Moderní-Dějiny.cz

Jomkipurská válka

Publikováno: 22.10.2012, Aktualizováno: 16.1.2013 15:54

Dne 6. října 1973 zahájila koalice Egypta a Sýrie překvapivý útok na Izrael v oblasti Suezského průplavu a na Golanských výšinách. Na ten den připadl nejvýznamnější židovský svátek, Den smíření – Jom kipur. Na příčiny, průběh i důsledky takzvané Jom kipurské války zaostřili Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Jomkipurská válka

Zaostřeno na moderní dějiny – Jomkipurská válka
Scénář pořadu.

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u dalšího vydání našeho pořadu. Dnes se zaměříme na takzvanou Jom kipurskou válku, která propukla 6. října 1973. Koalice Egypta a Sýrie tehdy, o nejvýznamnějším židovském svátku, Dni smíření – Jom kipur –, zahájila překvapivý útok na Izrael v oblasti Suezského průplavu a na Golanských výšinách. Muslimové rovněž slavili: právě probíhal Ramadán – odtud název ramadánová válka, jak se konfliktu říká v muslimském světě.

Jom kipur provází dlouhý, více než dvacet čtyři hodin trvající půst a intenzivní modlitby. Během Jom kipur, stejně jako v jiný svátek či na šabat, je zakázána veškerá práce. V Den smíření v Izraeli nevysílá televize ani rozhlas a jsou zavřeny všechny obchody a úřady. Dokonce se nesmí ani jezdit automobilem.

„V pátek 5. října večer začal Jom Kipur, židovský Den smíření, den půstu a modliteb; většina Židů a mnozí Izraelci tráví tento večer i větší část následujícího dne v synagogách. Když padl soumrak, v Izraeli panoval, jako každý rok, podivný klid a hluboké ticho nejposvátnějšího dne židovského kalendáře. Ale dělo se i něco, co tento klid narušovalo.

V sobotu 6. října po druhé hodině odpoledne se ve všech městech a obcích rozezněly sirény leteckého poplachu a lidé po celé zemi zapínali rozhlasové přijímače, aby si poslechli zprávy. Ale na Den smíření se nevysílá. Rádia mlčela. Sirény utichly také. V půl třetí uslyšeli ti, kdo nechali přijímače zapnuté v naději, že rozhlas začne vysílat, krátké oznámení:

,Houkání sirén není mylný poplach. Až se sirény ozvou znovu, každý musí odejít do krytu.’

To bylo všechno – žádné vysvětlení, co se děje, ani proč by měly sirény houkat na Den smíření. Po tomto oznámení se vysílala hudba: Beethovenova Sonáta měsíčního svitu. V půl čtvrté, po hodině, jež se těm, kdo ji strávili přilepení ke svým přijímačům, zdála věčností, rozhlas odvysílal druhé oznámení. Bylo také velmi krátké:

,Egypt a Sýrie zaútočily. Byla vyhlášena částečná mobilizace.‘

Pak se znovu rozezvučely sirény kolísavým tónem a stovky a tisíce izraelských občanů se vydaly do krytů, které jsou nedílnou součástí každého rodinného nebo činžovního domu.“

Tak popisuje atmosféru v Izraeli v době propuknutí Jom kipurské války britský historik Martin Gilbert v knize nazvané prostě Izrael. Nicméně útok Egypta a Sýrie nezaskočil pouze civilní obyvatelstvo. Jak se ukázalo, tajné služby i armádní velení podcenily signály svědčící o chystaném útoku. Toto opomenutí se po válce stalo předmětem vyšetřování takzvané Agranatovy komise a někteří vysoce postavení důstojníci byli na jeho základě zproštěni služby.

Arabský útok přivedl Izrael na hranici katastrofy — jeho vojska utrpěla rozsáhlé lidské i materiální ztráty. I tak ostřílený voják jako Moše Dajan, hrdina Šestidenní války z roku 1967, v roce 1973 ministr obrany, ztrácel nervy a jeden čas dokonce premiérce Goldě Meirové údajně navrhoval použití jaderných zbraní – jen to mohlo v očích některých generálů zvrátit nepříznivou situaci na bojišti, a zachránit tak samotnou existenci státu Izrael.

K použití atomových zbraní přeci jen nedošlo, izraelská armáda si nakonec dokázala poradit pomocí konvenčních prostředků, byť za cenu velkých ztrát. Podívejme se však nyní – alespoň stručně – na průběh předchozích válek Arabů s Izraelem, neboť bez toho nelze porozumět příčinám Jom Kipurské války ani následnému vývoji.  

V roce 1947 Organizace spojených národů schválila rozdělení britského Mandátu Palestina na dva státy – židovský a arabský. Liga arabských států tento plán sice odmítla, ale Izrael na jeho základě 14. května 1948 vyhlásil nezávislost.

Toho dne vypukla i první arabsko-izraelská válka (v Izraeli označovaná jako Válka za nezávislost, v arabském světě však jako katastrofa). Na území Izraele okamžitě vpadla vojska některých sousedních či blízkých arabských států: Egypta, Sýrie, Iráku, Libanonu a Jordánska (tehdy Zajordánska), jasně deklarujících úmysl Izrael zlikvidovat. Válka skončila příměřím v roce 1949.

Izraelský stát ve Válce za nezávislost nejen uhájil svou existenci proti arabským útočníkům, ale získal i část území, jež mělo podle OSN tvořit palestinský stát. Arabské státy však ani po válce neuznaly právo Izraele na existenci.

„Izrael na oplátku odmítl přijmout zpět zhruba půl milionu palestinských uprchlíků, kteří zůstali v sousedních arabských státech v utečeneckých táborech bez možnosti návratu, ale také bez možnosti integrace v hostitelských zemích. S přibývajícími lety jejich počet díky přirozeným přírůstkům rostl a jejich vliv díky masivní antisionistické propagandě sílil,“ podotýkají Běla Plechanovová a Jiří Fidler v knize Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941–1995.

Druhá izraelsko-arabská válka propukla v roce 1956. Označuje se též jako Sinajská válka a tvořila součást takzvané Suezské krize. Začala izraelským útokem na Egypt 29. října 1956 poté, co egyptský prezident Gamál Násir znárodnil Suezský průplav, jehož největšími podílníky byli britští a francouzští akcionáři. Izraelský útok podpořily jednotky Velké Británie a Francie.

Společná akce Izraele, Velké Británie a Francie vyvolala negativní odezvu hlavně Spojených států amerických. Na základě jejich tlaku přijala Organizace spojených národů rezoluci, která vyzývala k ukončení bojových akcí a vyklizení obsazených území. Francii a Velké Británii válka přinesla diplomatický debakl, Izraeli však dílčí vítězství, neboť oslabil vojenský potenciál Egypta. Ovšem protivníci Izraele, Egypt a Sýrie, se poté více sblížili se Sovětským svazem, který jim též poskytoval výzbroj.

V šedesátých letech se vztahy Izraele s Araby opět vyostřovaly. Rostoucí napětí nakonec vyústilo v Šestidenní válku, která proběhla mezi 5. až 10. červnem 1967. Okolní arabské státy začaly shromažďovat síly k útoku, a Izrael se tudíž rozhodl k masivnímu preventivnímu leteckému úderu, kdy se mu během jednoho dne podařilo zničit na zemi stovky nepřátelských letadel – ještě předtím, než vzlétla k útoku proti židovskému státu. Arabové tak v podstatě přišli o své vzdušné síly.

Izrael v Šestidenní válce obsadil Sinaj, Golanské výšiny, západní břeh Jordánu a získal celý Jeruzalém. Poté mezi Izraelem a Egyptem probíhala takzvaná „opotřebovávací válka“, spočívající především v řadě drobných šarvátek či ve střetnutích menšího rozsahu: v dělostřeleckých útocích nebo leteckých soubojích. K jejímu ukončení přispěla též skutečnost, že 28. září 1970 zemřel na infarkt egyptský prezident Násir, kterého nahradil Anvar Sadat. Změna na nejvyšším postu se však promítla i do mezinárodněpolitických vazeb Egypta. Násir se hlásil ke kombinaci socialismu a arabského nacionalismu a orientoval se na Sovětský svaz, zatímco jeho nástupce Sadat se stal více prozápadním.

Nicméně odveta za porážku v Šestidenní válce z roku 1967 stále tvořila hlavní cíl jeho zahraniční politiky. A i když v roce 1972 vypověděl z Egypta okolo patnácti tisíc sovětských poradců, neznamenalo to úplné přerušení vazby na Sovětský svaz, ostatně, egyptská armáda byla vyzbrojena převážně sovětskou technikou.

„Zatímco Egypt byl připraven uznat Izrael, Sýrie nikoliv. Sadat se snažil přesvědčit syrského prezidenta Háfize Asada o tom, že je třeba se zaměřit na skromnější cíle – znovudobytí území, ztracených v roce 1967, vyřešení problému uprchlíků a uznání palestinské entity. Prostředkem k dosažení těchto cílů se podle jeho názoru mělo stát dobytí Golanských výšin a předmostí na východním břehu Suezského průplavu. Hodlal tak demonstrovat rozhodný postoj v boji za prosazení nároků arabských států a získat na svou stranu sympatie světové veřejnosti.

Počítal rovněž s uvalením ropného embarga na nejzranitelnější západoevropské státy, jejichž vlády měly podle Sadatových předpokladů vyvinout tlak na Spojené státy americké, aby přiměly Izrael zasednout k jednacímu stolu. Egyptský prezident kalkuloval s tím, že výše zmíněné omezené cíle nepředstavují fatální ohrožení životních zájmů Izraele, a nevyprovokují tudíž jeho vládu k jaderné odvetě, které se nesmírně obával,“ nastiňuje hlavní rysy Sadatovy politicko-vojenské strategie Simon Dunstan v knize Válka Jom Kippur 1973.

Sinajský poloostrov od roku 1967 ovládal Izrael, jehož od Egypta fakticky odděloval Suezský průplav. Izraelci na své straně vybudovali opevněnou Bar Levovu linii. Sice ji nehájil velký počet mužů, avšak izraelská generalita spoléhala na to, že násilné překročení vodního toku patří k jedněm z nejobtížnějších vojenských operací.

A valy Bar Levovy linie, které se tyčily na izraelské straně Suezského průplavu, tvořilo v říjnu 1973 jedna a půl bilionu kubických metrů písku a štěrku. Klasické výbušniny byly vůči této mase neúčinné a stavebním strojům by vytvoření průchodů trvalo celé dny – a takového čilého stavebního ruchu by si izraelští vojáci zajisté brzy všimli. Někteří vojenští specialisté se tehdy domnívali, že proražení průchodů v linii je možné pouze za použití taktických jaderných zbraní.

„Skupina egyptských ženistů však uvažovala jinak. Při práci na stavbě Asuánské přehrady zjistili, že proudy vody z vysokotlakých požárních hadic dokážou přesunout obrovské množství písku a zeminy. Pod rouškou dodávek pro káhirský hasičský sbor bylo proto ve Velké Británii a Spolkové republice Německo nakoupeno velké množství vysokotlakých čerpadel, poháněných generátory. Po dílčích úpravách a vylepšeních Egypťané shledali, že bude možno dosáhnout průrazu během pouhých tří až čtyř hodin. Tato metoda se pak 6. října skutečně použila při ražbě průchodů v písečném valu. Povrch půdy pak srovnaly buldozery a ženisté je pokryli ocelovými rohožemi, zpevňujícími půdu pro tanky a další vozidla,“ popisuje základy úspěchu egyptské operace, přirovnávané někdy dokonce k vylodění v Normandii, ve své knize o Jom kipurské válce Simon Dunstan.

Většina výsadkových jednotek však musela překonat příkrý písečný svah po svých, v plné polní, a ještě za sebou táhnout speciální vozíky s protitankovými a protiletadlovými střelami. Pro tyto vozíky nakoupil Egypt tisíce kol od italských výrobců skútrů Vespa a Lambretta. Jak vidno, pojem „speciální technika“ může být dosti široký.

Egypťané Izrael dokonale překvapili a dokázali si na východním břehu Suezského průplavu rychle vybudovat předmostí v hloubce několika kilometrů. Izraelské letectvo, jehož se po zkušenosti z Šestidenní války velmi obávali, Egypťané de facto eliminovali pomocí protiletadlových střel, pocházejících, podobně jako většina výzbroje egyptské armády, ze Sovětského svazu.

Zatímco Egypťané překonávali Suezský průplav, zaútočili na severu Izraele Syřané na Golanské výšiny, bez nichž je Izrael v podstatě vojensky nehajitelný. Do útoku vrhli skoro patnáct set tanků, a na některých úsecích fronty tak několika stovkám syrských tanků čelilo jen pár desítek tanků izraelských.

„Také zde pomohl odhodlaný jedinec otupit ostří náporu. Byl to podplukovník Naty Jossi, jemuž se díky značnému úsilí podařilo vrátit se včas ze svatební cesty v Himalájích a dorazit na Golanské výšiny, právě když se izraelské tanky dávaly na velký ústup. Vybral si třináct poškozených tanků, jež se vrátily několik kilometrů zpátky kvůli opravám, utvořil pro ně osádky – mnohé z raněných mužů, kteří utekli z nemocnice –, postoupil se svou jednotkou vpřed, a když se spojil se sedmi dosud operujícími tanky na frontě, zastavil syrský útok,“ popisuje Martin Gilbert situaci na jednom z úseků severní fronty. Z ukázky je též patrné, proč nakonec, přes počáteční kritický stav, dokázal Izrael společný egyptsko-syrský útok odvrátit. Zejména díky statečnosti a též iniciativnosti nižších velitelů, jejichž chování často přímo kontrastovalo s bezradností a panikařením nejvyšších armádních špiček.

Za Jom kipurské války se takto proslavil i pozdější izraelský premiér Ariel Šaron, který velel tankové divizi a dokázal porazit egyptské jednotky i díky tomu, že neuposlechl rozkazy svých nadřízených. Přihodit se to v pruské armádě, byl by Šaron asi popraven, takto se ale výrazně zasloužil o izraelské vojenské vítězství.

Po něm však, na základě šetření zvláštní komise, padaly – byť pouze obrazně – hlavy v nejvyšším velení. Bojové operace Jom kipurské války trvaly do konce října. Izrael nakonec zatlačil Syřany zpátky za linii z roku 1967 a pronikl do syrského vnitrozemí až na dostřel od Damašku. Uspěl i na jižní frontě, jeho armáda dokázala též překonat Suezský průplav a proniknout do vzdálenosti pouhých sto kilometrů od Káhiry.

Přestože na válečném poli nakonec Izrael zvítězil, a to i díky dodávkám americké výzbroje pomocí leteckého mostu, psychologicky i politicky výsledek války takto jednoznačný nebyl. Izrael utrpěl šok, zatímco Egypt počáteční úspěch v podobě překročení Suezského průplavu velmi povzbudil: ukázalo se, že dosud neporazitelná izraelská armáda se přece jen dá porazit.

Po sérii složitých mírových rozhovorů připadl Sinajský poloostrov v dubnu 1982 opět Egyptu. Za mír s Izraelem, uzavřený za amerického zprostředkování koncem sedmdesátých let, obdržel egyptský prezident Sadat – spolu s izraelským premiérem Beginem – Nobelovu cenu, avšak nakonec ho stál život.

Díky mírové dohodě sice Egypt získal celý Sinajský poloostrov, ale zároveň musel uznat Izrael jako stát, a většina Arabů proto začala Sadata považovat za zrádce. 6. října 1981, paradoxně právě při přehlídce, která se konala u příležitosti výročí egyptského útoku z roku 1973, spáchali na Sadata úspěšný atentát islámští radikálové.

Jednou z nejhranějších skladeb roku 1973 se v Izraeli stala verze písně Beatles „Let it be“, ovšem s textem reflektujícím válečné události, včetně palčivé otázky, proč se něco takového, oproti modlitbám Dne smíření, mohlo stát. A s ní se, v podání Chavy Albersteinové, ze studia Českého rozhlasu 6 pro dnešek loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže.

Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.

Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí.

Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

19.6.

Rok po roce: 1970-1974 ve světě - prezentace

Shrnující rozsáhlá prezentace je zaměřena na vybrané významné události a fenomény světových dějin v letech 197...
14.12.

Palestina - fotografie a mapky z publikace vydané roku 1948

Kvalitní digitální kopie obrazových příloh z publikace "Palestina", která vyšla v Československu v roce 1948, ...
1.1.

Fotogalerie Vyhlášení státu Izrael (14. května 1948)

Deklarace nezávislosti Státu Izrael byla vyhlášena v pátek 14. května 1948 před vypršením Britského mandátu v ...
15.12.

Příčiny, průběh a důsledky války o nezávislost Státu Izrael

Přehledný text rekapitulující příčiny, průběh a bezprostřední důsledky války o nezávislost a udržení státu Izr...
7.4.

Stát Izrael a arabsko-izraelský konflikt

Výkladová prezentace se zabývá zrozením moderního sionismus a procesem, který vedl ke vzniku státu Izrael. Ana...
14.8.

Prohlášení vlád arabských zemí k rezoluci OSN o rozdělení Palestiny (17. 12. 1947)

"Palestinští Arabové trpí stále od doby, co imperialismus a chamtivost sionismu spolupracovaly k cíli vytvořit...
10.8.

Deklarace nezávislosti Státu Izrael (14.8.1948)

Deklarace nezávislosti Státu Izrael byla vyhlášena v pátek 14. května 1948 před vypršením Britského mandátu v ...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Aktualizováno: 12.9.2019 21:20 | Rubrika: Aktuality, Metodika
Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Vyšla nejnovější didaktika dějepisu od uznávaného autora s dlouholetou praxí výuky dějepisu na ZŠ a gymnáziu – výsledek mnoha seminářů pro učitele dějepisu na Slovensku i v ČR, nebo pro studenty učitelství, kteří společně po někol...

_Aktuality

Stáhněte si metodiky občankářů

Aktualizováno: 12.9.2019 21:26 | Rubrika: Vzdělávání
Stáhněte si metodiky občankářů

Asociace učitelů občanské výchovy a společenských věd vydala souhrn více než 75 metodik, které vznikly v rámci projektu VOSK. Řada témat je bytostně spjata s moderními dějinami, proto jej sdílíme i na našem webu. VOSK je zkratka n...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT