Moderní-Dějiny.cz

Jan Zábrana - vzpomínky na matku a otce

Publikováno: 11.8.2014, Aktualizováno: 15.8.2014 05:55

Přinášíme ukázky z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany. Vzpomíná na své rodiče, a to především v souvislosti s jejich vězněním. Krátce po únorovém převratu bylo Emanuelovi a Jiřině Zábranovým, coby příslušníkům Národně socialistické strany, znemožněno učit, byli zatčeni, souzeni a vězněni.

Jan Zábrana - vzpomínky na matku a otce

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Matka Jana Zábrany byla ve vykonstruovaném procesu odsouzena za trestný čin velezrady a vyzvědačství k trestu odnětí svobody na 18 let, otec byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 10 let. Na základě amnestie v roce 1960 byl oběma prominut zbytek trestu.
 
Pořád ta vzpomínka na mámu, jak šla ve vězeňských šatech přes dvůr rakovnické továrny ke dveřím strážnice toho podzimního dne roku 1950, kdy mi povolili zvláštní návštěvu. Druhá vzpomínka na jedenáct let staré šaty, ve kterých se vrátila v květnu 1960 z vězení, v prošlapaných pánských šněrovacích botách. (s. 285)

Marnost, která dala život mé marností – u konce! Ale ona chtěla žít – ona chtěla žít, ještě 15 minut před smrtí, když jsem u ní stál, chtěla žít – nemluvila už, ale z každého chrčivého dechu byla cítit jediná vůle – žít, ještě žít, alespoň vteřinu ještě… Ale vidím ji, když byla mladá, veselá a plná energie a já dítě – v těch sladkých letech před válkou. A umřela v době tak prašivé, že se jí neštítí právě jen smrt… Ta ne… (s. 285)

Vzpomínky na matku, ostré, ostré, ale bez slz… Jak se v květnu 1960 vrátila z pardubického kriminálu a přijela ke mně do podolského bytu tak, jak ji propustili, ve vysokých šněrovacích botkách, v modrém kabátě, do něhož byl zažraný prach jedenáctiletého skladování, ve vytahaném zelenomodrém trikotu s jakýmsi nesmyslným „fižím“ jako z minulého století, v němž ji toho nerozbřesklého deštivého listopadového rána 1949 v Humpolci zatkli… Na první nešikovný, odvyklý polibek po návratu na rty, sladké koňským masem, kterým ji živili léta, na křečovou žílu na její pravé noze, které měla při zatčení jen náznak a která se teď, po jedenácti letech, táhla dlouhá, klikatá a vystouplá po celé noze (štítil jsem se jí jako hada), na to, jak za mnou přijela do Závorkovic chaty ve Všenorech v povypůjčovaných šatech a svetrech (nemohla na sebe normálně v obchodě dostat, co potřebovala, postupně si kupovala novou garderobu v nadměrných velikostech, jak co kdy měli) a klohnila mi tam jakousi zadělávanou mrkev v kastrůlku na lihovém vařiči (propanbutanová bomba zrovna došla) a libovala si, jaké je to přepychové vaření, když vzpomínala, že „holky“ v base si vařívaly čaj v plecháčcích na ohníčku z použitých dámských vložek, na to, jak ji tři měsíce po návratu (15. srpna 1960) ranila v prádelně u Závorku prvně mrtvice, jak jsme za ní s tátou jezdili do Krče, první týdny se zdálo, že se z toho nedostane – při zpátečních cestách jsme s tátou sedávali v trávě nad tratí na kopci v Krči (v těch místech, kde je teď poslední stanice metra) –, jak psala nejdřív čmáranice, než sejí na těch zbývajících dvanáct let vrátilo písmo a řeč, na první koktavé věty, jedno nevidoucí oko (pak se to spravilo) , na chůzi nejdřív o holi a nejisté toporné přešlapování, když se chtěla otočit, na to, jak ji osm let nechali mrznout v půdní komoře, kde nebyl komín a která se nedala vytopit petrolejovými kamínky, která tam věčně smrděla, na lístek, který jsem nedávno našel mezi papíry a kde se mi (jako staršímu) svěřuje, že už se stydí být dál u Závorku, jim na obtíž (bydlela u nich několik týdnů tu první zimu a po návratu z nemocnice), ale že do Vápencové ulice, do té strašné zimy se bojí vrátit, protože už jsou zas mrazy, na to, jak jsem se s ní hádal, když mi nadávala, že už bych se měl oženit, na to, jak samozřejmě šla – chtěla jít! – dělat služku, pak podivínskou babku v divadelním ústavu, pak jakousi brigádnickou účetní na Járově (jezdila tam na šestou ráno každý den z Krče), nechtěla si od táty ani ode mne nic vzít, chtěla mít „vlastní“ peníze – za to, že byla jedenáct let zavřená, jí upřeli právo na jakýkoli důchod, na který si jako učitelka celý život platila, dali jí měsíčně 315 Kčs invalidního… Pořád ochotná kdykoli kamkoli dojít, cokoli zařídit, ušít, přešít, obstarat… co se s tou holí najezdila s Evou, když ještě byla malá, po Praze do všelijakých cvičení… věčně mi vykládala – když jsme spolu byli chvíli sami – o svém „pocitu viny“ přede mnou, že mi s tátou „zkazili život“ tím, že se dali zavřít – a já se před ní tak málokdy uměl uvolnit, uvědomit si, že já jsem teď ten dospělý, že největší štěstí pro ni je, když mě vidí veselého a bezstarostného, a kdovíproč jsem ji krmil svými starostmi a úzkostmi, nikdy jsem si neodvykl chodit si k ní pro útěchu, jako když jsem byl dítě, ačkoli jsem už na to dávno neměl právo, na to, jak se někdy v roce 70 se mnou přišli večer rozloučit na perón na Wilsonovo nádraží, když jsem naposled odjížděl nočním vlakem do Smokovce, jak stáli ve svědě žárovek na cementu prázdného nočního nádraží, z okna vlaku jsem je tehdy poprvé viděl jako dva bezmocné, trochu komické starce a bodlo mě u srdce: „Nebudou už dlouho živi,“ – a když se vlak rozjel, otevřel jsem usmolenou krabičku, kterou mi na nádraží přinesla – dva pomačkané chlebíčky se zkyslým bramborovým salátem, chlebíčky, které od někoho dostala a pro mne schovala, možná několik dní, protože šetřila každý padesátník, na to, jak jsem ji poslal v létě 72 (?) někam na periférii k nějaké stařence vyřídit vzkaz od jakési čechoamerické stařenky, který přivezl Jirka Gibian, a pak, když jsem věděl, že odpoledne odjíždí autobusem k Procházkovým do Teplic, najednou mě cosi sevřelo u srdce, že snad ji už nikdy neuvidím, skočil jsem v Malešicích do poloprázdného autobusu a jel na Florenc – zastihl jsem ji, jak v pětadvacetistupňovém vedru čekala na nástupišti, měla na sobě své nejlepší šaty – šedivé s kraječkou, zažloutlou staromódní kraječkou, hůl, černou tašku –, měla radost, když jsem se tam objevil, nečekala, že přijedu, zavedl jsem ji do stínu a chvíli jsme přecházeli pod stříškou a hovořili, než jí autobus přijel, nabízela mi šestákový cucavý kyselý drops, velkou vzácnost – „moje jediný mlsání“. I tam jela dělat služku – „na návštěvu“ –, starat se o zahradu a větrat pokoje. Procházkovi byli někde u moře. Byla živa ještě dva roky, až k tomu jaru 74, další série mrtvic, ztratila řeč, nevěděli jsme, zda nás poznává, ale pacientky, které s ní byly na pokoji, mi pak říkaly, že večer jako by se to vždycky zlepšilo, že si potichu a dost souvisle zpívala staré písničky, které znala jako dítě ve vsi v prvním desetiletí století… Pak u ní, ještě deset minut před smrtí mi levou rukou, kterou mohla hýbat, sevřela silně prsty, křečovité, vlhké sevření, to už dýchala kyslík, pak nehybné zasklené strnulé oči, hlavu nakloněnou trochu doleva – jestli vůbec nějaký výraz ve znehybnělé tváři, pak něco jako údiv. Podvečerní ticho nad špitálními trávníky, když jsem vyšel za otcem, zvláštní, nažloutlé světlo – asi jenom můj pocit –, černý kouř, řídký kouř k nebi z komína nemocniční prádelny, ticho, pár ptáků těkajících v dálce nad krčským lesem (umřela ve stejné budově, kde se před dvanácti lety z první mrtvice zotavila, ale ve třetím patře, prvně ležela v přízemí). Koncem února, v den, kdy dostala poukaz do lázní – poprvé v životě, měsíce za tím běhala a sháněla jej –, ji mrtvice ranila znova. Po týdnu ve špitále ztratila řeč. Pořád jsme s ní ještě mluvili o tom, že se to spraví, že do těch lázní pojede. Odjela do nich, ale až po tříměsíčním trápení – 24. května 1974, v půl páté odpoledne. (s. 427–429)
 
V novinách se začínají objevovat články, vzpomínky, fanfáry k 30. výročí Února 1948. Třicet let – víc než polovina života –  jakéhokoli živého života… Vracejí se mi ty pocity mrazivé opuštěnosti, ztracenosti v zimním humpoleckém domě na kraji města, v domě utopeném v závějích. Tomu lístku, který mi tenkrát napsala S. a který mám dodnes založený do starého vydání Shakespearových Sonetů, tomu lístku bude za šest neděl třicet let… A co bylo pak? Léta života jako štvané zvíře, kdy mě odevšad hnali, ze škol, ze zaměstnání; vyhazování, kádrování, objíždění kriminálů. Svíravá vzpomínka na tehdejší naději, i když jsem byl od začátku skeptický, ale byl jsem mladý, ani ne sedmnáctiletý, zdálo se, že v životě je dost času na všechno. Tehdy jsem si říkal, že ani starověké diktatury většinou netrvaly déle než jeden lidský život. Ale pak –  matka a otec se vrátili z kriminálu už jen dožít, zlomeni stářím, vrátili se do světa drobných starostí, všednosti, v němž byl čas na všechno nedůležité –, ale láska, přirozenost života, jeho plnost a smysl –  to všechno zůstalo tam, v tom malém venkovském městě. Teď je matka mrtvá a otec umírá… (s. 569–570)

Jednatřicet let od Února 1948… Půl života. Půl lidského života. Vzpomínám na jeden večer, asi tři čtyři dny poté, co uchvátili moc, tehdy před těmi jednatřiceti lety, přikládal jsem ve sklepě do kotle a táta tam za mnou přišel… Bylo tam šero, vždycky na okamžik zasvítil jen plamen, když jsem otevřel dvířka kotle, za nízkým oknem sněhový soumrak. Mluvili jsme potichu, jen kusy vět a pár slov, táta už měl dekret, že ho „vyakčnili“ ze školy, mluvil, jako když se snaží ujistit sám sebe, uvažoval, jestli se „to nejhorší“ za pár měsíců přežene nebo jestli je to všechno teprv před námi… Nikdo z nás neměl tehdy tušení, že to „nejhorší“ bude tak zlé, že si to neumíme v té chvíli ani představit. Jednatřicet let… Otec i matka jsou mrtvi –a já dál, snad opravdu navždy v tom egyptském zajetí, v osidlech expertů na šťastnou budoucnost. (s. 647)

Někdy zjara roku 1953, kdy jsem bydlel v podnájmu v Podolí a táta i máma byli každý jinde v base, přišla na mou adresu ze správy věznice krabice s tátovým šatstvem a prádlem. Byly to věci, které měl na sobě při zatčení, něco z toho, co mi dovolili dát mu při návštěvách (tátu zatkli počátkem října 1951, ale prvně jsem ho viděl až v květnu 1952 – v soudní síni v Brně v Justičním paláci; předtím mi žádnou návštěvu u něho nepovolili, dokonce mi na jihlavském StB tvrdili, že oni ho nezatýkali, že nevědí, kde je); v balíku byla řádka nebo dvě na stroji, že odsouzený „ve výkonu trestu“ ty věci nepotřebuje, a posílají je proto na adresu nejbližšího rodinného příslušníka. Omylem k těm hadrům přibalili starý svetr. (Mohlo to být taky tak, že ne omylem, že svetr v base tátovi někdo dal, někdo, kdo odcházel, nebo že jej s někým za něco vyměnil – po návratu po těch letech už se na to nepamatoval.) Svetr byl hotová fantazie – něco podobného jsem neviděl nikdy dřív ani potom. Byl obrovský, na King Konga, mně sahal málem po kolena. Mohl být starý dvacet let, možná víc. Měl podivnou základní růžovocihlovou barvu, ale vzorkovanou zelenými, hnědými, okrovými čtverci a obdélníky, vzor, jaký jsem nikdy v Čechách neviděl – musel jej do Čech přivézt ve třicátých letech někdo z Jamajky. Všechny barvy ale byly tak seprané a zašlé, že svetr vypadal jako kolibřík vylouhovaný v kyselině. Měl obrovský rozpínací límec u krku s exotickými knoflíky – každý jiný. A pospravovaný byl stejně fantasticky: na rukávech vyplítaný různobarevnými vlnami, látkovými záplatami, záplatami ze starých ponožek z hrubé šedé vlny, rukávy nastavené také pestrobarevnými, naněkolikrát poplétanými a přišívanými nátepníky, podpaždí vyložená jakýmsi filcem, snad rozstříhanou vojenskou dekou nebo koňskou houní. Všechny ty záplaty a výplety, jakkoli neplánované a běsnivé, byly ale přišity a provedeny neobyčejně pečlivě a důkladně – bylo to jak háv šaškovského Metuzaléma nebo norského mořského vlka; možná taky, že se ten svetr dostal do českých zemí za války nebo po válce, ta exotičnost z něho čišela. Nosil jsem ten svetr na noční, taky po hospodách pražské periférie – do Bráníka, na Pankrác –, na Smíchově mě v něm jednou z hospody vyhodili, mysleli, že jsem utekl z blázince. Ale na sklonku jednoho dusného červnového odpoledne, kdy jsem dorazil na Lobkovičák k Jedličkovým asi s dvouhodinovým zpožděním, mě i v tom svetru na prahu Alice objala a začala hystericky líbat, volat, že o mě měla strach. Měla tehdy na sobě dvoudílné žluté plavky – vyprané letní šaty si zrovna žehlila v kuchyni na prkně. Přihnala se po zazvonění ke dveřím s žehličkou v ruce… Stáli jsme na prahu, ona v těch žlutých plavkách, já v tom neuvěřitelném svetru v barvách vybledlé vyšisované duhy, a objímala mě a plakala radostí, že jsem přece jen přišel, že mě někde nelízli… Tahle chvíle byla před šestadvaceti lety… Kde je konec tomu svetru? Nevím už ani, kdy jsem se s ním rozloučil. (s. 659–661)

Aušus, lidská apatie a netečnost; devalvace smyslu pro povinnost; rozklad dělnosti; ztráta pocitu, že každá práce by měla být udělána přinejmenším na jakési závazné úrovni – všechny tyhle projevy lidského úpadku, otupělosti a degradace, které někdy v 60. letech začaly pronikat do všeho (vzpomínám, že jsem si je začal uvědomovat v první polovině 60. let), kdy se cokoli přestalo dělat, „aby to bylo dobré“, ale všichni se začali snažit všechno odflinknout s co nejmenší námahou, aby za to „dostali svoje“, a přestalo je zajímat, jestli odvedená práce za něco stojí, tenhle aušus v mentalitě a ve vztazích mezi lidmi, který svět pohltí, protože všechno přestane být dobré – tenhle aušus byl už přítomen i u smrti obou mých rodičů: v den, kdy matka zemřela, dostala dopoledne (po několikaměsíčním ležení) plicní embolii; když jsem odpoledne za ní přišel (ještě jsem nic nevěděl), měla u postele kyslíkovou bombu, ze které dýchala, ruce i rty už jí promodrávaly, mluvit nemohla po sérii mrtvic už několik měsíců, ale očima mi dávala znamení, že rozumí, co jí říkám, křečovitě se mne vlhkou rukou držela za ruku, ale pak se dýchání ještě ztížilo; podíval jsem se na tlakový ciferník kyslíkové bomby a viděl, že je skoro prázdná… Šel jsem za sestrou, aby jí přivezli jinou bombu, odsekla mi, že nejdřív musí udělat něco jiného, pak přišla asi za čtvrt hodiny, prázdnou bombu odpojila a odvezla a už se neukázala: když jsem ji za dalších deset minut šel urgovat, řekla mi, že náhradní kyslíkovou bombu na patře nemají, když jsem na ni začal být nepříjemný, přikázala jakési mladší sestře, aby zatelefonovala do přízemí, ať bombu přivezou odtamtud. Ta za chvíli přišla se zprávou, že zřízenec z přízemí si to odpoledne vzal náhradní volno a sestra z přízemí neví, komu dal klíče od komory, kde jsou kyslíkové bomby uložené… Mezitím jsem za mámou chodil z chodby do pokoje, už jí promodrával i obličej, šlo to ke konci, ale nechtěl jsem, aby se udusila, když by ji kyslík mohl ještě pár hodin udržet při životě nebo jí aspoň poslední chvíle života ulehčit; pokaždé, když jsem od ní odcházel na chodbu urgovat ten kyslík, pronásledovaly mě až ke dveřím ty umírající oči plné bezmoci a úzkosti, ale sestry se na to vždycky znovu vykašlaly, jakmile jsem nad nimi nestál, přestaly se o shánění kyslíku starat, dávaly mi naprosto apaticky a bez zájmu najevo, že u nich na oddělení umírají lidé pořád, že ony si kvůli nějaké kyslíkové bombě („naordinované“ před polednem doktorkou Pragerovou) nohu za krk nedají… a teprve když jsem za vrchní vlezl do pokoje a vytáhl peníze… vzala šije, řekla: „Ale to nemuselo bejt,“ odešla zavolat na vedlejší pavilón, aby plnou kyslíkovou bombu přivezli odtamtud. Lapiduch s bombou na vozíku dorazil asi tak za deset minut… sám ji zapojil a máma z ní dýchala ještě asi dvacet minut, než umřela. Nechali ji s naprostou apatií („Ta paní umírá,“ – což jsem věděl stejně dobře jako ony) bez kyslíku dvě a čtvrt hodiny… a kdybych býval v zoufalství nevytáhl ty peníze (ještě že jsem je u sebe měl!), nechali by ji, aby se udusila tak… Když potom za čtyři roky umřel táta, při obřadu v krematoriu, právě když končil, objevil se mezi dvěma půlkami opony (té látkové) za rakví za doprovodu smuteční hudby – před očima všech truchlících pozůstalých –chlápek v promaštěných montérkách a v kšiltovce naražené na uši, v podpaždí rozválenou starou aktovku, komusi (kdo zůstal za oponou) zasalutoval, cosi polohlasně zahalekal, trochu překvapeně se podíval na pozůstalé, zatvářil se, jako kdyby si kladl otázku: „Kde jsem se to octnul?“, ale nicméně bodře přešel odprava doleva za rakví přes celý ten výklenek, ve kterém rakev stojí, a zmizel v závěsech… Zřejmě to byl zaměstnanec krematoria, který odcházel domů z práce, a místo aby prošel nikým neviděn za oponou, spletl si nebo zkrátil cestu a přešpacíroval hned za rakví, dávaje tváří v tvář slzícím pozůstalým najevo ležérní ledabylost pražského pepíka, který si přece nebude zacházet nebo se ještě někam vracet (když už si to jednou namířil špatně a objevil se při obřadu za rakví). V obličeji měl ten posupný výraz trochu zaskočeného, otráveného hospodského hejhuly, k němuž je jediný slovní doprovod: „Dyť on se svět neposere… stejně ho spálej…“ Děda ze Zlína a ještě nějací tátovi známí, kteří na kremaci byli, potom chtěli, abych si šel do kanceláře krematoria stěžovat, že „byla porušena důstojnost obřadu“, ale nad tím už jsem jen mávl rukou a neudělal to, poněvadž jsem neměl chuť se v té chvíli s někým dohadovat nebo dělat scény, ale pamatuji se, jak to zjevení putující přes výklenek s rakví se mnou zalomcovalo – s humorem jsem to brát nedokázal, koneckonců tátu pohřbívá každý jen jednou. Ano, ta apatie, ta tupá bezohlednost, to sraní všech na všechno kolem sebe, to se jakousi podivnou shodou okolností proklubalo na povrch až nějak demonstrativně při smrti obou mých rodičů. Jako by ta dnešní podoba světa chtěla dát najevo, že ona je tady, že ona tu už bude navždycky a s těmi, kteří odcházejí, nemá nic společného, ti že ji zajímají ze všeho nejmíň. (s. 940–941)

ZÁBRANA, Jan. Celý život: výbor z deníků 1948/1984. Vyd. 3. Praha: Torst, 2001, ISBN 80-721-5154-1.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

1.11.

Nastolení komunistického režimu a první politické procesy v ČSR na přelomu 40. a 50. let

První část výkladové prezentace vycházející ze souhrné studie PhDr. Jiřího Pernese Ph.D. "Politické procesy 50...
21.8.

Reflexe událostí let 1967 a 1968 v denících Jana Zábrany

V textu přinášíme ukázky z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany, v nichž...
4.8.

Jan Zábrana o roli spisovatelů, literatury a umění v socialistickém státě

V ukázkách najdete texty z deníkových záznamů Jana Zábrany. Zamýšlí se nad rolí spisovatele ve společnosti, re...
17.7.

Jan Zábrana o bezútěšné realitě socialistického Československa

Přinášíme vybrané ukázky z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany, va kter...
4.7.

Charta a atmosféra normalizace v denících Jana Zábrany

V textu přinášíme vybrané ukázky z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany,...
25.5.

Jan Zábrana – setkání s literáty a Miladou Horákovou

Ukázka z deníkových záznamů Jana Zábrany, které vyšly knižně v souboru Celý život. Autor vzpomíná na Sjezd kul...
18.5.

Jan Zábrana – volby roku 1948

V textu přinášíme ukázku z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany, které v...
17.5.

Jan Zábrana - reflexe událostí 50. let 20. století v Československu

Text shrnuje ukázky z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany. Autor líčí s...
11.5.

Jan Zábrana – vzpomínky na poúnorovou atmosféru v Humpolci

V tomto textu najdete ukázku z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany, kte...
10.5.

Jan Zábrana – shrnutí voleb v roce 1946

V tomto textu najdete ukázku z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany. Aut...
24.2.

Jaroslava Matoušková – rodina politického vězně v 50. letech

Jedna z dcer 50. let vzpomíná na tísnivou atmosféru a šikanu ze strany komunistického režimu, která postihla j...
24.2.

Petr Melichar – rodina politického vězně

Syn politického vězně z 50. let, jehož příběh mimo jiné inspiroval filmové tvůrce snímku Bumerang, vzpomíná na...
20.2.

Helena Kunstová – psychologický nátlak ve vazbě v 50. letech

Helena Kunstová vzpomíná na metody psychologického nátlaku, kterým musela čelit její matka, oběť politických p...
1.11.

Čím si musely projít manželky popravených v 50. letech

Výuková prezentace vychází z článku Markéty Doležalové, který byl publikován v revue Paměť a dějiny (č. 3/2010...
19.6.

Politické procesy 50. let - materiály pro učitele

V příloze článku si můžete stáhnout materiály, které obdrželi učitelé na vzdělávacím semináři Politické proces...
Více souvisejících...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Aktualizováno: 12.9.2019 21:20 | Rubrika: Aktuality, Metodika
Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Vyšla nejnovější didaktika dějepisu od uznávaného autora s dlouholetou praxí výuky dějepisu na ZŠ a gymnáziu – výsledek mnoha seminářů pro učitele dějepisu na Slovensku i v ČR, nebo pro studenty učitelství, kteří společně po někol...

_Aktuality

Stáhněte si metodiky občankářů

Aktualizováno: 12.9.2019 21:26 | Rubrika: Vzdělávání
Stáhněte si metodiky občankářů

Asociace učitelů občanské výchovy a společenských věd vydala souhrn více než 75 metodik, které vznikly v rámci projektu VOSK. Řada témat je bytostně spjata s moderními dějinami, proto jej sdílíme i na našem webu. VOSK je zkratka n...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT