Moderní-Dějiny.cz

Jan Zábrana o roli spisovatelů, literatury a umění v socialistickém státě

Publikováno: 4.8.2014, Aktualizováno: 11.8.2014 08:41

V ukázkách najdete texty z deníkových záznamů Jana Zábrany. Zamýšlí se nad rolí spisovatele ve společnosti, resp. v komunistickém státě. Připomíná jak ty, kteří morálně neobstáli, tak ty, kteří nátlaku nepodlehli. Ostře komentuje stať básníka Josefa Kainara v časopise Plamen „Není se zač stydět“ a v závěrečné ukázce vzpomíná na bizarní návštěvu nositele Nobelovy ceny za literaturu Pabla Nerudy v Praze.

Jan Zábrana o roli spisovatelů, literatury a umění v socialistickém státě

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Pořád na mě někdo vyzvídá a vyptává se, proč se nesnažím publikovat. A jestli prý nejde tisknout to, co mám napsané – proč nenapsat něco pro publikaci? „Čas běží, už uteklo zas šest let. Tak dlouho trvala celá válka! Nač se utloukat tím překládáním pro živobytí? Nač čekáš, lepší to nebude, tenhle režim je vystrašený na pětadvacet let, ten žádnou oblevu nepřipustí právě tak, jako ji nepřipustil Kádár v Maďarsku – a už je v Maďarsku u moci 18 let!“ – Vážení příznivci a přátelé, tak teda, když to chcete slyšet: předně, nepřekládám tak docela jen pro živobytí, i když je pravda, že v posledních 6 letech jsem 60–70 % z toho, co jsem přeložil – a nebylo toho málo, jen těch anglických a amerických detektivek bylo přes patnáct –, překládal proto, aby rodina měla peníze. Člověka to trochu poničí, to je pravda, ale tancování v dluzích, každodenní hádání a fackování o bůra ho poničí zrovna tak nebo možná víc; to jsem viděl v dvaapadesátém a třiapadesátém, když jsem skoro denně chodil na Lobkovičák do rodiny k Jedličkovým.
Končí to tak, že ze zoufalství člověk bere potom daleko horší a hnusnější práci, než musí vzít jako profipřekladatel s legální existencí. Navíc to, co jsem v letech 69–74 musel odpřekládat, bylo na mně víceméně vynuceno, musel jsem odedřít práci za 2–3 roky, kterou mi nezaplatili nebo zaplatili jen zčásti, když se v roce 1969 a 1970 znova utáhl šroub cenzury! Bylo to jedenáct nebo dvanáct knih, které byly udělány, přeloženy a které vyházela cenzura z nakladatelských plánů! (Seznam těch věcí jsem před časem pořídil a zapsal jinde.) A za druhé: proč se nesnažím napsat něco specificky pro publikaci, něco, co by mohlo vyjít, něco psaného už od počátku tak, aby to cenzura pustila? Tady si zcela nerozumíme v názoru na to, co je morální závazek – ne, ta slova mi nejsou směšná – spisovatele. Zapomínáte, že mám v hnoji tohohle režimu čtvrtstoletý trénink (od roku 1948 a od roku 1954 pak jako profesionální literát). Viděl jsem už všecky zvraty a masky a podoby: lákání na med, zákazy publikování, smrtící kritiky à la Štol, všechny druhy likvidací administrativních, kriminálních (Zahradníček, Kostohryz) i šibeničních, viděl jsem odpisování celých generací, vyřazování knih z