Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

V Ruzyni byla v letech 1948-1949 v části objektu zřízena zvláštní věznice Oblastní úřadovny StB v Praze s utajeným režimem. Od listopadu 1949 to byla Věznice velitelství StB v Ruzyni, označovaná později krycím názvem Útvar SNB Dub, v roce 1950 s kapacitou 410 vězňů. Od roku 1949 zde byla vyslýchána a vězněna za velmi těžkých životních podmínek celá řada vůdčích osobností protikomunistické rezistence i špičky údajných zrádců KSČ. (Prokop Tomek)
Více o této věznici i o jiných komunistických kriminálech na na Totalita.cz

Zdroj:
článek JEDEN Z NICH. . . "SVĚDECTVÍ ŽIVÝCH I MRTVÝCH"
STUDENT č. 21, 22. května 1968

Záznam pořídil Zdeněk Reimann - zkráceno

Iniciativy rozhovoru se ujal Pešek a já měl čas ho studovat, přemýšlet o něm, odhadovat jeho myšlenkovou potenci; ať se člověk jakkoli provinil, přerušil jsem ho náhle, a uvědomuje si svou vinu, hryže ho notně svědomí; sebevětší trest tohoto člověka nepostihne více než ta nejistota z budoucnosti, nejistota z plivnutí do tváře od kohokoliv a kdykoliv. - Ano, máte pravdu, řekl rychle, ale to pochopí jen inteligentní člověk, a ne tupec - jenomže ten člověk musí mít svědomí, dodal jsem, a o tom jestli je má nebo ne, se těžko podávají důkazy. Každý umí hrát divadlo. Tragédii.
Neodpověděl. A pak jakoby na důkaz, že divadlo nehraje, naopak, že srdečně a upřímně, jako málokdy, hovoří o tom, co bylo, začal vyprávět: Nemyslete si, že jsem neprodělával stavy deprese, nejistoty, zda jsem si vždycky počínal správně; byly chvíle, kdy jsem si myslel, že celá moje činnost u Bezpečnosti, ta poměrně krátká činnost, protože v roce 1950 jsem požádal o propuštění, byla vrcholem mého života, a jindy, že to byla léta nejhorší. Já tomu všemu, co jsem v těch letech dělal, skutečně věřil a jednou jsem manželce, když mě zrazovala z tak vysilujícího plnění povinností, řekl: Kuš! Pro mne je přednější stát než rodina, protože kdyby nebylo státu, nebude ani rodiny! Takový jsem byl fanatik… Za války jsem pracoval v odboji… Přinesl jsem si z toho období jistou zatrpklost.
Proti komu, pane Pešku?
Proti lidem, vůbec, tak. Až do února 1948 šlo všechno normálně, myslím politicky, ale potom nastala doba nejistá, zlá, chodily nám hlášky o přepadení věznic, o ozbrojených skupinách odporu, o atentátech na některé stranické funkcionáře. Bylo prostě třeba jednat a ne přemýšlet, co je správné a co ne. Já už jsem taková povaha: než se dostanu k přemýšlení, dlouho přešlapuji na místě a jiní mě snadno předbíhají. Ale když se konečně rozhoupu, všechny pak dostihnu i předběhnu. Dvacet poúnorových let bylo pro mne dobou duševní obrody. Ale ne všechno, co se dělo, bylo správné, a mrzí mě, že jsem se někdy nechal ovlivnit a zapomněl, že mám taky svou hlavu. Ale já jsem v těch před a poúnorových letech s normálními lidmi do styku vlastně nepřišel a neměl jsem ponětí, co si oni vlastně myslí; na názory těch, které jsem měl "v práci", jsem dát nemohl, to byl třídní nepřítel.
- Máte přece svou rodinu, pane Pešku, nejstaršímu synovi byly tenkrát asi čtyři roky, ale manželky jste se snad mohl zeptat? - Ne, manželky jsem se nikdy na nic neptal a ani se jí s ničím nesvěřoval. Je to ženská a nemá z toho rozum. Uhodil jste někdy někoho také jinak než rukou?
Ne, jen rukou…
Znám lidi, ženy, které tvrdí, že jste je seřezal řemenem do krve, a jednu jste rozmlátil tak, že jí musela být amputována prsa.
Uznejte sám: chodil jsem tam jenom v civilu, kde bych sehnal opasek. To si také jedna na mne stěžovala, že jsem jí skopal, když byla ve čtvrtém měsíci, tak, že potratila, a potom, aby se to neprozradilo, jsem jí odmítl lékařské ošetření. Zase uznejte sám: copak by to nějaká ženská vydržela? Některý lidi jsou svině a ženská obzvlášť. Byla tam taky jedna mrcha, která si na mne stěžovala, myslela si, že si nějak pomůže, nebo že jí to bude platné…
Těch vězňů, kteří o vás vypovídají, pane Pešku, je dost, převážně ženy, a za svá svědectví jsou ochotny jít znovu do kriminálu.
Lžou. Vždyť vám říkám, co to bylo za lidi: samý póvl! Byla vám přidělena až do popravy i dr. Milada Horáková. Myslíte, že se skutečně provinila takovou měrou, že si smrt zasloužila?
Spojení s Intelligence Service (vysloveno inteligence service - ZR) se jí, myslím, prokázalo. Ale měla podle mého dostat nejvíc osm let. To byla zajímavá žena. Nesmírně inteligentní a mně dalo moc práce s ní hovořit. Mám čtyři měšťanky a nedodělanou průmyslovku a musel jsem hodně nocí studovat její materiály, abych dokázal vůbec říci slovo.
Vy jste však nebyl vyšetřovatelem, pouze velitelem věznice. Výslechy prováděl Kohoutek. Nebylo vaší povinností se s ní bavit. Proč jste to dělal?
Mne vyšetřovatelská práce táhla. Člověk je od přírody tvor zvědavý. Vyšetřovatelem jsem se později skutečně stal.
Nejsem nervově v pořádku. Občas mívám i záchvaty padoucnice. Manželka i děti si se mnou někdy dost zkusí. A potom, i když jsem se nedopustil toho všeho, z čeho mě obviňujete, čisté svědomí zrovna nemám. Třesu se při pomyšlení, že se to dovědí moji staří rodiče, poctiví a řádní lidé, kteří si o mně myslí jen to nejlepší. Protože vy to asi všechno napíšete. A i když odpovím a budu se bránit, jednou o tom půjde řeč, a to bude můj konec. A přitom, když to vezmu kolem a kolem, moje vina to všechno není. Můj nadřízený Veselý, do své sebevraždy ředitel Muzea Klementa Gottwalda, mi častokrát řekl: Mysli hlavou a ne prdelí. Jestli se s nimi budeš bratříčkovat, půjdeš mezi ně. U Bezpečnosti je disciplína disciplínou. Co jsem mohl dělat. U mne v kriminále to bylo totiž jako doma. Žádné hlášení, když dozorce přišel na celu, žádný teror. Ale muselo se to změnit, jestliže jsem chtěl zůstat.
Nemusel jste chtít zůstat. Pokud se týče toho bratříčkování, neměl Veselý na mysli spíše vaše vztahy s vězeňkyněmi? Prý ty, jež vám byly po vůli, jste privilegoval, nosil jim svačiny, dovolil mýt chodby a některé si mohly i nehty nalakovat, protože se vám to líbilo.
Ne. Dovolte, ale to je všechno lež…
Rozhovor s Václavem Peškem trval bezmála čtyři hodiny. Hovořili jsme ještě o doktorce Miladě Horákové, na kterou prý ruku nikdy nevztáhl, protože si příliš uvědomoval její intelektuální převahu. Ti, kteří ji tak vysokou neměli (anebo se neobtěžovali mu ji projevit), vytrpěli mnoho od Václava Peška, velitele věznice v Praze na Pankráci. Koneckonců Pešek byl jen jakýmsi centurionem, hlavní vinu skutečně nenese: Jeho bezprostřední nadřízení věděli o všem, co se ve věznici děje, a nejenže to mlčky podporovali, ale přímo se tohoto dění zúčastňovali. Nemá smysl v tomto kontextu hovořit o rozkrádání balíčků pro vězně vyšetřujícími referenty, o tom, že odsouzené, kteří se později dočkali rehabilitace v plném znění obžaloby, nahnal Pešek do korekce za plného vědomí nadřízených, o tom, že jednu vězeňkyni, jejíž nevina se rovněž prokázala, nechal nahou na betonové podlaze přes noc, úplně vysílenou, s horečkami, a venku ukazoval teploměr tři stupně pod nulou, to vše nejen s plným vědomím nadřízených, ale za jejich asistence. Jsou to všechno fakta, která mají své pozadí, svou motivaci, své politicko-historické podmínky, za nichž se mohla stát. Bohužel, zaujímají tato fakta i své místo v dějinách našeho národa a je naprosto nezbytné o nich vědět. A nejen to. Je třeba pankráckou činnost Václava Peška, dosud referenta pro bezpečnost práce u ČSAD v Praze-Holešovicích, spravedlivě zhodnotit. Samozřejmě nejen jeho činnost, neboť jak jsme řekli, byl Pešek pouhým centurionem: stopa vede na ministerstvo vnitra, na ÚV KSČ, do Sovětského svazu; sovětští poradci, kteří se své činnosti "naučili" v pověstných moskevských procesech, asistovali u nás zejména při procesech se Slánským a jinými.