Moderní-Dějiny.cz

Jan Zábrana o bezútěšné realitě socialistického Československa

Publikováno: 17.7.2014, Aktualizováno: 25.7.2014 06:05

Přinášíme vybrané ukázky z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany, va kterých líčí a hodnotí životní podmínky v socialistickém státě – na jedné straně špatné hospodářství, nedostatečné zásobování a služby, fronty, nedostatek léků, všudypřítomné úplatkářství, na druhé straně luxusní život rodin „vedoucích soudruhů“.

Jan Zábrana o bezútěšné realitě socialistického Československa

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Jan Zábrana si klade zásadní otázku, proč lidé snášeli tyto nepříznivé podmínky, a odpovídá si na ni: „Všechno na světě je lepší než smrt.“

To, že se z nás ze všech vytrvale snaží udělat nemyslící, nesrovnávající, nehodnotící a nesoudná hovada namísto lidí – hovada, která se nikdy neodváží zeptat, proč to či ono musí být tak, a ne jinak, která se mlčky a bez protestu smíří s tím, že musí o bílém tvrdit, že je to černé, a o černém, že je to bílé – to je základ mé pře s nimi, to je to, na co nikdy nepřistoupím, s čím se nikdy nesmířím. A v tom jsem nekompromisnější a nenávistnější vůči nim víc než před 25 lety. Kupodivu: nic se neochladilo, nic nepřebolelo, nic nerezignovalo. Nenávist a neústupnost jenom vzrostly. Což je možné ochladnout nebo jenom se smířit s těmi, kdo programově dělají z lidí nemyslící hovada nebo do hloubi duše podlé a prohnilé obojetníky, kteří mají přetvářku jako celoživotní povolání? (s. 267)

Život ztratil jakýkoli smysl, jakoukoli barvu, radost, naději. Přecpané autobusy, fronty v obchodech, zácpy aut v ulicích, rozkopané chodníky, stoky výfukových plynů, obchody, ve kterých je vždycky přesně to, co člověk nepotřebuje, a nikdy to, co chce koupit; chce-li člověk koupit jednu značku cigaret, aby je kupoval a sháněl pod rukou; doktoři píšou recepty na léky, které v lékárnách nemají; státní bezpečnost budí lidi ze spaní a dělá domovní prohlídky, odposlouchává telefony a sleduje, kdo se s kým stýká a u koho se s kým schází, stále další a další vrstvy jsou vyřazovány – teď zas vyhazují desítky učitelů, noviny už kolik týdnů tisknou pořád dokola články o 30. výročí „osvobození“ (tj. přechodu z německého zotročení do sovětského), stati o květnu 1945, v kterých se člověk ani slovem nedozví, že existoval nějaký Albert Pražák, nějaká Vlasovova armáda, nějaký generál Patton a rozkaz tomuto generálovi, aby jeho tanky zůstaly stát na čáře Plzeň – Domažlice: v novinách co slovo, to lež. Už týden si slouhové sovětských okupantů dennodenně rozdávají medaile a vyznamenání, vítají jednu „návštěvu“ za druhou, jedni prdelkují kolem Rusů v Praze, druzí létají dekorovat ruské generály do Moskvy, dennodenně chrstají na lidi z tribun, rádia a televize chcanky vrází, jakýkoli projev je znemožněn, cenzura proměněna v absolutistickou vladařku všeho, idolatrie a sakriface vrahů nemá konce (Gottwaldovi se odhalují nové pomníky); přijímají v oficiálním slyšení Jásira Arafata a domlouvají s ním, že si mordýři sportovců z mnichovské olympiády otevřou v Praze kancelář…
(s. 366–367)