knihoven a ničení celých knihoven jen proto, že v knihách se vyskytovala jména lidí, kteří se postavili do opozice (jména třeba jen v doslovu); viděl jsem další a další přihlouplé můry letět do plamene a nechat se spálit, znáhubkovat, zkurvit jen proto, že z blöde Jugendeschei nebyli ochotni se poučit na osudech svých předchůdců, jen proto, že v sobě neměli dost antiiluzivního séra na to, aby pochopili, že režim a strana to s nimi nemyslí dobře, že režim a strana to s literaturou a spisovateli nikdy nemyslela dobře, že jí nikdy nešlo o rozkvět a blaho literatury, ale vždycky a jedině jen o to, jak literaturu zneškodnit, vylámat jí zuby, dát ji pod dozor byrokratických slouhů ze „spisovatelských svazů“ a organizací… Pokud – bohužel – člověk není s to vidět skutečnost takovou, jaká je, nevěří tomu, co vidí a o čem mluví fakta –  pak je ztracen pro svou hloupost. (Eventualitu mentality rezultující v slintavě přívětivé olizování ruky, která mě bije, a v radostné zavrtění ocasem při pouhém zaslechnutí magických slov „ústřední výbor“ –  tuhle eventualitu neberu v úvahu, tu přenechám vykastrovaným palácovým psíkům, říčně dýchajícím z atrofovaných plic na panských polštářcích… Ti jsou ztraceni ne pro hloupost, ale proto, že odjakživa byli jen roboti se zkorumpovanou mentalitou…)
Ne, nehodlám psát něco, co by bylo od počátku vykalkulováno tak, aby to mohlo vyjít. Nikdy v životě jsem nehodlal žrát z jednoho koryta se sviněmi – nikdy jsem to nedělal a nebudu to dělat ani teď, ani kdybych věděl, že do roka a do dne umřu… Mám se snad dát do party s lidma, kteří každým otevřením huby a každým sáhnutím na pero chčijou a serou na Palachův a Zajícův hrob? Teď se ušklíbnete, vážení příznivci a přátelé, a řeknete, že… no… snad… po šesti letech tohle není tak horké, zvlášť když není jiná možnost, jiná naděje… Jenže pro mne to je horké, pro mne to je pořád tak horké jako ten den, kdy hořeli. A nikdy to pro mne ani o chlup míň horké nebude. Co chci a budu dělat? Budu psát, třeba jen málo, třeba jen útržky a nesouvislé záznamy, ale nebudu psát ani jediné slovo předem kastrované tak, aby prošlo cenzurou… Ostatně, jste naivní: myslíte, že těm, kteří ukážou „dobrou vůli“, nebudou v rukopisech škrtat, že je nebudou nutit donekonečna přepisovat a upravovat, že je nepřipraví nejdřív o čas, pak o nervy a nakonec o čest? Generace svazových byrokratů jsou věčné, střídají se, mají čas, jsou sterilní, nemají nic jiného na práci než ucloumávat velké talenty, střední talenty, talentíčky, všechny. Jestli nejste blázni, vážení příznivci, studujte, prosím, historii a poučení ze sovětské literatury. Pokud nebudete mít klapky na očích, zjistíte, že zničili všechny: ty, které donutili psát něco jiného, než psát chtěli, ty, které ověsili medailemi, prachama a vilama za to, že přestali psát to, co bylo jejich povinností psát, i ty, kteří raději zmlkli a nechali psaní vůbec, jen aby se nedostali do konfliktu. Za to, že nepíše, je spisovatel v SSSR placen ze všeho nejlíp: viz ty zavitrínované, balzámem partajní chvály už zaživa nabalzamované mrtvoly (Šolochov, Leonov, Fedin), mrtvoly přestrojené za bodré staříky – občas alkoholiky –, mrtvoly nejmrtvolnější, pro všechny kolem nich i samy pro sebe.
Spisovatelé, kteří v tomhle režimu lži a lži a zas jen lži neuměli rezignovat na statut spisovatele (udělovaný státem, státem zparchantělým a zločineckým, státem upadlým do rukou partajní mafie), ti všichni skončili nejen jako nespisovatelé, jako trosky zaživa zapomenuté, ale i v lidském debaklu: Fedin jako udavač, doporučující Brežněvovi vyhodit první část Solženicynova Rakového korpusu z Nového miru (už vysázenou); Katajev, nenacházející v sobě ani nad hrobem sílu odmítnout svůj podpis na hanopisu proti Solženicynovi. Svou duši – „světlo, které je v tobě“ – zachránili jen ti, kteří dokázali říct ne, kteří jim plivli do ksichtu – Andrej Platonov, umírající v promrzlém bytě a doslova bez studené brambory na oboustrannou plicní tuberkulózu v roce 1950; dělající před smrtí domovníka a zametající dvůr ve Svazu spisovatelů – ale člověk, který nikdy „nevyhověl“ požadavkům a jehož lepší věci – a je jich dost, Čevengur, Kotlovan – budou žít. Pasternak, kterého štvali, podezřívali, usměrňovali, přehlíželi a bagatelizovali čtvrt století – ale který jim v románu řekl, co jsou zač, a řekl jim do očí, že zničili generaci… O Mandelštamovi, kterého zabili, není ani třeba mluvit. O Babelovi a Pilňakovi, které zastřelili… Ale kati a katovi pacholci mají i smysl pro humor: usoudili, že Pasternakův román „není dobře napsán…“ Ti, kterým nikdy ani na vteřinu nevadilo, že kilometrové knihovny hoven, vydávaných za oficiální sovětskou literaturu, jsou vesměs napsány kopytem nebo ještě něčím horším než kopytem, se najednou ze všeho nejdřív starali o to, jak je Pasternakův román napsán…
Nestačí vám tenhle příklad svinského pokrytectví, vážení příznivci…? Nestojí za to o tom mluvit a polemizovat s tím. Cožpak někdo z nich je s to pochopit, že člověk, který celý život psal verše a zacházel s jazykem jinak než prozaik, bude nutně přinejmenším „jiný“ než próza s běžnou „prozaickou fakturou“? Ale Pasternakův román je summa života, a poněvadž ti, kteří celý život sami nic jiného nedělali, než že trýznili, sadisticky terorizovali a vyvražďovali celé Rusko, nemohou křičet, že nevraždili, začali se rozhořčovat, že román „není dobře napsán“… Takovéhle prolhanosti a hanebnosti, uhejbáctví nebyl schopen ani car, ani pravoslavná církev. Tak, vážení příznivci a přátelé. Těmhle lidem mám podávat ruku? Těmhle lidem se mám snažit vyhovět? Mám se ucházet o přízeň vrahů nebo těch, kteří dodnes vraždění vrahů zamlčují, případně „vysvětlují“ a omlouvají? Za koho mě máte? Copak nechápete, že některými „dobře“ a „přátelsky“ myšlenými dotazy lze člověka urazit?
(s. 293–296)

Našel jsem náhodou v papírech, které jsem si vytrhl, když jsem před deseti lety vyhazoval stará čísla Plamene, Kainarův „příspěvek do diskuze“, nazvaný redakcí NENÍ SE ZAČ STYDĚT. S časovým odstupem mi to připadá otřesnější než tehdy. Říká tam zcela akademicky: „Pokud jde o můj vztah k stalinskému kultu, musím říct, že sahá až do let před válkou. Např. Halas byl přímý protistalinský bojovník…“ Dál zcela nejasně a rozmlženě: „Halas byl básník, kterému jsem podléhal i názorově…“ (Jeho protistalinským názorům ale zjevně ne, tak o čem to mluvil?) Dál: „Je zajímavé, že s básničkami na Stalina jsem začínal v době, kdy se to se Stalinem už pomalu chýlilo ke konci…“ Dál: „Že jsem na konci tohoto století psal nadšené básničky na Stalina, to bylo tím, že od toho 52. roku vznikal u nás jakýsi pocit nebezpečí a jméno Stalin se vracelo jako jméno určité konsolidace a určité jistoty. Své pocity jsem si já i jiní vykompenzovali tím, že jsme šli na druhou stranu, do druhého extrému. To není v literatuře ojedinělý případ. Já se za ty básničky vůbec nestydím.…“ Prostě: vztah, básničky na Stalina, někdo byl náchylnější, někdo méně… Takhle vidí svou činnost básník, v těchhle termínech mluví o tom, co bylo oslavováním nejmasovějšího vraha historie, člověk, který si plivnul (v básni Sucho) na lidi tahané v tom okamžiku za krk na šibenici… Básník, který by měl vědět o lidech a lidských věcech něco víc než druzí, ale který toho o nich věděl „tak málo“, že mu v ničem nepřipadalo podezřelé, že režim zatýká tisíce lidí, věší ženské, popravuje ty, kterým ještě před rokem dával vyznamenání, nic z toho ho nevarovalo, jemu se „jméno Stalin dál vracelo jako jméno pro možnost… určité jistoty“! Takhle se „hájí“ a „omlouvá“ člověk, který se bez sebemenšího přehánění proměnil v slouhu, napomáhače a korteše nejotrlejších vrahů, jací se v průběhu dějin dostali k vládě nad tímto národem, člověk, který se aktivně zúčastnil a spolupodílel na štvanicích na lidi odvlékané pod šibenice a do dolů na nucené práce. O spoluručitelství za vraždy mluví v ryze akademickém tónu: „Někdo byl náchylnější, někdo méně… psát takové a takové básničky“! Básničky! „Já například…Halas zas například…“ To říká tam, kde jediné možné pokračování podobných vět zní: „Já například jsem byl bezcharakterní svině… Halas zas například nikdy nebyl bezcharakterní svině… Mně nevadilo brát státní ceny od lidí, kteří zároveň s nimi podepisovali pro jiné lidi rozsudky smrti, a tak jsem ty ceny bral a nechal jsem se na zkrváceném hnojišti režimu nainstalovat za partorga básníků téhle země (když jsem předtím v době poprav a zatýkání zdenuncioval celou jednu básnickou generaci – viz báseň Zůstali vzadu ze sbírky Velká láska), zatímco jiným to třeba zas vadilo a tak se nechali zavírat a odsuzovat na desítky let do kriminálů, z nichž se mnozí nevrátili živí a mnozí se smrtí na jazyku (Zahradníček), o tom, že 15–17 let nemohli tisknout ani nemluvě, to přece byl detail… Spílání popraveným nebo právě popravovaným ve své sbírce Veliká láska klasifikuje jako ‚určitý básnický omyl‘“, „náhody ve vývoji, které si každý poctivý (!!!) básník musí připustit“. Na závěr říká, že „není… dost taktní, když ho za takové omyly někdo tahá za jednu nohu jako psa“, chce, aby o něm řekli, „byl to takový a takový pes“. Což neznamená nic jiného než opravdu podrobné historické zhodnocení. Tak tady ho má: katův pacholek, tajnou policií, estebáckými pochopy intronizovaný na krále! Nic. Ani stín studu. Ani stín přiznání viny za hrůznou noční můru, které v této zemi asistoval. Zbabělec toho druhu a do té míry, že nedokáže ani říct: „Měl jsem strach, měl jsem strašný smrtelný strach sám o sebe. Proto jsem ta svinstva dělal. Bál jsem se a měl jsem se natolik rád, že jsem si myslel, že je vždycky lepší, když popraví pár jiných, než aby popravili mě…“ Vrcholy servilnosti, podlízaveckých intonací pseudobodré lidovosti, jichž ve svých tehdejších „básničkách“ (jak tomu říká) dosáhl on, nedokázal tak zdařile ztéct nikdo jiný. „A viděl Stalin dívenku a pousmál se na ni…“ Pro masového vraha je v socrealistické „básničce“ usmál málo, musí se pousmát… „Pro hřbitovy Stalinových reků, kteří jsou u nás věčným modelem…“ Socrealista Kainar píše „reků“, samozřejmě; obyčejný realista by musel vystačit se slovy „Stalinových obětí“… „…šel naším krajem ušklíbaný Kdosi…/ Tu upil dětem mléka…“ (Tak vypadá Kainarův portrét právě oběšeného Slánského…) Na zblití. Na zblití. A v roce 1970 totéž… Designovaný předseda „nového“ Svazu spisovatelů, organizujícího se pod záštitou milovických tanků, pod patronátem centrální skupiny sovětských vojsk… Jenže to už se na to pánbůh nemohl dívat… (s. 407–408)

Pro zájemce uvádíme odkaz na článek, ze kterého Zábrana vychází:
„Kolem kulatého stolu. O poezii a deformacích. Není se zač stydět.“ Plamen 6, 1964, č. 5, s. 145–150.

Někdy před patnáctí lety vydal na Slovensku Dominik Tatarka knihu, která se jmenovala Démon souhlasu. Nečetl jsem ji, ale ta dvě slova se mi vždycky vynoří v hlavě jako definice něčeho, co mi připadá iracionálně nelogické, nesmyslné a co kolem sebe vidím stále častěji. V červenci v Praze otevřeli za účastí nejvyšších státních šéfů – Husáka i Štrougala – a s bombastickou reklamou a propagandou v novinách výstavu Karolinská doba a současnost. Jako všechny „akce“ režimu má i tenhle podnik své pozadí, o kterém se v novinách nepíše: první návrh výstavy byl před časem „oficiálními místy“ zamítnut, teprve když se objevilo ideologicky nežádoucí nebezpečí, že by Karel IV. byl víc oslavován v NSR než v Čechách, byl dán narychlo příkaz výstavu uspořádat a dát jí co nejoficiálnější punc. A lidé, kteří velice dobře, často na vlastní kůži poznali „pseudokulturnost“ režimu, který s absolutním cynismem neváhá potlačit, zničit, držet pod pokličkou všechno, co se mu tak či onak nehodí do krámu, který vymazal z české kultury stovky jmen žijících malířů, spisovatelů, filmařů, který vyřadil z knihoven tisíce svazků, zakázal promítat stovky filmů, zakázal sebemenší zmínku v českém tisku o desítkách světových autorů, o tom, že nedovolí jejich knihy vydávat ani nemluvě – lidé, kteří tohle všechno o režimu vědí, jsou takovou výstavu, jako je tahle, ochotni brát vážně, hodnotit ji jako kladný čin, běhat na ni, dokonce stát ve frontách, aby se na ni dostali… Copak jsou všichni tak přiblblí, že jim není jasné, že taková „akce“ je jen kamufláží kulturní pouště, kamufláží nejtužší cenzury, jaká v téhle zemi kdy existovala? Že jediný možný postoj svobodného člověka k takovým „akcím“ musí být opovržení, štítivé odvrácení od všech podobných podniků, postoj: „Jestliže si myslíte, že z pozice moci, u které se za pomoci ruských tanků udržujete, máte právo rozhodovat o tom, jakou kulturu budete lidem předkládat a jakou ne, pak si zase já myslím, že mám právo kašlat na všecko, co nám předkládáte a nabízíte, bagatelizovat všechno, co se vaší cenzuře uráčí mi naservírovat, poněvadž vím, že je to předem vypočítaný podvrh a podvod, který budí falešné zdání, že s kulturou je ve státě vše v pořádku, že se zde nikdo nerdousí a nepotlačuje, ačkoli pravý opak je pravdou.“ Ano, to je jediný možný postoj soudného člověka, nezmanipulovaného jejich rozhlasem, televizí, novinami, filmy: plivnout jim do talíře, na kterém podobné propagandistické a jako kultura se jen tvářící „akce“ lidem předkládají. Jenže tady existuje to, čemu říkám tím tatarkovským citátem démon souhlasu. Lidé, i ti ponoření do žumpy až po krk, mají v sobě zakořeněnou zoufalou – mně odpornou a nepochopitelnou –  touhu po něčem kladném, po jakési iluzi, byť náhražkové, byť jen čas od času a v podobě seshora povolené akce, že všechno je přece jen nějak, absurdně v pořádku, že ti nahoře to koneckonců myslí vlastně dobře –  a v důsledku toho jim na takové akce chodí, čekají na ně, navzájem se vyptávají, zda už na nich byli¬… Vzbuzuje to ve mně takovou štítivost, že se vždycky jen otřesu a mám se co ovládat, abych na ně nezařval: „Vzpamatuj se, vole! To seš na tom tak uboze, že neumíš ,kulturně‘ žít (oni říkají ,vyžívat se‘) jinak než v tom, co ti jejich pacholci nastrčí pod nos? To musíš čekat až na tu či onu akci, abys o něco projevil zájem?“ Co mě ale píchne u srdce – hledám-li analogické případy z minulých let –, je vzpomínka na mého učitele z humpoleckého gymnázia, opata želivského kláštera Víta (Bohumila) Tajovského, který v 50. letech deset let proseděl ve vězení a s nímž se teď jednou za dva za tři roky vídám, vzpomínka, jak mi před několika lety začal vyprávět, jak „krásně je restaurovaný“ svatojiřský klášter v Praze, jak se tam byl podívat a jak se mu to líbilo – musel jsem taky jen mlčet, ačkoli jsem mu v duchu říkal: Kdo jiný než vy by měl lip vědět, kolik klášterů zavřeli, zničili (například právě želivský proměnili v dependenci havlíčkobrodského blázince), mnichy rozehnali a pozavírali, knihovnu vyházeli z oken na nádvoří (jako v Želivě, odkud knihy odvezli na traktorech do stoupy do papírny v Červené Řečici), kdo jiný by tohle měl vědět líp než vy a nenaletět jim, nedat se ošálit tím, že – ani ne jako kompenzaci, ale jako kouřovou clonu toho, jací byli a jací jsou – dali jeden svatojiřský klášter „zrenovovat“ – kdo jiný by tohle měl vědět a nepodléhat jejich prolhanému propagandistickému autoobrazu. Nebo: Jarka D. mi nadšeně vykládá o novém filmu Věry Chytilové Hra o jablko, na který se jela podívat až někam na okraj Prahy letos v zimě nebo zjara… Chápu, že v tomhle případě – jako je film Chytilové – může jít i o jistou setrvačnost iluzorního myšlení – spíš symbolizovanou pocitovost než myšlení – jakési patnáctileté reziduum, vzpomínku: filmy lidí jako Chytilová, Němec, Juráček to přece tehdy taky začínalo –  a tak to teď snad taky nějak – pomalu, nesměle – začne znova, nezkejsli jsme v tom navěky… Jenže to je přenošený sentiment, bez ohledu na veškerou jinou životní konstelaci, v níž se naopak šroub všude a ve všem utahuje čím dál tím víc i po deseti letech… Nehledě na to, že po deseti letech dějiny nikdy nereprízují staré hry v témž obsazení. To je ten démon souhlasu. Za to, že touží, strašně touží po něčem kladném, se nelze lidem vysmívat; někteří asi tuhle potřebu mají, nevím. Ale že se právě v jejím důsledku snadno dají vodit na oprati oficiální propagandy, že v touze po medu přehlédnou, že jim slouhové režimu cpou do huby cukerín plnými hrstmi – to je také skutečnost a člověk by ji měl vidět takovou, jaká je. (s. 600–602)  

V 50. roce na podzim, když jsem byl teprv několik týdnů v Praze, šel jsem se spíš ze zvědavostí – a taky že jsem v Praze ještě nikoho neznal a nevěděl, kam jít –, podívat na Pabla Nerudu, který jednou kvečeru v budově nakladatelství Čs. spisovatel podpisoval české překlady svých básní. Konalo se to ve výstavní síni v podzemí, bylo tam dost lidí, podivně nepříjemné žluté světlo z nějakých předpotopních zářivek nebo čeho, světlo zbarvující všechny a všechno do odstínu citrónu či chcanek, neuvěřitelně zasmrádlý vzduch, zatuchlý oním zvláštním pachem rozvařeného klihu a rozkládajících se herinků, který jsem předtím odnikud neznal – nevím, kde se tam vzal –, ale který jsem o sedm let později znova ucítil v Rusku v potravinářských obchodech, a pak pokaždé, když jsem v Rusku byl… Veliká vrtule pomalého ventilátoru, otáčející se pod stropem, míchala ten žloutenkový vzduch nad hlavami lidí, kteří čekali ve frontě – po jednom – na podpis. U malého stolečku seděl malý obtloustlý mužíček, pyknik, s olivovou iberskou pletí, ještě žlutší v tom nepravděpodobně žlutém svědě, potil se jako kanec, čpěl na pět kroků voňavkou – právě voňavkou, ne kolínskou – a podpisoval knížky. Měl na hlavě pět a půl vlasu, těžká unavená víčka přes vypouklé žabí oči, perfektně ušitý, teď už propocený dvouřadový oblek, a bylo v něm cosi panského a zároveň perverzně přisprostlého, nadutost i pohrdání – něco fyzicky odpudivého a nechutného. Vedle něho, jako jeho osobní fízl, v tmavých šatech a s rukama založenýma na prdeli, stál Jan Pilař – toho jsem už tehdy znal z fotografií – a holá hlava mu svítila pod zářivkami a vrtulí ventilátoru… Myslel jsem, když už jsem tam šel, že mu dám nějakou kartičku, aby se mi na ni podepsal – autogramové notýsky ještě tehdy nebyly v módě –, ale u vchodu, kterým fronta procházela, byl stolek se stohy českého překladu jeho básně Ať procitne dřevorubec a prodavač ji automaticky podával každému, kdo si žádnou svou knížku k podpisu nenesl. Tak jsem si ji z pocitu trapnosti taky koupil, a když mi ji Pablo Neruda podepsal, zvedl unavenou otlemenou hubu, stereotypně se na mě zašklebil a podal mi měkounkou, skoro sukovitou, zpocenou baculáčskou ručičku… Vylezl jsem na svěží vzduch Národní třídy celý nějaký oslizlý. Přestože mi tehdy bylo devatenáct a byl jsem na všechno zvědavý, bylo mi jasné, co je ten člověk zač – že je to partajní slouha a zároveň podlitej puchejř ješitnosti… Polovina českých básníků už tehdy nemohla publikovat (Holan, Seifert, Kolář), jiní byli v emigraci (Blatný, Listopad), další už byli v base nebo se do ní chystali (Zahradníček, Palivec)… A tohle navoňavkované zpocené hovno trůnilo na Národní třídě, blahosklonně se usmívalo a podepisovalo svůj bezbřehý žvást, na příkaz kominformy ubytované a obskakované na Dobříši… Skličující byla ta fronta lidí, čekajících na podpis – já v ní figuroval jako zvědavý venkovský kluk, který nicméně věděl svoje – ale ti lidé tam nebyli nahnaní, ti tam šli dobrovolně, kromě partajních zblblíků z fakult tam byla i spousta těch, kteří si ještě před třemi roky a dřív chodili dávat před Vánoci podpisovat knížky „k Topičům“ – ať už za stolečkem seděla Olga Scheinpflugová, Čep, Hostovský nebo Holan… Jenže takoví jsou Češi vždycky: když jim „načalstvo“ udělá výstavu Slavíčka, pohrnou se na Slavíčka, když jim doporučí výstavu Karla IV., pohrnou se na Karla IV.… Tohle je má vzpomínka na Pabla Nerudu, pro kterého je vrah Mola v pekle, vrah Sanjurjo v pekle, vrah Franco v pekle, ale vrah Stalin v nebi, vrah Stalin v nebi… Vybavil jsem si to všechno, když jsem dnes odpoledne viděl v Praze v knihkupectví za výlohou Nerudův Veliký zpěv, který Pilař po třiceti letech konečně „dopřeložil“ a vydal. (s. 631–632)

ZÁBRANA, Jan. Celý život: výbor z deníků 1948/1984. Vyd. 3. Praha: Torst, 2001. ISBN 80-721-5154-1.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

8.12.

Socialistický realismus v Ostravě - architektura, sochy, plastiky a reliéfy

Tři prezentace jsou výsledkem společného projektu o socialisticko-realistickém umění Ostravy a Varšavy, který ...
13.2.

Kultura ve stínu těžních věží

Ostravský kulturní život byl po druhé světové válce a především po komunistickém převratu v únoru 1948 silně p...
20.12.

Nové směry výtvarného umění

Výuková prezentace se zabývá novými směry a možnostmi výtvarného umění využívaných umělci od druhé poloviny 20...
18.12.

Nové směry výtvarného umění – pracovní list

Pracovní list pro žáky doplňuje výukovou prezentaci, která se zabývá novými směry a možnostmi výtvarného umění...
2.12.

Osudy ostravských sympozií prostorových forem 1967 a 1969

Konec 60. let 20. století v Československu přinesl nejen značné uvolnění v politickém a veřejném životě, ale b...
21.8.

Reflexe událostí let 1967 a 1968 v denících Jana Zábrany

V textu přinášíme ukázky z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany, v nichž...
11.8.

Jan Zábrana - vzpomínky na matku a otce

Přinášíme ukázky z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany. Vzpomíná na své...
17.7.

Jan Zábrana o bezútěšné realitě socialistického Československa

Přinášíme vybrané ukázky z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany, va kter...
4.7.

Charta a atmosféra normalizace v denících Jana Zábrany

V textu přinášíme vybrané ukázky z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany,...
25.5.

Jan Zábrana – setkání s literáty a Miladou Horákovou

Ukázka z deníkových záznamů Jana Zábrany, které vyšly knižně v souboru Celý život. Autor vzpomíná na Sjezd kul...
18.5.

Jan Zábrana – volby roku 1948

V textu přinášíme ukázku z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany, které v...
17.5.

Jan Zábrana - reflexe událostí 50. let 20. století v Československu

Text shrnuje ukázky z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany. Autor líčí s...
11.5.

Jan Zábrana – vzpomínky na poúnorovou atmosféru v Humpolci

V tomto textu najdete ukázku z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany, kte...
10.5.

Jan Zábrana – shrnutí voleb v roce 1946

V tomto textu najdete ukázku z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany. Aut...
15.3.

Čemu nás učí umění sovětských mistrů (1951)

Úvodní stať Vladimír Šolty ke knize "Bojový příklad sovětské grafiky", která byla vydána v nakladatelstvím Orb...
Více souvisejících...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 8.10.2019 01:17 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

"Kdo si dnes vzpomene na Armény?"

Aktualizováno: 8.10.2019 01:17 | Rubrika: Počátek století a první světová válka, Napříč stoletím
"Kdo si dnes vzpomene na Armény?"

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na historii genocidy Arménů za první světové války. Název vychází z dochovaného textu projevu Adolfa Hitlera v Obersalzberg...

_Aktuality

Ocenění vítězů XI. ročníku mezinárodní dějepisné soutěže EUSTORY

Aktualizováno: 15.10.2019 14:42 | Rubrika: Akce Moderních Dějin
Ocenění vítězů XI. ročníku mezinárodní dějepisné soutěže EUSTORY

V Centru PANT v Ostravě proběhlo v pátek 11. 10. 2019 slavnostní vyhlášení cen XI. ročníku EUSTORY. Ceny předal herec Ondřej Malý, režisérka Marta Nováková a předseda spolku PANT Petr Pánek. Za Ostravskou univerzitu promluvila Nin...

_Dějiny v médiích

Festival svobody Na školách

Aktualizováno: 7.10.2019 20:13 | Rubrika: Česko
Festival svobody Na školách

Projekt několika neziskových organizací působících na poli vzdělávání, které na jednom místě středním školám nabízejí soubor aktivit a materiálů připomínajících 30. výročí sametové revoluce. Tento soubor má studentům představit ne...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT