Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Elias Canetti
Narodil se roku 1905 v bulharské Ruse. Po delším pobytu ve Vídni odchází s ženou Vezou v roce 1938 do Paříže, a nakonec zakotvuje v Londýně. Poté žil dlouháléta v Curych, kde 14. srpna 1994 zemřel. Proslavil se zprvu jako prozaik, především inspirativním a vizionářským románem Zaslepení z roku 1935 (česky 1936, 1984). V roce 1975 vydal soubor esejů Svědomí slov (česky 1992), v roce 1989 vyšel český výbor z knih aforismů Provincie člověka a Tajné srdce hodin. Canettiho dílo a osudy odráží jeho autobiografie Zachráněný jazyk (1971), Pochodeň v uchu (1980) a Hra pohledů (1985).

Masa a moc
Elias Canetti zkoumá ve svém rozsáhlém historicko-sociologickém eseji příčiny a následky vzájemného působení mocenských struktur a pohybu mas, zvláště osudné pro naše století. Kniha vyšla poprvé v roce 1960, patnáct let po katastrofě nacismu a třicet let před zhroucením komunismu. Toto esejisticky virtuózní a morálně neúprosné dílo se stalo během let nejen v západních zemích, ale i v bývalém Východním bloku literární klasikou. Problémy lidských mas, jejich ovladatelnosti, a možnosti zneužití moci jsou však stále aktuální...

Štvoucí masa se vytváří s ohledem na rychle dosažitelný cíl. Cíl je jí známý a přesně vyznačený, je také blízký. Je zaměřena na zabití a ví, koho chce zabít. Utočí na tento cíl s nesmírnou odhodlaností; je nemožné ji od něj odlákat. Aby se masa vytvořila, stačí oznámit cíl, stačí rozšířit informaci, kdo má zahynout. Soustředění na zabití má zvláštní charakter a co do intenzity je nemůže předčit žádné jiné. Každý se chce zabíjení zúčastnit, každý přispěje svojí ranou. Aby mohl zasadit ránu, tlačí se do co nejtěsnější blízkosti oběti. Když nemůže zasáhnout, chce vidět, jak oběť zasahují ostatní. Všechny ruce jako by patřily jednomu a témuž tvoru. Ale ruce, které zasáhnou, mají větší hodnotu a váhu. Cíl je vším. Oběť je cílem, ale také bodem největší hustoty: sjednocuje v sobě akce všech. Cíl a hustota jsou totožné.
Důležitý důvod rychlého narůstání štvoucí masy tkví v tom, že akce není nebezpečná. Není nebezpečná, protože převaha na straně masy je enormní. Oběť jí nemůže nic udělat. Prchá nebo je spoutaná. Nemůže rozdávat rány, ve své bezbrannosti je už jen obětí. Její zánik byl však také povolen. Byla pro svůj osud určena, za její smrt se nikdo nemusí obávat postihu. Povolená vražda zastupuje všechny vraždy, jež si člověk musí odříci, za jejichž spáchání by se musel obávat těžkých trestů. Vražda bez nebezpečí, povolená, doporučená a sdílená s mnoha spolupachateli je pro naprostou většinu lidí neodolatelná. Je k tomu třeba říci, že hrozba smrti, jíž jsou všichni lidé vystaveni a která nad námi v rozličných přestrojeních visí stále, i když ji nevnímáme nepřetržitě, vyvolává potřebu odlákat smrt na druhé. Vytváření štvoucí masy vychází této potřebě vstříc.
Je to tak snadná akce a odehrává se tak rychle, že si člověk musí pospíšit, aby ji stihl. Chvat, povznesenost a jistota takové masy má v sobě cosi přízračného. Je to vzrušení slepých, kteří jsou nejslepější ve chvíli, kdy se náhle domnívají, že vidí. Masa směřuje k oběti a popravě, aby se náhle a zdánlivě navždy zbavila smrti všech těch, z nichž pozůstává. Co pak ve skutečnosti prožívá, je opakem tohoto přání. V důsledku popravy, ale až po jejím dokonání, se masa cítí víc než kdy jindy ohrožena smrtí. Rozpadá se a rozptyluje, jako by prchala. Čím vznešenější byla oběť, tím větší je strach masy. Může se udržet pohromadě, jen když v rychlém sledu pokračuje série stejných událostí.
