Kniha obsahuje příběhy těch, kdo v Bojující Solidaritě působili, a znovu nastoluje řadu otázek, které nepřestaly být v Polsku ani u nás aktuální ani pětadvacet let po pádu komunistického režimu.

O existenci polského společenského a odborářského hnutí Solidarita z osmdesátých let ví asi každý. Méně lidí už nejspíš slyšelo o tom, že v polské Vratislavi vznikla po nastolení stanného práva v prosinci 1981 ještě Bojující Solidarita, která se postupem času rozšířila do mnoha dalších polských měst. Byla to nejbojovnější a nejfunkčnější opoziční organizace, která působila komunistické moci nejvíc potíží. Odvolávala se na podzemní legendu Zemské armády, která působila na polském území za německé okupace v době druhé světové války. Ostatně mnozí z členů Bojující Solidarity byli potomky vojáků Zemské armády armády či jiných útvarů bojujících za svobodné, nezávislé Polsko i po roce 1945.

UKÁZKA Z KNIHY

„Moc se omlouvám, že tě budím, ale do Varšavy asi vstoupili Rusové,“ těmito slovy vzbudila Katarzyna Gabryelová hned po půlnoci kolegyni, která v pátek z 12. na 13. prosince 1981 přenocovala ve starém domě Gabryelových v Krzycké ulici ve Vratislavi. Chvíli předtím zvedl její manžel Michał telefon. Minutu po půlnoci volal známý: „Děje se něco špatného, poslouchal jsem rádio a přestalo vysílat. Meziměstské telefony jsou vypnuté. Asi vstupují Rusové.“ Místní telefony fungovaly ještě několik minut, pak umlkly i ty. Gabryel bleskově vyrazil z domu. Objel kolegy, aby je varoval a dozvěděl se, co se děje. Nedaleko jeho domu byla kasárna. Na ulicích už stály SKOTy. Šel k Labudům, aktivistům vratislavské Solidarity. Barbařina manžela Aleksandra už sebrali. Zůstala sama s malým dítětem. Chtěli ji také zatknout, ale děcko strašně plakalo, tak ji nechali. Gabryel přišel hned po návštěvě policistů. Vzal ženu i s dítětem do auta a odjeli. Za chvíli poté přijela policie znovu a obklíčila dům. Chtěli zatknout i Barbaru. Ta už tam ale nebyla. Zachránil ji Michał Gabryel – jedna z nejbarvitějších osobností pozdější Bojující Solidarity. Teoretický fyzik, filozof, vousáč zbožňující vtípky, který zlezl nejobtížnější hory světa.
Ve tři ráno byl mráz. V jiné části Vratislavi před jedním věžákem už dlouho sípěl motor vysloužilého fiata 126p. Čtyřicetiletý tmavovlasý muž, který se pokoušel zprovoznit vychladlé auto, byl Kornel Morawiecki. Akumulátor každou minutou slábl. V jednu chvíli motor zmlkl nadobro. Té noci se už Kornel nevrátil.
O hodinu později vyletěly dveře bytu Morawieckých ve starém domě v Kilińského ulici 25/7 s rachotem z pantů. Dvě děvčata, chlapec a jejich matka se polekaně probudili. Ve zlomku vteřiny do bytu vtrhli tři zomovci a dva civilisté. „Kornel Morawiecki je zatčen!“ V malém bytě vznikla nepravděpodobná vřava. Esbeci hledali Morawieckého pod postelí, pod dekami, ve skříních a vztekle přitom křičeli. Děti plakaly strachem. „Kde je?!“ „Kde je váš táta?“ ptali se, strhávali z dětí přikrývky a svítili jim baterkami do očí. „Nechte nás!“ křičela matka. „Teď určitě začíná válka,“ pomyslel si čtrnáctiletý Mateusz, který se ani nepokoušel předstírat, že je klidný. Když zomovsko-esbecká parta obrátila byt vzhůru nohama, odešla.

(...)

Muže, který té noci spal v jedné z místností Vratislavské polytechniky, probudil strašný rámus. Křik, hřmot, třesk rozbíjeného nábytku, údery obušků do štítů. Vyhlédl ze dveří a pochopil: do prostoru školy vtrhlo ZOMO. Byla noc z 15. na 16. prosince roku 1981. Ozbrojení policisté vyli a pobíhali jako šílení. Chovali se, jako by byli pod vlivem silných drog. Muž se rychle schoval nazpět. Po chvíli jeden zomovec vyrazil dveře a vpadl do místnosti, ve které se muž skrýval, ale nevšiml si ho, protože ležel schovaný pod velikým laserem. Policista vyběhl. Muž klíčovou dírkou pozoroval, jak zomovci honí po chodbě studenty. Když tam už nikdo nebyl, vyšel ven. Stál tam bos, se spacákem v rukou. Oknem uviděl, že zomovci na dvoře honí studenty „zdravotní uličkou“: mladé lidi, kteří mezi nimi probíhali, tloukli obušky. Vrátil se do místnosti, ve které předtím spal, a položil se do svého úkrytu. „Tady mě nenajdou,“ pomyslel si. Byl hrozně unavený. Okamžitě usnul.
Michał Gabryel předchozí dva dny téměř nepřetržitě běhal po městě a navazoval kontakty s podzemními aktivisty. Organizoval skrýše pro Władysława Frasyniuka, Barbaru Labudovou, scházel se s Kornelem Morawieckým. Patnáctého prosince kolem desáté večer dorazil na polytechniku, kde pokračovala okupační stávka. Řídil ji jeho kolega Adam Heimrath z Nezávislého studentského sdružení. Všude byla obrovská vřava a on sotva stál na nohou. Poprosil Heimratha, aby mu ukázal nějaké klidné místo, kde by se mohl prospat. Adam ho dovedl do místnosti s obrovským laserem. Nebyl tam ani kousek volného místa, ale bylo možné se vplazit pod stroj. Právě to Gabryel udělal. Měl karimatku a spacák. Položil se a okamžitě usnul, jako když ho do vody hodí. Heimrath nechal Michałovi klíč a zamkl zvenčí.
Když se po útoku ZOMO na budovu polytechniky situace trochu uklidnila, začali kolegové Gabryela hledat. Dostali informaci, že ho policie nezatkla, ale nemohli ho nikde najít. Adam Heimrath ještě stihl zkontrolovat sál, kam ho předchozího dne uložil k spánku. Když tam s několika chlapci přišel, uviděli nehybné tělo ve spacáku. Vypadalo to jednoznačně. Překvapeně se po sobě podívali. „Ti zkurvysyni Michała zabili,“ proběhlo jim v mysli. Tiše tam stáli, až najednou uslyšeli… chrápání. Kterýsi z nich to nevydržel a vztekle spícího Gabryela kopl. Trefil se přesně do ledviny. Michał se probudil stejně zděšený, jako byli oni před chvilkou. První myšlenka – ZOMO! Vzhlédl, ale místo chlapa v helmě a s obuškem uviděl svého přítele Adama Heimratha s kumpány. „Hodinu jsme tě hledali!“ uslyšel. V obličejích měli radost smíšenou se zlostí. „Spal, hajzlík! Nás masakrovalo ZOMO, a on si, kurva, spal!“
(...)
„Máme bombu. Připrav víc prachu. Je to sovětská mina. Přijedu 14. února. WIZ,“ – tuto zprávu poslal za výjimečného stavu dvanáctiletý kluk kamarádovi do jiného města. Sháněli zbraně, aby mohli bojovat s komunismem. Hodně chlapců v jejich věku už tehdy snilo o boji, a to i ozbrojeném, za nezávislost vlasti. Milovali vyprávění o Zemské armádě a Varšavském povstání, knížky Henryka Sienkiewicze nebo o příhodách ušlechtilého vůdce Apačů Vinnetoua – a na ulicích viděli tanky a ozbrojené zomovce, dusící svobodu. Bleskově se v nich zrodila vzpoura. Jedni začali zdobit školní lavice antikomunistickými hesly, jiní malovali na zdi, plánovali ozbrojené akce nebo na ulicích strhávali rudé vlajky. Mnoho aktivistů Bojující Solidarity, kteří v polovině osmdesátých let pořádali demonstrace, tiskli a kolportovali podzemní tisk nebo malovali hesla po zdech, vstoupilo do opozice skoro ještě jako děti.
Jarosław Krotliński: „V roce 1982 jsem si někde přečetl, že cílem Bojující Solidarity je úplná nezávislost, odchod Rusů a svobodné volby. Bylo mi tehdy čtrnáct. Snil jsem o tom samém. Kromě toho to byla jediná velká organizace, která připouštěla aktivní formy odporu čili, jak jsem tomu rozuměl, střelbu do komunistů. Myslel jsem si tehdy, že se to bez toho neobejde.“
Mariusz Mieszkalski: „Šestnáctého prosince 1981 jsem byl u kamaráda, když hlásili informace o dole Wujek. Kamarádovi rodiče byli internováni. Šli jsme malovat na zdi. ZNTK (železniční opravny) byly pacifikovány, stála tam kolona tanků, viděl jsem je zblízka. Malovali jsme ,Srp a kladivo rovná se svastika‘ a uviděla nás hlídka. Křičeli: ,Stůj, nebo střelím!´ Utekli jsme. A byl jsem v opozici.“
Maciek Graf (vrstevník Mariusze Mieszkalského): „Od 13. prosince jsme denně vyráželi do města malovat. Jednou jsme vytvořili kotvu (znak Solidarity) na budově strany a vedle stála spousta vojáků. Nevšimli si nás. Byli jsme v osmé třídě, bylo nám čtrnáct, patnáct let. V mé škole v 8. A, B i C byli všichni antikomunisté. Život se tehdy odehrával na dvorech. Hráli jsme fotbal. Když přijížděla policie, dělali jsme přestávku. Všichni pískali a křičeli: ,Gestapo, gestapo!‘“ Maciek začal velmi brzy tisknout. Sdružil kolem sebe několik lidí velmi aktivních v podzemí.

Knihu si můžete koupit na E-SHOPU Moderních dějin ZDE

Igor Janke je novinář, publicista a komentátor. Působil jako šéfredaktor polské tiskové kanceláře PAP, byl vedoucím politického oddělení redakce deníku Rzeczpospolita, vedoucím programu v polských televizích TVP a TV PLUS, v rádiu Radio TOK FM, ředitelem Institutu Svobody, spoluautorem zpravodajského portálu Salon24.pl, partnerem poradenské firmy Bridge. Je autorem knih Popisowa kronika upadku (Ukázková kronika rozkladu) a románu o maďarském politikovi Viktoru Orbánovi Napastnik (Útočník), který byl přeložen do německého a maďarského jazyka.

Nakladatel: Občanské sdružení PANT
IBAN 978-80-905942-5-8
Překlad: Petruška Šustrová
Popis: Brožovaná, 298 stran
Rok vydání: říjen 2015