidská práva, jako právo na práci, důstojné bydlení, vzdělání, zdravotní péči, svoboda vyznání jsou naplňována. Na rozdíl od naší české reality, lidé za práci dostávají plat, nájmy z bytů jsou únosné, vzdělání a zdravotní péče dostupné a bezplatné pro všechny. To se týká i mimoškolních zařízení, družin, studoven, knihoven, sportovišť, pionýrských táborů apod.

Nikdo před námi neskrýval, že vedle hospodářského embarga, v důsledku buď sucha v posledních letech, nebo naopak povodní či tajfunu, jsou čas od času problémy se zásobováním potravinami. V době nedostatku byl zaveden i přídělový systém. Hlady se však neumírá, žebráka jako u nás nevidíš. Lidé bydlí, bezdomovci se nepovalují na ulicích, nádražích, ani v metru.“

Citovaný článek tak vlastně dokládá známou nemarxistickou poučku, že čtyřmi hlavními nepřáteli komunismu jsou jaro, léto, podzim a zima, a za nedostatky, které se nedají svést na ně, nese odpovědnost třídní nepřítel. A odhaluje též, pro co stále planou srdce členů KSČM, byť se v rámci taktické kamufláže dovedou dušovat, že jsou demokratickou stranou.

Pavel Chrudimský vyzdvihl, že se v pchjongjangském metru nepovalují bezdomovci. Rok 1989 a pád berlínské zdi se přesto v Severní Koreji v jednom ohledu výrazně projevil, a sice v hořce-ironické obměně vozového parku pchjongjangské podzemní dráhy, uvedené do provozu v roce 1973, tedy o rok dříve než metro v Praze. Ale postupujme chronologicky – dříve, než si něco povíme o avizované proměně vozového parku, přibližme se nejprve samotnou pchjongjangskou podzemní dráhu.

Ta je takovým malým klonem Stalinova moskevského metra, obludné ukázky možností socialistického realismu v podzemí, který stanici pojímá jako mramorový palác osvětlený mohutnými lustry a vyzdobený ideologickými sousošími, reliéfy či mozaikami. Což se týká hlavně těch nejstarších stanic postavených ve třicátých, čtyřicátých a padesátých letech. Slavnostního otevření v roce 1935 se zúčastnil i Bertolt Brecht, který k této události zkomponoval oslavnou ódu - žádná jiná podzemní dráha prý nebyla tak krásná.

Jak pro koho, každopádně sovětský totalitní systém pojímal metro a jeho stanice nejen jako výkladní skříň režimu, jež měla vypovídat o jeho úspěších a velikosti, ale též jako nástroj prostorové indoktrinace obyvatel – cestujících. Dan Hrubý v březnu 2004 v článku v časopisu Reflex o moskevské podzemní dráze napsal: „Vystupuji a zase nastupuji. Stále dokola, celý den. Vlaky jezdí se železnou pravidelností každou minutu a já si mohu prohlédnout podzemní paláce, na které jsou Moskvané tolik hrdí. Rysy v obličeji bronzových dělníků na náměstí Revoluce se lámou v pravých úhlech (pánové, to jsou lícní kosti - jako meče!) a příliš kontrastují s vláčnou únavou cestujících. Dívka na vysokých podpatcích se opírá o flintu jednoho z nich, bronzovou hlaveň schovává do měkkých záhybů svého kabátu. Na Kyjevské stanici vládne ukrajinské téma - Puškin naslouchá zpěvu vesničanů. Stanice Majakovského získala v roce 1938 hlavní cenu na světové výstavě v New Yorku. Lidé na Západě museli nejprve poznat ideologii, která tyto monumenty budovala, aby - mnohem, mnohem později - dovedli pojmenovat i je.

O stavbě metra uvažovali carovi inženýři už na počátku dvacátého století, ale definitivní rozhodnutí padlo až v roce 1931. Řízením projektu byl pověřen budoucí šéf sovětských komunistů Nikita Sergejevič Chruščov. O čtyři roky později začala pravidelná doprava na první lince. V letech 1937 a 1938 přibyly další stanice i trasy a stavět se nepřestalo ani v době druhé světové války, když se německá armáda zastavila před Moskvou. Od samého počátku byla totiž stavba moskevského metra něčím víc než jen obyčejným dopravním dílem – byla definicí režimu, jeho výkonnosti, emocionálního náboje a samozřejmě také jeho vůdce – Stalina.“

Ten samý záměr měli od počátku stavitelé metra v severokorejském Pchjongjangu – pouze místo Stalina měla podzemní dráha oslavovat Velkého vůdce Kim Ir-sena a jeho dílo. Tomuto záměru odpovídá i skutečnost, že názvy stanic mají výlučně ideologický obsah: například Rudá hvězda, Soudruh, Jednota nebo Vítězství. Na výstavbě metra se – kromě armády a otrocké práce politických vězňů - podíleli též sovětští poradci a Číňané, kteří dodali i vozy, stejné, jako pro souběžně budované metro v Pekingu.

Ale původní čínské vozy pro pchjongjangské metro počaly v devadesátých letech dosluhovat. To samé by se dalo konstatovat i o vozech typu „Dora“, které od přelomu let padesátých a šedesátých jezdily pod západní částí Berlína. Po pádu Berlínské zdi a po sjednocení Německa přišla řada i na modernizaci sjednoceného berlínského metra. Vyřazené západoberlínské Dory i východoberlínské vozy jménem Gisela odkoupili Severokorejci za cenu šrotu.

Dory byly původně žluté a následně barvitě pomalované sprejery. Podle zpráv několika málo cestovatelů, jimž se podařilo proniknout za ultraželeznou oponu korejských Kimů, i dle pár dostupných fotografií, dostaly nový, krémový a červený nátěr, a namísto firemních štítků odkazujících na původního výrobce se na cestující usmívají portréty Kim Ir-sena a jeho syna a následníka Kim Čong-ila. Návštěvníkům korejský doprovod tvrdí, že vozy jsou domácí konstrukce i výroby.

Dostupné informace o provozu severokorejského metra jsou dost kusé a někdy pochopitelně i dosti rozporné. Podle některých zdrojů metro v Pchjongjangu slouží dopravě, podle jiných je jeho funkčnost omezená. Každopádně je téměř jisté, že pro nepočetné západní turisty je provoz inscenován pouze mezi dvěma stanicemi, inscenován tak, že i korejští spolucestující jsou pečlivě vybraní a proškolení. Není divu – zemi, kde oficiálně panuje nejpokrokovější režim v dějinách lidstva, sužuje hladomor, elektrický proud jde pouze několik hodin denně a mnoho vlaků ještě tahají rozpadající se parní lokomotivy. Přesto má atomovou bombu a testuje rakety.

Co se v tunelech a stanicích pchjongjangského metra děje, když je skupina západních turistů organizovaně svezena, nikdo pořádně neví. Ale kdosi prý zase viděl v pchjongjangském metru vůz s původními západoberlínskými graffitti.

Je-li tato informace pravdivá, nabízí se otázka, jak na západoberlínskou soupravu v původních barvách může reagovat nějaký, jak se říká obyčejný Severokorejec. Klikyháky berlínských sprejerů mu asi nic neřeknou, možná i navzdory jim bude dále věřit, že nastupuje do posledního výkřiku techniky, jímž Severní Korea omráčí všechny ostatní země světa.

Ve skutečnosti pojede do práce muzejním exponátem, jejž chtěli západní imperialisté vyhodit do šrotu. Na pracovišti bude muset jednou týdně vykonat sebekritiku a povinně uvést dva kolegy,  kteří se podle něj dopustili nějaké chyby či ideové úchylky. Večer mu žena uvaří psí polévku a on bude hledět na portrét drahého vůdce Kim Čong-ila a děkovat mu, že jeho rodině připravil tak šťastný osud.

Původně jsme si chtěli na závěr povzdechnout, že zaoblené západoberlínské vláčky si tak smutný osud nezasloužily. Co pak ale říci o více než dvou desítkách milionů obyvatel Severní Koreje?  Hudba patří v Severní Koreji k práci. Bylo zavedeno i povolání s oficiálním názvem „hudebníci pro povzbuzení pracujících“. V továrnách prý vyhrávají i symfonické orchestry, těžko to však považovat za nějakou přednost, spíše za šílenost. My si na závěr pustíme píseň „Socialismus je dobrý“, jakýsi hit čínské kulturní revoluce, avšak v podání severokorejské prý nejpopulárnější, ve skutečnosti spíše tamním režimem vytvořené a propagované skupiny jménem Elektronický soubor Pochombo. Pochombo je místo, kde korejský komunistický partyzánský oddíl pod vedením Kim Ir-sena v roce 1937 zaútočil na Japonce. Za zvuků revoluční písně se s Vámi ze studia ČRo 6 loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.