Štvoucí masa je velmi stará, má kořeny v nejpůvodnější dynamické jednotce, jaká je mezi lidmi známa, v lovící smečce. O smečkách, které jsou malé a i jinak se v mnohém odlišují od masy, se podrobněji zmíním později. Zde pojednám jen o některých obecných příležitostech, které dávají popud k vytváření štvoucích mas. Mezi způsoby usmrcení, které tlupa nebo národ určuje jedinci, lze rozlišit dvě hlavní formy: jednou je zapuzení. Jedinec je vyveden na místo, kde je bezbranný dán na pospas divoké zvěři nebo kde zahyne hladem. Lidé, k nimž dříve patřil, už s ním nemají nic společného; nesmí mu poskytnout přístřeší ani potravu. Cokoli společného s ním pro ně znamená poskvrnu a vlastní provinění. Samota v nejrigoróznější formě tu představuje nejkrajnější trest; odloučení od vlastní skupiny znamená muka, která zvlášť v primitivních poměrech dokáže přežít jen velmi málo jedinců. Variantou této izolace je vydání jedince nepřátelům. To se považuje, pokud se jedná o muže a proběhne-li vše bez boje, za zvlášť kruté a ponižující, jako dvojnásobná smrt.
Druhou formou je kolektivní usmrcení. Vyvedou odsouzeného na širé pole a ukamenují ho. Každý se na usmrcení podílí; provinilec se zhroutí, zasažen kameny všech. Nikdo není určen za popravčího, zabíjí celá obec. Kameny zastupují obec, jsou znamením jejího rozhodnutí a jejího činu. Sklon ke kolektivnímu usmrcování přetrvává i tam, kde se již kamenování nepoužívá. Srovnatelná s kamenováním je smrt ohněm: Oheň koná za dav, který odsouzenému přál smrt. Oběť je zachvacována ohněm ze všech stran, dalo by se říci, že je odevšad chytána a zabíjena. V náboženstvích operujících peklem k tomu přistupuje ještě něco jiného: S kolektivní smrtí ohněm, který je symbolem pro masu, se spojuje idea zapuzení, totiž pekla, vydání pekelným nepřátelům. Pekelné plameny šlehají nahoru na zemi a lapají kacíře, který jim náleží. Provrtání oběti šípy nebo zastřelení odsouzeného četou vojáků zahrnuje popravčí skupinu jako delegáty celého společenství. Při zahrabávání člověka do mraveniště, známém z Afriky i odjinud, se mravencům, zastupujícím početnou masu, přenechává její trapná povinnost.
Všechny formy veřejných poprav stojí na starém aktu kolektivního usmrcování. Pravým katem je masa, která se shromáždila kolem popravčího lešení. Schvaluje toto divadlo; ve vášnivém pohybu proudí zdaleka, aby mu od začátku do konce přihlížela. Chce, aby k němu došlo, a nerada nechá oběť uniknout. Zpráva o odsouzení Krista postihuje podstatu tohoto procesu. Volání „Ukřižuj!" vychází z masy. Ona je vlastním aktivním prvkem, v jiných dobách by to byla vše obstarala sama a Krista ukamenovala. Soud, odehrávající se obvykle před omezenou skupinou lidí, zastupuje velký dav, který je pak přítomen popravě. Rozsudek smrti, který, vyřčen ve jménu práva, zní abstraktně a neskutečně, se realizuje, když je vykonán před davem. Neboť rozsudek je vyřčen vlastně pro dav, a veřejným právem se míní masa.
Středověk vykonává své popravy s velkou pompou a exekuce probíhají co možná pomalu. Stává se, že oběť napomíná diváky mravoučnými proslovy. Dělá si starosti o jejich osud, aby nejednali jako ona. Předvádí jim, kam se člověk může takovým životem dostat. Diváci se starostí odsouzence cítí nemálo polichoceni. Jemu samému může poskytnout poslední zadostiučinění, že mezi nimi stojí naposled coby rovný, stejně dobrý jako oni, a spolu s nimi odsuzuje svůj dřívější život a zříká se ho. Lítost zločinců a nevěrců tváří v tvář smrti, lítost, o niž kněží usilují všemi prostředky, má vedle údajného úmyslu zachránit duši ještě tento smysl: má podnítit štvoucí masu k tušení budoucí slavnostní masy. Každý má být utvrzen ve svém dobrém smýšlení a uvěřit v odměnu, která ho za to čeká.
V revolučních dobách se popravy urychlují. Pařížský kat Samson je pyšný na to, že jeho pomocníci nepotřebují víc než ´minutu na osobu'. Hodně z horečné masové nálady v takových dobách se dá vysvětlit rychlým sledem nesčetných poprav. Pro masu je důležité, aby jí kat ukázal hlavu zabitého. Toto a nic jiného je okamžikem vybití. Ať hlava patřila komukoli, teď je degradována, v krátkém okamžiku, co zírá na masu, je to hlava jako každá jiná. Mohla přijít třeba na ramenou krále: oním bleskovým procesem degradace, před zraky všech, ji učinili rovnou s ostatními. Masa, která se zde skládá ze zírajících hlav, dosáhne pocitu rovnosti v okamžiku, kdy jí zírá do tváří i tato hlava. Čím mocnější byl popravený, čím větší odstup ho dříve dělil od masy, tím větší je vzrušení jejího vybití. Když to byl král nebo obdobně mocný člověk, pak působí ještě i zadostiučinění z obratu. Právo krvavé justice, které mu tak dlouho náleželo, teď bylo uplatněno proti němu. Zabili ho ti, které dříve dával zabíjet. Význam tohoto obratu je sotva možno přecenit:existuje forma masy, která se vytváří pouze na základě obratu.
Účinek hlavy ukazované mase se rozhodně nevyčerpává vybitím. Když ji přihlížející lidé s ohromnou intenzitou poznávají jako sobě rovnou, když doslova padne mezi ně a není víc než oni, když je tak tato hlava učiní vzájemně rovnými, vidí v ní každý jedinec masy sám sebe. Uťatá hlava je hrozba. Hleděli jí s takovou žádostivostí do mrtvých očí, že se teď už od ní nemohou osvobodit. Protože hlava patří k mase, je i masa sama postižena její smrtí: Začíná se, tajuplným způsobem ochořelá a vyděšená, rozpadat. Její rozchod je nyní jakýmsi útěkem před hlavou.
Rozpad štvoucí masy, která dostala svou oběť, je zvlášť rychlý. Ohrožení mocipáni tuto skutečnost dobře znají. Předhazují mase nějakou oběť, aby zadrželi její růst. Mnoho politických poprav bylo nařízeno s tímto záměrem. Na druhé straně si mluvčí radikálních stran často vůbec neuvědomují, že dosažením svého cíle, veřejnou popravou nebezpečného nepřítele, řežou do masa víc sami sobě než nepřátelské straně. Může se jim stát, že se po takové popravě masa jejich přívrženců rozprchne a že pak dlouho nebo už nikdy nedocílí její bývalé síly. O dalších důvodech zvratu se dozvíme víc, až bude řeč o smečkách, zvláště o naříkající smečce.
Odpor ke kolektivnímu usmrcování je zcela moderního data. Není možno jej přeceňovat. I dnes se každý účastní veřejných poprav, prostřednictvím novin. Máme to jen, jako všechno, mnohem pohodlnější. Člověk sedí v klidu doma a může mezi stovkami jednotlivostí setrvat u těch, které ho obzvlášť vzrušují. Aklamuje teprve, když je po všem, ani stopa spoluviny nekalí jeho požitek. Není za nic zodpovědný, ani za rozsudek, ani za očitého svědka, ani za jeho zprávu, ani za noviny, které zprávu otiskly. Ale ví o tom víc než v dřívějších dobách, kdy divák musel hodiny jít a stát, a nakonec ještě jen málo viděl. V publiku čtenářů novin se udržela při životě sice zmírněná, ale v důsledku distance od událostí tím nezodpovědnější štvoucí masa, jsme v pokušení říci: její nejopovrženíhodnější a současně nejstabilnější forma. Protože se tato masa ani nemusí shromáždit, je ušetřena i rozpadu, o změnu se postará denní opakování novin.