Zdražování. Teď by jim někdo měl připomenout všechna ta prolhaná a oblbující hesla minulých let, jako „Blahobyt dokážeme vyrobit“, „Žije se lépe, žije se radostněji“, ten refrén všech školení z 50. a 60. let donekonečna omílající, že předností socialistického zřízení je právě to, že díky plánovanému hospodářství je nezávislé na výkyvech a krizích kapitalistické společnosti, že právě proto jsme k socialismu vyrazili, abychom těmhle jevům už nikdy nepodléhali. Tyhle lži nikdy nikdo neodvolal, nikdy nikdo o nich neřekl, že to byly prachsprosté lži, hnusná šestáková propaganda pro zpitomění stáda. Teď ale najednou se nás „dotýkají důsledky krize na západních trzích“ atd. atd. Co si z toho třicet let obelhávaní lidé mají vybrat? Jen to, že když lhali tenkrát a nedokázali, necítili potřebu, nemohli se dodnes k těm lžím přiznat – ani v zakamuflované podobě, jako třeba k „omylům“, lžou zcela samozřejmě i dnes, a poněvadž každého, kdo by na to poukázal, okamžitě umlčí a zničí, nemá smysl s nimi polemizovat, má smysl nevěřit jim dnes ani zítra jediné slovo a snažit se zničit je. Ne samozřejmě vytrubováním a vybubnováváním demokratických hesel, ale tichým souručenstvím odporu, pohrdání, infiltrace, vyčkáním pravé chvíle; všemi prostředky inkludovanými v hesle, že jediná zbraň nevolníků je zrada, v hesle, které platí. Tragické je, že lidský život je krátký: příležitost, která tu před jedenácti lety byla, prošvihli všichni ti Dubčekovi hotheads právě proto, že nepochopili, že ruských tanků se nezbaví demokratickým pokřikem a deklamovaným povykem o tom, na čí straně stojí, rok 68 smrděl od počátku tím typicky českým vyvěšením fanglí, překotným znovudosazováním statuí tatíčka Masaryka na osiřelé pomníkové podstavce (jako by nebylo nic naléhavějšího, nic urgentnějšího), tím ochotným spřeženectvím s „progresivními“ komunisty (k němuž nikdy nemělo dojít), nepochopením toho, že oni jsou „progresivní“ jen proto, že propadli panice, že podlehli dojmu, že „starým časům“ je odzvoněno, a snaží se proto být „nejprogresívnější“ ze všech v domnění, že jim za to budou odpuštěna 50. léta.
(s. 682)

21. VELKÉ ZDRAŽENÍ – benzín, plyn, elektrika, telefony, poštovné… Jediný „komentář“ k tomu všemu v Rudém právu, zatímco ostatní noviny přinášejí pouze neglosované „Oznámení cenového úřadu“. Od Jungwirtha, u kterého jsme ve čtvrtek seděli s Žilinou až do rána, jsem se dozvěděl, že esenbákům už minulý týden zvýšili plat o 300 Kčs měsíčně – aby je zdražení (aspoň zdánlivě) nepostihlo… Pěkný komentář by taky byl: „Počkejte, vy hajzli, až se soudruh Husák vrátí ze SSSR z dovolené, ten vám to spočítá, že za jeho zády zdražujete…“ Jenže žerty stranou: soudruh Husák, jak známo, není žádnej autobusák.
(s. 683)

Přesolené párky, tvrdé rohlíky, předražené ovoce, zkyslé mléko v pytlících z umělé hmoty, na nichž se nedá přečíst datum, kdy opustily mlékárnu, fronty na poštách (ano, na poštách!), zubní pasta jako nedostatkové zboží – to je ten dnešní reálsocialismus v Československu. Úplatky, bez nichž se nelze obejít u trafikanta, u řezníka, u doktora – úplatky, bez nichž se nelze obejít nikde; přecpané tramvaje a autobusy jezdící nikoli na čas, ale v naprosto nekontrolovaných intervalech, praktikující systém „občasného svezení“, zatímco veřejná doprava de facto zanikla, alespoň v tom smyslu, jak sejí rozumělo dřív, že totiž člověk, který potřeboval být dejme tomu v osm na nádraží, věděl, že se tam opravdu dostane, pokud se v tolik a tolik hodin dostaví na stanici tramvaje nebo autobusu… To je ten skutečný, žádnými žvásty neopentlitelný výsledek „mezinárodní spolupráce“ v rámci RVHP, to je výsledek třicetiletého „spění k socialismu“, výsledek třicetiletého hospodaření komunistické strany v téhle zemi, to je naplnění hesel „Blahobyt dokážeme vyrobit!“, „Žije se lépe, žije se radostněji!“, „Republice více práce, to je naše agitace!“, všech těch hesel, která nikdy nikdo neodvolal, k jejichž nesmyslnosti se nikdy nikdo nepřiznal a za která se patrně nikdo z jejich hlasatelů nikdy ani nezastyděl…
Dneska, ve vzpomínce, musí ta hesla kdekomu připadat jako nejapné vtipy idiota, ale tenkrát, kdy visela na každém rohu, stačilo se proti nim ozvat, stačilo proti nim říct jediné slovo, aby měl člověk o kriminál nebo o vyhazov z práce postaráno… Zatímco madam Š. a desítky dalších madam křižují nebe nad republikou v helikoptérách, jako by žádný lacinější dopravní prostředek ani neexistoval. Chce někdo tvrdit, že to snad není pravda? A do novin napíše nějaká nána – nebo jen naivní duše – z venkovského města, jak v doprovodu soudružek strávila nedělní dopoledne obcházením náměstí a vybíráním příspěvků na pomoc Vietnamu, postiženému čínským vpádem (neví ovšem, nebo se už nezajímá o to, že ti nebozí Vietnamci, po zuby ozbrojení ruskými zbraněmi, si čínský vpád vykoledovali tím, že nejdřív okupovali Kambodžu přesně tak jak Brežněvovy tanky v srpnu 1968 Československo – a za celé dopoledne vybrala jen 710 korun… Milá náno, nebo třeba jen milá naivko, jestlipak taky víš, že tahle částka, kterou jsi z lidí vymámila, nestačí ani na celých 11 letových minut vrtulníku s paní Š. na palubě, vrtulníku, který v létě létá Praha – Lipno a zpět dvakrát či třikrát týdně? (A to při starých, předčervencových cenách benzínu.) Jestlipak víš, že pro zásobování rodin „vedoucích soudruhů“, kteří jsou v takzvané nomenklatuře, existují v Praze speciální prodejny – spíš rozdělovny – přetékající zahraničním zbožím první kvality, nikoli podřadnými tuzexovými šmejdy bez možnosti výběru, obchody s dodávkovou službou až do domu, obchody, o jejichž existenci se příslušníci „stáda“ nikdy ani nedovědí, natož aby někdy překročili jejich práh? Rodiny „vedoucích soudruhů“ jsou zásobovány zeleninou, ovocem a moukou ze speciálních statků na Šumavě, kde je zakázáno umělé a chemické hnojení, aby potraviny byly zdravotně nezávadné, zatímco „stádo“ stojí ve frontách na zaschlé kubánské pomeranče a ve venkovských městech nejsou většinou ani ty. Speciální letadlo létá denně do Švýcarska pro prvotřídní sýry, jogurty, a dokonce i mléko (opět proto, aby bylo zdravotně nezávadné!) na stoly „vedoucích soudruhů“. To speciální letadlo přiváží dokonce i květiny pro manželky a milenky „vedoucích soudruhů“… Na takové panské sídlo, jaké má v Tróji Antonín Kapek, hlídané vedle členů tajné služby navíc ještě smečkou dobře vycvičených psů, se za celý život nezmohl ani baron Petschek… Kolik vil má porůznu po republice Lubomír Štrougal, nedá se momentálně přesně spočítat, neboť „soudruh ministerský předseda“ nám utěšeně obrůstá majetkem ze dne na den… Když se nedávno vdávala dcera jednoho z nich, dostala prý jako svatební dar od tatíčka automobil se zlatými klikami. Ano, tak, se zlatými klikami. Jestlipak tohle všechno víš, milá naivko – nebo náno –, která jsi celé nedělní dopoledne obcházela v doprovodu „soudružek“ náměstí venkovského města a vybrala na pomoc Vietnamu 710 korun? Jestlipak to víš? Hospodářský debakl a zdražování dnes „vedoucí soudruzi“ vysvětlují a omlouvají výklady, že „všechno se zhoršuje“ na celém světě.
Ale! Najednou! Celá padesátá a šedesátá léta se na všech školeních do lidí hustilo, že „socialistickou cestu“ jsme zvolili právě proto, že socialismus a jeho ekonomika jsou nezávislé na kapitalistických krizích, že „plánované“ a „vědecky řízené“ hospodářství nepodléhá výkyvům prosperity, neboť není vydáno všanc živelností, rvačkám na konkurenčním trhu… v tom že je ta základní, neoddiskutovatelná přednost socialismu. A tohle teď najednou neplatí? Jaké „poučení“ plyne z tohohle „krizového vývoje“ pro občany téhle země? Jediné: že všechno, co kdy KSČ od uchvácení moci a potlačení svobody slova lidem říkala, byly lži, lži a falešná hesla, zatajování skutečností a zakrývání pravdy, demagogie pro hlupáky, kteří zítra nebudou vědět, co se jim papouškovalo včera, že to všechno byla jen záměrná, trvalá a plánovaná kamufláž pravdy. Takovéhle „politice“ jsou pak nebezpečná i slova, ano, už pouhá slova jsou nebezpečná! Všechno se musí zamotat do frází, do méně přesných, maskovaných pojmů: okupace se musí nazývat „vstup“ nebo „internacionální pomoc“, zdražování se musí říkat „úprava cen“, absolutní umlčení a zotročování všech se musí provádět pod hlavičkou „konzolidace“… Tenhle způsob lhaní a vládnutí lidem samozřejmě není domácího původu. Jsou to sovětské praktiky, sovětské zkušeností, podle nichž si v Československu „vládne lid“ prostřednictvím svých zástupců, v žádných svobodných volbách sice nezvolených, ale zato dosazených, „přistavených“ k výkonné moci okupačními armádami… Člověk si chtě nechtě položí otázku: Na čem se tenhle odpudivý režim drží v SSSR celá léta? Proč už jej dávno ti nešťastníci, ty napůl hladové milióny žijící o bramborách a o zelí, a ani toho nemají vždycky dost, nesvrhli, proč jej snášejí a trpí? Odpověď je jednoduchá: „Všechno na světě je lepší než smrt.“ I hlad, i chození v hadrech, komunální byty se společnými kuchyněmi, připomínající králíkárny. „Sovětští lidé“ dobře vědí, že vzbouřit se proti tomuhle režimu znamená být zlikvidován. To jim Stalin dostatečně důrazně vtloukl do hlavy na celé století. Navíc tu existuje a funguje celý ten rafinovaně odstupňovaný systém korupce shora: jeden dostává trochu víc než druhý, druhý víc než třetí, a tak každý, kdo se cítí sebemíň zvýhodněn, potlačuje a hlídá ty, kteří jsou na tom ještě hůř než on, nesolidarizuje a nespojuje se s těmi dole proti těm nahoře, naopak, šlape po nich, odráží se od nich nohama, aby mezi ně náhodou nespadl. Pošilhává po těch nahoře, nemá k nim vztah buřiče, ale závistníka, který by se rád mezi ně dostal, který by se k nim chtěl připojit, přitřít se mezi ně… A začarovaný kruh mrtvé ruky trvá, umírají v něm generace, rodí se do něho děti.
(s. 695–699)

Stát, který mámí krev z dárců krve – a už za ni ani neplatí –, apeluje na jejich smysl pro humanitu – a pak tu krev prodává potají za devizy do západního Německa –, stát, ve kterém partajní segregace – rozdělení lidí na zvýhodněné, privilegované straníky, případně nomenklaturníky, a trpěné, kysele tolerované občany – dospěla k rasismofašismu –, stát, kde rodičky při odchodu z porodnice podpisují revers, že do dvou let budou děti dostávat pít jen minerálky, protože výsledkem katastrofálně nákladných „vodních děl“ je zdravotně závadná voda – ale v novinách se o tom nesmí objevit ani slovo –, kde je jeden rok (v létě 77) epidemie úplavice, další léta katastrofální epidemie žloutenek, každoročně celonárodní chřipková epidemie (jako právě teď) – a noviny o tom musí mlčet –, stát, kde se do lidí v odlidštěném volapüku frází hustí nesmysly o přestavbě průmyslu a úspěších, zatímco hospodářství, zásobování, dodávky léků a vůbec všechno se hroutí na všech stranách – a nikdo se nesmí slovem zmínit o jediné příčině: že všechno, co se vyrobí nucené, za nadiktované podceny, odváží do Ruska – stát výsměch všech, stát samomat.
(s. 737)

Totální ne komunismu v jakékoli podobě. Ne, protože ne, bez dalšího vysvětlování. Československá zkáza v roce 1968 a momentální patová situace, táhnoucí se už přes rok v Polsku, nesly svou odsouzenost a nemohoucnost od počátku v sobě – v tom, že musely taktizovat, že se to z pozice slabého snažily nějak „uhrát“, předem si svou slabost připouštěly a dávaly sejí do jisté míry paralyzovat. Ta slabost samozřejmě byla objektivní, objektivně existovala, ale vydá-li se národ na tuhle cestu, musí věřit v zázrak, jinak nemá smysl, aby se na ni vydával. Maďaři při vší hrůze a krvi, v níž to tam skončilo – právě před čtvrtstoletím –, demonstrovali fanatickou hrdost, výzvu s odkrytým hledím, idealismus spoléhající na zázrak. Vzpomínám na den, kdy už v Budapešti byly znova ruské tanky, jeden z posledních dní rozdrcené revoluce. Byli jsme se Škvoreckým na Zimním stadiónu, nevím už na čem, snad to bylo to mistrovství Evropy v boxu; šli jsme po mostě směrem na Poříčí, foukal vítr a mžilo, před kavárnou Opera jsme si koupili noviny, kde byl titulek o tom, že rozprášení kontrarevolucionáři z Budapešti prchají k rakouským hranicím. „Na ten útěk k hranicím mají ti rozprášení kontrarevolucionáři sakra blbý počasí,“ řekl jsem cynicky, abych se nerozbrečel. „To jo. To maj. Zatraceně blbý počasí,“ řekl Škvorecký a v očích mu stály slzy.
(s. 851)

OÚNZ… Samozřejmě neznamená obvodní ústav národního zdraví, ale: Odevzdej úplatek, nebo zemřeš! Naivitou připomíná „výklad“ slova MUKL, který mi v 60. letech po amnestii podávali přátelé mých rodičů, stejně jako oni čerstvě navrácení z basy: Muž určený k likvidaci… Jak tenkrát všechny tyhle hrátky prožívali! Jak ještě – někdy v půli životů – počítali s tím, že se něco změní, že křivdy budou odčiněny, že někdo narovná to, co zlomil. Nic, nic, nic už je v druhé půlce cesty nečekalo, jen šeď, stárnutí, kompromisnictví, nakonec jen vděčnost, že ti, kdo jim kdysi zničili existenci, je koneckonců nechají vedle sebe, nějak neodplaceně, skromně existovat… Pak už se začala hlásit léta, choroby, slehly se ideály, znivelizovalo všechno a život šel dál! Ten jde vždycky dál. Z prachu a nicoty těch neomilostněných, nespasených vyrostli noví komici, kašlající na všechno, co bylo před nimi, mrtvé z obou válek, na zmasakrované a zlikvidované, roztáčející svůj biologický cyklus, dokud i je nepohltí temnota. Vymýšlím si a cítím jako trpkost přirozené věci? Bylo to tak vždycky? Ne, nebylo. Pocity – například – takového Fráni Šrámka, když se vrátil z první války, vůči těm, kteří kolem něho zahynuli, k tomu, co kolem něho zahynulo, rozhodně nebyly tak biologicky lhostejné jako pocity těchhle nových generací, beroucích stav po porážce v šedesátém osmém roce jako fait accompli, bez zájmu, oč těm tehdy poraženým šlo, co totálně zvorali, ale taky v čem se bez výhrad obětovali… To všechno právě tyhle příchozí nezajímá. Jakákoli solidarita je čím dál nulovější. Nechat vedle sebe vraždit, ubližovat, vykrvácet, a sami ani nepípnout, to je dnes čím dál obecnější postoj. Vzpomínám na izraelského básníka Davida Rokeaha, kterého jsem kdysi chtěl překládat: „Stáli po pás v krvi a dělali poezii. Já nemohl…“
(s. 1029)

Socialismus = nejen gumové housky, překyselené jogurty, salámy z nutrií, krůtí tlačenky a pivo z rýže napadené aflotoxinovou plísní, ale i… „chronický nedostatek protéz všeho druhu, na celá léta se protahující čekání na dodávku vozíků pro tělesně postižené, berel a holí“.
(s. 1033)

ZÁBRANA, Jan. Celý život: výbor z deníků 1948/1984. Vyd. 3. Praha: Torst, 2001, ISBN 80-721-5154-1.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

21.8.

Reflexe událostí let 1967 a 1968 v denících Jana Zábrany

V textu přinášíme ukázky z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany, v nichž...
11.8.

Jan Zábrana - vzpomínky na matku a otce

Přinášíme ukázky z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany. Vzpomíná na své...
4.8.

Jan Zábrana o roli spisovatelů, literatury a umění v socialistickém státě

V ukázkách najdete texty z deníkových záznamů Jana Zábrany. Zamýšlí se nad rolí spisovatele ve společnosti, re...
25.5.

Jan Zábrana – setkání s literáty a Miladou Horákovou

Ukázka z deníkových záznamů Jana Zábrany, které vyšly knižně v souboru Celý život. Autor vzpomíná na Sjezd kul...
18.5.

Jan Zábrana – volby roku 1948

V textu přinášíme ukázku z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany, které v...
17.5.

Jan Zábrana - reflexe událostí 50. let 20. století v Československu

Text shrnuje ukázky z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany. Autor líčí s...
11.5.

Jan Zábrana – vzpomínky na poúnorovou atmosféru v Humpolci

V tomto textu najdete ukázku z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany, kte...
10.5.

Jan Zábrana – shrnutí voleb v roce 1946

V tomto textu najdete ukázku z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany. Aut...
30.1.

Karikatury ze šedesátých let pranýřující neduhy socialismu

Nabízíme Vám kvalitní digitální kopie karikatur z knihy "Karikatura bojující". Vydalo ji Nakladatelství českos...
8.1.

Socialistické společenské zřízení v ČSSR (1960)

Digitální kopie propagandistické brožury vydané oddělením propagandy a agitace ÚV KSČ v roce 1960 pro vzděláva...
23.12.

"Budování socialismu" mezi lety 1949-55 v normalizační učebnici dějepisu (1983)

Zajímá vás, jak popisovala poúnorové změny a období první půle 50. let v Československu normalizační učebnice?...
30.10.

Album osvětových tabulí "Od hrdinné minulosti k vítězství socialismu"

Kvalitní digitální kopie souboru tabulí vytvořených na základě Celostátní výstavy archívních dokumentů, která ...
9.8.

Václav Černý na příkladu Československa o pauperizaci národů pod sovětským panstvím

Přečtěte si analýzu děsivých důsledků začlenění některých evropských zemí, včetně Československa, po válce do ...
8.8.

Václav Černý o povaze "komunistického sovětismu" a "rudého carismu"

Václav Černý se zamýšlí ve svém nedokončeném eseji „Vývoj a zločiny panslavismu“ nad povahou ruské revoluce, s...
11.7.

Neprošli… Propagandistická "reportáž" ze srpnových dnů roku 1969

Zrůdné "zvláštní vydání" Rudého práva z pera redaktora Stanislava Oborského a tiskového tajemníka ministerstva...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Aktualizováno: 12.9.2019 21:20 | Rubrika: Aktuality, Metodika
Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Vyšla nejnovější didaktika dějepisu od uznávaného autora s dlouholetou praxí výuky dějepisu na ZŠ a gymnáziu – výsledek mnoha seminářů pro učitele dějepisu na Slovensku i v ČR, nebo pro studenty učitelství, kteří společně po někol...

_Aktuality

Stáhněte si metodiky občankářů

Aktualizováno: 12.9.2019 21:26 | Rubrika: Vzdělávání
Stáhněte si metodiky občankářů

Asociace učitelů občanské výchovy a společenských věd vydala souhrn více než 75 metodik, které vznikly v rámci projektu VOSK. Řada témat je bytostně spjata s moderními dějinami, proto jej sdílíme i na našem webu. VOSK je zkratka n...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT