Moderní-Dějiny.cz

Joachim Gauck vzpomíná na zatčení otce a jeho deportaci do sovětského lágru

Publikováno: 1.6.2016, Aktualizováno: 6.6.2016 08:02

Významná osobnost německých dějin, bojovník za občanská práva, jedna z výrazných postav znovusjednocení Německa a dnešní spolkový prezident vzpomíná ve své knize Vzpomínky - zima v létě... jaro na podzimna zatčení svého otce po válce, jeho deportaci do sovětských táborů a komplikované pátrání příbuzných po jeho osudu...

Joachim Gauck vzpomíná na zatčení otce a jeho deportaci do sovětského lágru

Zima v létě

Bylo 27. června. Tento den byl pro naši rodinu obzvlášť významný. Byl to nejen svátek Sedmi spáčů z Efesu, kdy se mělo rozhodnout o tom, jaké bude léto. Sedmadvacátého června měla také narozeniny babička Antonie. V roce 1951 jí bylo 71 let. Rodiče jeli s mou nejmladší sestrou, tehdy čtyřletou Sabinou, na oslavu narozenin na Lindenstrasse ve Wustrowě. Následujícího dne se domů vrátila domů matka samotná, celá vyděšená, s dítětem v náručí. „Sebrali otce." Den předtím okolo sedmé hodiny večerní přišli k babičce Antonii dva muži v civilu: Není tady Joachim Gauck? Už ho hledali v rostockém bytě, ale tam se od sestry Marianny dozvěděli, že je ve Wustrowě. V loděnicích Neptun se stala nehoda, tvrdili muži, a proto tam s nimi můj otec - tehdy inspektor bezpečnosti práce pro lodní dopravu v Rostocku -musí jít, aby všechno vyšetřil. Počkali hodinu, než se otec vrátil z návštěvy u přítele, a potom s ním zašli do zahradního altánu. Jak otec později vyprávěl, bylo mu to podezřelé. Rychle zapřemýšlel: Mohl bych utéci přes zahrady směrem k námořní škole, tam bych se schoval. Bál se ale, že by se pak mohli pomstít rodině, a tak řekl, že pojede s nimi. Matka ve spěchu popadla kabelku a kabátek, aby mohla jet s ním, ale nedovolili jí to. Otec šel s oběma muži a nastoupil do modrého opelu. Od té doby o něm nikdo nevěděl. Zkrátka ho sebrali.
Tohle slovo jsme už znaly i my děti, znamenalo neštěstí a nebezpečí. Že slovo „sebrat" mělo zlou příchuť už v době diktatury hnědých košil, to jsem se dozvěděl teprve později. Všichni tehdy věděli: Kdo se v hospodě podíval hlouběji na dno sklenice a pustil si pusu na špacír, kdo o rodinných svátcích vyprávěl příliš hlasitě politické vtipy anebo zpíval písně včerejška, tomu se hned dostalo varování: „Drž pusu - chceš snad, aby tě sebrali?" O takových lidech jsme už slyšeli, ale konkrétně jsme ještě nikoho takového neznali…
Po válce bylo bezpochyby správné zatýkat a odsuzovat vedoucí nacisty nebo funkcionáře SS, SA, gestapa, sicherheitsdienstu (SD) a politického vedení. Většina zatčených však byla jen oběťmi svévole režimu, pomluv či udání z různých důvodů. Často šlo o relativně nevýznamné souputníky nacistické strany a pochopitelně odpůrce stalinistického systému. Mnohdy byli postiženi zcela nevinní lidé, jako byl odpůrce nacistů a evangelický teolog Ernst Lohmeyer. Na začátku třicátých let byl profesorem a rektorem na univerzitě ve Vratislavi, protože se však roku 1935 demonstrativně zastával svých židovských kolegů - mimo jiné Martina Bubera -, byl za trest přeložen na greifswaldskou univerzitu. Bezprostředně po skončení války mu byl svěřen úřad rektora, ale v únoru 1946 ho z neznámých důvodů zatkla NKVD, po několika dnech byl zbaven svého úřadu a 19. září 1946 zastřelen. O padesát let později - v roce 1996 - jeho rozsudek smrti v Moskvě formálně zrušili. S podobnými případy jsme tehdy neměli zkušenosti. Věděli jsme ale, že otec nebyl funkcionářem NSDAP, nebyl příslušníkem gestapa, SS ani SA. Neprováděl v NDR sabotáže, ani nevedl antisovětskou propagandu, nepokusil se o útěk, ba ani neměl žádné zbraně. Proč ho tedy zatkli?

Matka a babička Antonie volaly hned toho dne do loděnic Neptun; o žádné nehodě tam nevěděli. Běžely na kriminálku i na tajnou policii. Podaly oznámení o pohřešované osobě a denně se ptaly na odděleních Lidové policie. Všude jen krčili rameny. Občas slýchaly: „Jestli vašeho muže sebrali Rusové, nemůžeme nic dělat." Babička Antonie se s touto informací nechtěla spokojit. Počátkem července napsala prezidentu NDR Wilhelmu Pieckovi, a když nedostala žádnou odpověď, poslala v září druhý dopis: „Ve svém zoufalství se na Vás s důvěrou obracím a prosím Vás, pomozte mi najít mého syna. Moje snacha se zdravotně úplně zhroutila a já hledám svého jediného syna." Napsala státní bezpečnosti ve Schwerinu, „prvnímu prokurátorovi při prokuratuře" v Rostocku, Mezinárodnímu výboru Červeného kříže, respektive jeho německé pobočce. Poslala mou matku za synem ministerského předsedy Otto Grotewohla, když byl ve Wustrowě na dovolené, a sama navázala kontakt s Gerhartem Eislerem, pověřencem vlády NDR pro rozhlas a tisk, když tento úředník pobýval v Ahrenshoopu.
Celé týdny jezdila od věznice k věznici, od Meklenburska po Sasko, od Rostocku po Budyšín. O nějakém Joachimu Gauckovi ale nikde nevěděli. Údajné ani ve Schwerinu, ačkoli tam byl vězněn po krátkém pobytu v Rostocku, a to v justiční budově s přičleněnou věznicí na Demmlerplatzu, v bývalém sídle gestapa, které převzala sovětská tajná služba NKVD.
 
Vezení na Demmlerplatzu mělo stejně špatnou pověst jako věznice na Bautzener Strasse v Drážďanech nebo na Leistikowstrasse v Postupimi. Sovětské vojenské tribunály odsoudily zhruba 40 až 50 tisíc lidí a rozsudky padaly i po 7. říjnu 1949, kdy byla soudní pravomoc včetně výkonu trestu převedena na nově založenou NDR. Můj otec dostal dvakrát 25 let. Prvních pětadvacet let za špionáž kvůli dopisu, který obdržel od Fritze Lobaua, svého bývalého nadřízeného v loděnicích Rosslau, s nímž v roce 1947 zkoušel rychlý člun pro Sověty. Lobau emigroval na Západ a zval mého otce na návštěvu Západního Berlína. K dopisu přiložil 50 marek na cestu. Ačkoli otec na dopis nereagoval, stalo se mu toto pozvání resp. dopis osudným; Lobau prý spolupracoval s francouzskou tajnou službou.
Druhých 25 let dostal otec za údajné protisovětské štvaní. Při domovní prohlídce našli státní poštovní novinovou službou legálně doručovaný odborný námořní časopis ze Západu. Obvinění byla svévolná a řídila se zásadou: Napřed někoho zatkněte, a pak pro něj najděte nějaký delikt. Stejně dobře mohl být otec odsouzen za vlastnictví starých ilustrovaných časopisů z nacistické éry, určitě by se v knihovně nějaké našly. Nad vchodem do sálu, v němž ve Schwerinu zasedal vojenský tribunál, se jako výsměch skvělo motto ze starých časů: „Právo musí zůstat právem." Na stěnách visely velké portrétní fotografie Lenina a Stalina, stěny i stoly byly ozdobeny rudými vlajkami. Soud tvořili tři důstojníci, kromě nich zde byl tlumočník. Účast veřejnosti byla vyloučena, obhájce nebyl povolen, svědkové ve prospěch obžalovaného nebyli připuštěni.
Odsouzení byli zpravidla deportováni do Sovětského svazu - kde přišli do gulagu nebo byli v Moskvě popraveni -, anebo je poslali do speciálních táborů na území NDR, jako byla neblaze proslulá „žlutá bída" v Budyšíně. Můj otec se dostal na jižní Sibiř. V únoru 1952 po nekonečné cestě vlakem s mezistanicemi v Brestu, Orlu, Moskvě a Novosibirsku dorazil do oblasti Bajkalského jezera, do Tajšetské oblasti poblíž města Ulán Udě. V této tajze s řídkým lesním porostem mu¬sel kácet stromy a otesávat z nich trámy a těžké pražce. Mnozí vězni hlad a útrapy nepřežili a ani přísné tresty je leckdy neodradily od sebemrzačení. Důležité bylo, že se tatínek nedostal do mlýnku na maso v lese nebo v dolech. V létě, vyprávěl později, stoupaly teploty na více než třicet stupňů, v zimě zase klesaly hluboko pod minus třicet. Když jednou rtuť v teploměru klesla až na 52 stupňů pod nulou, výjimečně se nepracovalo. Po roce byl můj otec natolik vyhublý, že byl prohlášen za „invalidu" a přidělili mu lehčí práci.
O tom všem jsme nic nevěděli. Sibiř nás nenapadla. Jestli žije, domnívali jsme se, sedí v Budyšíně. Že by už také mohl být po smrti, o tom matka ani babička Antonie před námi dětmi nemluvily, přestože i s touto možností počítaly. „Prosím Vás znovu o pomoc," psala Antonie Gaucková 5. listopadu 1951, poté, co byla již pošesté zamítnuta její žádost o osobní setkání s prezidentem Wilhelmem Pieckem. „I kdyby byl můj syn po únosu krutě zavražděn, měl by přece policejní aparát na Váš příkaz alespoň případ objasnit."
Začal jsem se za otce modlit. Naše rodina nebyla nijak zvlášť nábožensky založená, byli jsme běžní severoněmečtí protestanti, nebyli jsme ani zvyklí se denně modlit. V té době jsem se ale naučil každý večer v dětském pokoji na svého nepřítomného otce myslet. Neměl jsem k němu sice nijak zvlášť blízký vztah, ale měl přece žít, měl být tady. Moje matka byla převelice nešťastná. Někdy jen tak zírala před sebe a po tvářích se jí kutálely slzy. Předtím jsme ji nikdy plakat neviděli. Státní bezpečnost si ji několikrát předvolala a naléhala na ni: „Dejte se rozvést. Váš muž je špion." Rozvést se nedala, ale bála se čím dál víc…

Po krátkém intermezzu po Stalinově smrti se v Moskvě opět ujali moci zastánci tvrdé linie. Pro nás se však přece jen něco změnilo: 2. září 1953 byla moje matka na výslovný příkaz státní bezpečnosti ústné informována, „že Váš manžel byl 6. 7. 1952 za nepřátelskou činnost proti okupačním mocnostem odsouzen k 25 letům odnětí svobody". Nyní alespoň věděla, že žije, a věděla také, že je v Sovětském svazu. „Nedovedu si však vysvětlit," napsala krátce nato sovětskému velvyslanci Vladimiru Semjonovovi, „v čem mohla spočívat jeho vina, a nechápe to nikdo, kdo mého muže znal… Velice ovšem trpíme tím, že už tak dlouhou dobu o něm nemáme žádné zprávy. Jak bychom byli šťastní i za sebemenší důkaz, že žije! Byl by to akt lidského soucitu, za který bychom byli všichni, a v neposlední řadě děti, neskonale vděční. Prosím, dovolte mu, aby nám poslal krátkou zprávu." Šlo o další pokus - napsaný po předchozích nesčetných prosebných dopisech, na něž nepřišla žádná odpověď - bez valné naděje na úspěch. V tu dobu již ale došlo v systému gulagů k jistému uvolnění. Jednoho dne přinesl pošťák neobvyklou dopisnici ve formátu A6, jejíž přední strana byla popsána azbukou, ale na zadní straně zásilky jsme poznali charakteristický otcův rukopis. První signál o tom, že žije, po více než dvou letech mlčení! V kolonce odesílatele bylo uvedeno nějaké číslo v Moskvě, jež jsme později s pomocí článku o gulagu v jedněch západoněmeckých novinách identifikovali jako tábor v Tajšetu. A to už jsme mohli hledat v atlasu: Kde leží ten Tajšet? Kde je teď náš otec?
 
Tři první otcovy dopisnice měly stejné znění, což nás utvrdilo v domnění, že on naše lístky nedostal. Matka mu přesto záhy odpověděla, zatímco my děti jsme přiloženou kartičku zaplnili několika málo velkými písmeny. Potom otec napsal, že může dostávat balíčky, ne ovšem těžší než deset liber. A tak jsme mu posílali balíčky, přestože jsme si nebyli jistí, jestli je vůbec dostane. Posílali jsme mu cukr, spodní prádlo, rukavice, ponožky, salám, krabičku sardinek, keksy a česnek, který jsem předtím v naší rodině nikdy neviděl. Povoleny byly i fotografie. Matka s námi zašla k fotografovi a dala nám zhotovit kolekci skupinových portrétů, kde jsme byli v nedělním oblečení a pečlivě učesaní, a trochu jsme se usmívali. Tyto snímky dosud existují. Jeden spoluvězeň při pohledu na dobře živené děti nikoli bez hořkosti prohlásil: „Ale válku jsme přece vyhráli my." Rozedrané ruské děti někdy u vězňů žebraly, když je vedli z brány na práci: „Dej nám zlato! Dej nám zlato!" Žádný z vězňů pochopitelně zlato neměl, ale protože můj otec občas dostával čokoládu ze západního Německa, měl staniolový papír; ten pak dával žebrajícím dětem. Byl to zvláštní pocit, říkával pak otec, „na jedné straně jsem představoval ten nejhorší odpad sovětského režimu, na druhé straně u mě žebraly svobodné' děti". Dopisy nám přinesly jisté uklidnění a naději, ačkoli jsme se samozřejmě nedozvěděli, proč byl odsouzen, ani kdy by se případně mohl dostat na svobodu. Zvláštní ale bylo, že babička Warremannová jednoho dne začala provětrávat oblečení mého otce a vyndávat jeho prádlo ze skříní, prát je a žehlit, přestože neměla žádnou konkrétní indicii o jeho návratu. Bylo to iracionální, kdo nebo co jí tehdy mohlo vnuknout něco takového?

Joachim Gauck, narozený roku 1940 v Rostocku, prožil dětství ve vesnici na baltském pobřeží. Později studoval teologii v Rostocku a stal se pastorem v Meklenbursku. Ve své činnosti si hned od počátku udržoval od NDR odstup. Naprosto samozřejmě se stal součástí kritického hnutí a jednou ze symbolických postav převratu roku 1989. Po pádu Berlínské zdi převzal politickou odpovědnost, stal se poslancem prvního svobodného parlamentu NDR a v letech 1990 až 2000 prvním spolkovým pověřencem pro zpracování dokumentů státní bezpečnosti. I když po deseti letech z úřadu odešel, ve své činnosti řečníka a komentátora se i nadále soustředil na boj proti zapomínání a vytěsňování nepříjemné minulosti. Roku 2003 stanul v čele sdružení „Proti zapomnění - Za demokracii". 18. března 2012 byl Joachim Gauck jako společný kandidát vládní koalice i opozice zvolen prezidentem Spolkové republiky Německo. Za svou činnost obdržel nesčetná vyznamenání a pocty, naposled Cenu sourozenců Schollových. V červnu 2011 mu byla propůjčena cena Ludwiga Bórneho.

Vzpomínky - zima v létě... jaro na podzim
Klíčová postava nejnovějších německých dějin, angažovaný bojovník za občanská práva během pokojné revoluce v NDR, hlavní osobnost znovusjednocení a dnes první spolkový prezident původem z východu země vzpomíná. Ve své politicky i emocionálně působivé knize sugestivně líčí traumatizující zkušenost nesvobody i šťastné okamžiky nově nabyté svobody a popisuje nesnadný přechod od vnucené bezmoci k životu, jehož směr si lidé určují sami.

Bylo léto a malý Joachim měl deset let, když mu sebrali otce a deportovali ho na Sibiř.
A bylo mu bezmála padesát, sám byl otcem a dědečkem, když v pokojně revoluci na podzim zažil jaro.
A bylo mu dvaasedmdesát, když se stal prezidentem sjednoceného, demokratického a mírumilovného Německa uprostřed sjednocené Evropy.
(nakladatelství Ikar, 1. vydání, 2013)

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

11.4.

Protesty ve východním Berlíně v roce 1953

Proč vyšli odvážně protestovat do ulic obyvatelé východního Berlína v červnu 1953? O motivech, atmosféře, průb...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Antonín Novotný - komunistický politik a prezident

Aktualizováno: 9.5.2019 12:17 | Rubrika: Šedesátá léta 20. století, Československo v letech 1948-1968
Antonín Novotný -  komunistický politik a prezident

Prezentace přináší základní údaje o osobnosti československého komunistického politika a prezidenta Antonína Novotného, za jehož vedení se na přelomu 50. a 60. let 20. století musel režim potýkat s neustále se zhoršující hospodářs...

_Aktuality

Letní škola - Výchova k respektu a toleranci

Aktualizováno: 11.6.2019 15:10 | Rubrika: Vzdělávání
Letní škola - Výchova k respektu a toleranci

Institut terezínské iniciativy vás zve do Brna na mezinárodní letní školu pro pedagogy Výchova k respektu a toleranci. Role příběhů ve výuce, kterou pořádá Institut Terezínské iniciativy ve spolupráci s Anne Frank House v Amsterda...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT