Moderní-Dějiny.cz

Havárie jaderné elektrárny v Černobylu

Publikováno: 31.1.2014, Aktualizováno: 25.1.2016 14:32

Májové dny roku 1986 patřily v hlavním městě Ukrajiny Kyjevě k nejčistším v jeho historii. Od rána do noci projížděly ulicemi kropící vozy a neúnavně splachovaly z asfaltu prach obsahující radioaktivitu. Za lístek na rychlík do Moskvy, který stál 15 rublů, se platilo 100 i více. To vše kvůli havárii jaderné elektrárny v Černobylu, na kterou zaostřili Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Havárie jaderné elektrárny v Černobylu

Zaostřeno na moderní dějiny - Havárie jaderné elektrárny v Černobylu

Scénář pořadu:

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u dalšího dílu našeho cyklu. A bez dlouhého otálení skočíme rovnou doprostřed velmi dramatického děje: „A co je to tam dole za fialové světlo? – Zpátky, Zpátky! Leťte okamžitě pryč, to není světlo, to je smrt!“

Otázku položil člen posádky vrtulníku, který se 26. dubna 1986 ve tři hodiny odpoledne vznášel nad černobylskou jadernou elektrárnou, kde toho dne časně ráno (krátce před půl druhou místního času) došlo k explozi ve čtvrtém bloku. Odpověď zazněla z úst Valerije Legasova, člena Akademie věd Sovětského svazu, zástupce ředitele Kurčatovova institutu atomové energie.

Legasov si jako jeden z prvních, a to skoro čtrnáct hodin po výbuchu, plně uvědomil vážnost situace. Do té doby nikdo pořádně nevěděl či též nechtěl vědět, co se vlastně stalo. A byť radioaktivní mrak postupoval na Švédsko a do střední Evropy, sovětská místa stále tajila informace. Až Legasov navrhl okamžitou evakuaci obyvatel a zasypání reaktoru pískem. Valerij Legasov cítil za katastrofu spoluzodpovědnost a při druhém výročí havárie spáchal sebevraždu. Po svém prvním návratu ze zamořené oblasti ale řekl: „Celý život jsem bojoval za to, abychom elektrickou energii získávali pomocí jaderné reakce. Teď si myslím, že jsme to dělat neměli... Nepřítel není ukryt v technice. Nepřítelem není typ letadla, typ jaderného reaktoru, typ energetiky. Hlavním nepřítelem je samotný způsob utváření a řízení energetických procesů, způsob plně závislý na člověku. Nejdůležitější je tedy lidský faktor. Zatímco dřív jsme se na bezpečnost dívali jako na ochranu člověka před vlivy techniky, dnes je situace zcela jiná. Dnes musíme techniku chránit před člověkem.“

Podle Legasova byl tedy na vině hlavně lidský faktor. Což je sice pravda, ale, jak si ještě ukážeme, je to jenom část pravdy. Oficiálním místům však vysvětlení, že k havárii došlo v důsledku selhání osazenstva elektrárny, náramně vyhovovalo, neboť umožňovalo držet stále při životě mýtus o vyspělosti sovětské techniky, a vyhnout se tak tlaku ostatních zemí i mezinárodních institucí na nezbytnou modernizaci sovětských jaderných zařízení. A na rozsáhlou modernizaci už tehdy Sovětský svaz neměl zdroje.

Černobylská havárie však odhalila i jiný velký nedostatek sovětského systému – informační, ve skutečnosti však spíše utajovací monopol státu, který trestuhodně bránil včasnému varování obyvatelstva, neboť zvítězila snaha celou záležitost maximálně ututlat. Což byl rys pro sovětský systém naprosto typický.

Černobylská elektrárna stojí u města Pripjať, 18 kilometrů severozápadně od města Černobyl, 16 kilometrů od hranic Ukrajiny a Běloruska a asi 100 kilometrů od Kyjeva. Skládala se ze čtyř reaktorů, každý z nich o výkonu 950 MW elektrické energie, které v době havárie dohromady produkovaly asi 10 % ukrajinské elektřiny. Stavba elektrárny začala v 70. letech 20. století, reaktor číslo 1 byl dokončen v roce 1977, v roce 1978 následoval druhý reaktor, v roce 1981 třetí a v roce 1983 čtvrtý. Dva další reaktory byly v době havárie rozestavěny.

K explozi nedošlo během běžného provozu, ale v rámci experimentu, který měl paradoxně prověřit bezpečnostní systémy elektrárny. K havárii přispělo i obcházení bezpečnostních procedur – kvůli realizaci experimentu bylo několik bezpečnostních systémů vyřazeno z provozu nebo ignorováno. Navíc kvůli nedostatečnému proškolení operátoři dostatečně nechápali, jak reaktor pracuje pod nízkým stupněm reaktivity. A nadto, mnoho technických rysů reaktoru bylo považováno za vojenské tajemství a operátoři o nich neměli ponětí.

Pokus měl ověřit, jestli bude elektrický generátor (poháněný parní turbínou) po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen při svém setrvačném doběhu ještě zhruba 40 sekund napájet čerpadla havarijního chlazení. Konstruktér elektrárny počítal s tím, že v takovém případě by měla roztočená turbína poskytnout dostatek energie nutné pro bezpečné odstavení reaktoru. K vyzkoušení mělo původně dojít ještě před spuštěním reaktoru, ale politický tlak na rychlé uvedení elektrárny do provozu způsobil odložení řady testů.

Experiment začal 26. dubna 1986, v jednu hodinu a dvacet tři minut po půlnoci. Nebudeme se zde věnovat detailnímu rozboru kaskády technických i lidských příčin toho, proč ke katastrofě došlo, neboť jde o vysoce odbornou záležitost, které může plně porozumět jen ten, kdo se vyzná v atomové fyzice i v konstrukci jaderných reaktorů. Stručně můžeme říci, že šlo o kombinaci technických nedostatků v konstrukci reaktoru a chyb v řízení celého pokusu, kde se s osudovou tragikou projevila i snaha provést experiment za každou cenu, aby se jeho odložení nemuselo obtížně vysvětlovat takříkajíc „někde nahoře“, u nadřízených politických míst.

Pokus se svým strůjcům vymkl z rukou, výkon reaktoru rychle vzrostl na asi 30 GW, tj. desetkrát více než byla normální operační hladina. Palivové tyče se začaly tavit a prudce zvýšený tlak páry způsobil velkou parní expanzi, která odhodila a zničila kryt reaktoru o hmotnosti 1000 tun a potrhala chladicí potrubí. Asfalt na střeše budovy, jenž měl chránit okolí před únikem radiace, se vznítil od žhavých trosek vyletujících z reaktoru a následně se střecha propadla.

V důsledku snižování nákladů na výstavbu nebyla konstrukce protihavarijního pláště dostatečně dimenzována. Tato úsporná opatření umožnila únik radiací kontaminovaných látek do atmosféry. Jakmile byla odhozena část střechy, zahájil příval kyslíku, kombinovaný s extrémně vysokou teplotou paliva a grafitového moderátoru reaktoru, hoření grafitu. Tento požár velkou měrou přispěl k rozptýlení radioaktivního materiálu a celkové kontaminaci vnějších oblastí.

Oproti všeobecnému přesvědčení nedošlo v Černobylu ke skutečnému jadernému výbuchu, takovému, jaký na sklonku druhé světové války zničil Hirošimu a Nagasaki. Výbuch ve čtvrtém bloku ukrajinské elektrárny způsobilo nadměrné množství přehřáté páry. Nahromaděná pára odsunula víko reaktoru, do prostoru vnikl vzduch a reakcí vodní páry s rozžhaveným grafitem vznikl vodík, který vybuchl. Exploze vymrštila do okolí radioaktivní palivo z vnitřku reaktoru a také kusy hořících grafitových bloků, používaných jako moderátor štěpné reakce. 

Brzy po havárii přijeli na místo hasiči. Nikdo jim neřekl, že sutiny a kouř jsou nebezpečně radioaktivní. Příčinu požáru neznali, a proto hasili vodou i reaktor samotný, v němž byla teplota asi 2000 °C. Při této teplotě se voda rozkládala na vodík a kyslík a opětné slučování těchto látek provázely výbuchy, které dále přispěly k úniku radioaktivity. Následky byly strašlivé, jak ty bezprostřední, tak ty dlouhodobé.

Než se jim budeme věnovat podrobněji, musíme ale zaměřit pozornost i na samotný reaktor. Ctibor Jappel o něm při dvacátém výročí katastrofy na serveru idnes.cz napsal: „Kořeny černobylské katastrofy je třeba hledat mnoho desítek let před jarem 1986. Byla to především mizerná situace kolektivizovaného sovětského hospodářství, která nutila politiky tlačit na plnění stanovených plánů – a inženýry hledat rychlá, i když třeba nedokonalá řešení. V osmdesátých letech byla ekonomika Sovětského svazu v rozvratu. Především sjednocení zemědělství do systému kolchozů si vybralo svou daň – množství produkovaného mléka, masa a obilí bylo dokonce nižší než v roce 1913. Oblast ukrajinských stepí ani zdaleka neplnila svou roli ‚obilnice Evropy‘. Naopak – Sovětský svaz byl závislý na dodávkách ze zahraničí, obilí musel dovážet z Kanady, z USA, z Austrálie... Západ pochopitelně chtěl za své zboží zaplatit. V tehdejším SSSR byl přitom dostatek zemního plynu a ropy. Sovětský svaz už tehdy potřeboval svou obdobu programu ‚ropa za potraviny‘, který později používal Irák Saddáma Husajna. Rusové ale nemohli všechnu svou ropu a plyn poslat na Západ hned. Nezbylo by jí dostatek pro obyvatele. Proto bylo rozhodnuto o převodu celé sovětské energetiky na jádro – aby tepelné elektrárny nespotřebovávaly fosilní paliva a lidé měli elektřinu na topení.“

Právě zde můžeme najít první kostku domina v řetězci příčin pozdější havárie. Protože bylo potřeba provést celou přestavbu energetického systému co nejrychleji, přednost dostaly jednoduché reaktory typu RBMK. I jejich vývoj probíhal pod časovým i finančním tlakem a na testování a zlepšování se příliš nedbalo. A nadto, podle Jappela: „Konstrukce reaktorů RBMK v období studené války velmi vyhovovala i armádě. Prakticky každý den se totiž v reaktorech tohoto typu vyměňovaly palivové články. To bylo navíc možné provádět za chodu, bez potřeby reaktor odstavovat. Díky těmto reaktorům tak měla armáda prakticky nepřetržitý přísun plutonia-239, získávaného z vyhořelého paliva a používaného k výrobě jaderných hlavic.“

Právě kvůli této strategické výhodě sovětské vedení prosazovalo nebezpečné reaktory typu RBMK. Kvůli bezpečnosti se dokonce počítalo s tím, že budou umístěny ve stepích zcela mimo lidská sídliště. Elektrárny s reaktory RBMK se nestavěly dokonce ani v ostatních zemích východního bloku. Právě proto máme v Temelíně a Dukovanech reaktory typu VVER, v nichž se použité palivo tak často nevyměňuje a které jsou i z jiných důvodů mnohem bezpečnější.

Černobyl byl utajovanou katastrofou. Počáteční důkazy, že se stala velká jaderná havárie, nepřinesly sovětské zdroje, ale pocházely ze Švédska, kde 27. dubna pracovníci Forsmarkské jaderné elektrárny (ležící přibližně 1100 km od Černobylu) nalezli radioaktivní částice na svém oblečení. Švédské hledání původu radioaktivity, poté co bylo zjištěno, že problém není ve švédských elektrárnách, jako první naznačilo zdroj v západní části Sovětského svazu.

Ještě 1. května se v Kyjevě konaly obvyklé prvomájové manifestace, neboť obyvatelstvo nebylo o katastrofě informováno. Tomáš Kostka na své internetové stránce, speciálně věnované černobylské katastrofě, uvádí, že „májové dny v hlavním městě Ukrajiny Kyjevě patřily v jeho historii k nejčistším. Od rána do noci projížděly ulicemi kropící vozy a neúnavně splachovaly z asfaltu prach obsahující radioaktivitu. U všech vchodů do obytných domů, úřadů, obchodů i kostelů ležely vlhké hadry a lidé si o ně dlouze čistili podrážky svých bot. Za lístek na rychlík do Moskvy, který stál 15 rublů, se platilo 100 i více.“

V Kyjevě též v této době začínal cyklistický Závod míru, jakási Tour de France východního bloku. Západní týmy účast odřekly, týmy ze zemí tábora míru a socialismu však startovat musely. Včetně toho československého.

A československý režim v ututlávání problému v ničem nezaostal za svým velkým sovětským vzorem. Což vyvolalo kritiku československých opozičních iniciativ. V dokumentu Charty 77 číslo 15 z roku 1986, nazvaném „K havárii jaderné elektrárny v Černobylu“, se mimo jiné píše: „První zprávu vydaly sovětské úřady až poté, kdy už byl nad Švédskem zjištěn radioaktivní mrak a Švédové se začali zajímat odkud vítr vane – obrazně i doslova. Od té doby naměřili ve většině evropských států zvýšenou radioaktivitu. Vlády většiny ohrožených zemí podávaly průběžné informace o naměřených hodnotách a radily svým občanům, jak si počínat: těhotným ženám a malým dětem se doporučovalo nevycházet v kritických dnech na ulici; děti užívaly jodové tablety; omezoval se nebo zakazoval prodej potravin, které mohly být kontaminovány. Československá vláda vydala ve středu 30. dubna 1986 sdělení, že se ‚na území ČSSR provádí kontinuální měření... a po celou dobu měření nebylo zjištěno žádné zvýšení radioaktivity‘. Pak následovala pětidenní přestávka a teprve 5. května 1986 konstatuje ČTK ‚mírné zvýšení radioaktivity‘. To byly všechny oficiální informace, které obyvatelé Československa o situaci na svém území v nejkritičtějším období dostali. Chyběly jakékoliv zdravotnické a hygienické pokyny a opatření. Není divu, že se pak mnozí lidé řídili radami rozhlasu a televize sousedních zemí.“

Dodejme, že tehdy patřily k hlavním zdrojům informací o katastrofě a jejích důsledcích i rozhlasové stanice Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, které režim ve své propagandě označoval za „štvavé vysílačky“.

Důsledky černobylské havárie byly tragické. Podle článku zveřejněném na serveru idnes.cz: „Při samotném výbuchu zemřeli ‚pouze‘ dva pracovníci elektrárny. Jenže následky katastrofy musel někdo zlikvidovat. A tak byly statisíce hasičů, vojáků, horníků a záchranářů vystaveny obrovské dávce radiace. U řady z nich se objevil takzvaný syndrom akutního ozáření, kterému asi padesátka lidí podlehla do několika týdnů či měsíců. Další umírali postupem času. Odhaduje se, že přímé ozáření zabilo (nebo ještě může zabít) až čtyři tisíce lidí. S těžkými zdravotními problémy způsobenými výbuchem se potýkali a potýkají i lidé, kteří žijí stovky kilometrů daleko. Kolik vlastně je těchto ‚nepřímých‘ obětí? Údaje oscilují od šesti set tisíc až k několika milionům.“

Výzkumy dle idnes.cz dále uvádějí, že se v zamořených oblastech zdvojnásobil počet případů rakoviny prsu. Významně také vzrostl počet urogenitálních nádorů, leukemie, rakoviny plic a žaludku. Zvýšil se také podíl diabetiků mezi mladými lidmi. Lidé v postižených oblastech jsou k tomu všemu ještě vysoce ohroženi očními zákaly. Alarmující je též skutečnost, že ještě před pěti lety se v oblastech nejvíce zasažených radioaktivním spadem nenarodilo ani jedno zcela zdravé dítě. A vědci varují: oběti ještě zdaleka nejsou sečteny! Spousta zdravotních důsledků se prý teprve projeví.

Politicky byl Černobyl předzvěstí konce sovětského režimu, neboť plně odhalil jeho slabiny. A dle odpůrců jaderné energetiky dodnes tvoří memento, jež by mělo lidstvo od tohoto způsobu získávání energie odradit. Zde je však nutno dodat, že většina jaderných reaktorů na světě je mnohem vyspělejší a bezpečnější konstrukce. Černobylská elektrárna však fungovala až do  listopadu 2000, kdy ukrajinský prezident Leonid Kučma během slavnostního zakončení provozu osobně zmáčkl vypínač 3. reaktoru a celou elektrárnu tím definitivně odstavil.

Na závěr si pustíme píseň ukrajinské zpěvačky Ruslany „Dyka Enerhija“ neboli Divoká energie. Není sice přímo o Černobylu, ale jak z názvu plyne, k tématu se hodí více než dost. Vypínač dnešního pořadu mačkají a ze studia Českého rozhlasu 6 se s Vámi loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.

 

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

2.12.

Rok po roce - 1985–1989 - text

Shrnující text je zaměřen na vybrané významné události a fenomény světových dějin druhé poloviny 80. let. Text...
31.8.

Havárie černobylské jaderné elektrárny v roce 1986

Černobylská havárie změnila zásadním způsobem životy mnoha lidí, příroda se s ní vyrovnává dodnes, svět po ní ...
23.8.

Andrej Sacharov – významná osobnost sovětského disentu

Přehledný biografický text je věnován fyzikovi světového jména, bojovníkovi za odzbrojení a lidská práva, nosi...
19.11.

Rozpad SSSR a vznik Ruské federace (1985 - 1991)

Výuková prezentace zjednodušeně přibližuje rozkladné procesy v Sovětském svazu, počínaje nástupem M. Gorbačova...
20.11.

Proměny sovětských režimů - stalinismus a neostalinismus

Soubor sedmi pracovních textů, zachycujících základní rysy a podoby Sovětského svazu za Stalina i v době Brežn...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Antonín Novotný - komunistický politik a prezident

Aktualizováno: 9.5.2019 12:17 | Rubrika: Šedesátá léta 20. století, Československo v letech 1948-1968
Antonín Novotný -  komunistický politik a prezident

Prezentace přináší základní údaje o osobnosti československého komunistického politika a prezidenta Antonína Novotného, za jehož vedení se na přelomu 50. a 60. let 20. století musel režim potýkat s neustále se zhoršující hospodářs...

_Aktuality

Letní škola ÚSTRu

Aktualizováno: 24.5.2019 14:13 | Rubrika: Aktuality
Letní škola ÚSTRu

Ústav pro studium totalitních režimů, Centrum současného umění DOX a Stálá konference asociací ve vzdělávání vás zvou na letní školu. Letní škola je určena pro učitele dějepisu a společenských věd. Název letošního ročníku je: "Sto...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT