Vyretušovat se dá
vše
Jen negativ v nás
ne

Reiner Kunze

Nedávná konference V dialogu se skutečností, již starobylá Universita Friedricha Schillera v Jeně věnovala dílu a odkazu původně východoněmeckého básníka, prozaika, esejisty, a, jak se někdy říkává, bojovníka za lidská práva Jürgena Fuchse, od jehož předčasné smrti v roce 1999 uběhlo patnáct let byla, je společně se stejně nazvaným, více než pětisetstránkovým „fuchsovským“ sborníkem, který též nedávno vyšel více než vítanou příležitostí k zamyšlení – je stále Fuchsův hlas aktuální? Je stále potřeba se k němu vracet, slyšet jej?

Odpověď je nasnadě – ano, a to hned z několika důvodů. V Německu totiž, což by nám mohlo být zdánlivě jedno, hlavně ale také u nás, chybí člověk, který by tak vytrvale, chce se říct, neúprosně, kritizoval politické kompromisy ve vztahu k bolševické totalitě, snahy zapomínat, vymazávat či zastírat nedávnou minulost, rýsovat za ní pověstné černé čáry a podobně. A to nejen ve světle „klausismů“, ale i obdobně znějících, a možná i motivovaných relativizujících vyjádření Miloše Zemana, snah ministerského náměstka Petra Druláka a alarmující části politiků pozměňovat dikci naší zahraniční politiky. Jinými slovy, dělat, jakoby se nic nestalo, poválečné dekády jako kdyby nezasvinily dnešní politickou situaci a jednání jejích protagonistů. Zajímavé na tom všem přitom je, že tyto tendence můžeme najít na obou pólech, u levice i u pravice. Protože, dobrá věc se přeci podařila a co jsme si, to jsme si, vždyť jsme Češi...

Přitom právě lidé jako byl Jürgen Fuchs jsou vždy, a v každé společnosti potřební, jsou totiž onimi lakmusovými papírky, či kanárky v dole – a může si o jejich aktivitách někdo myslet, že jsou třeba umanutí či posedlí, že jsou to naivní idealisté, bojující s větrnými mlýny a kdovíco ještě. Jak uvidíme, takový byl Jürgen Fuchs vždy, za každého režimu.

Narodil se v roce 1950 ve východoněmeckém Reichenbachu, malém textilním městě v Krušných horách, kde strávil i dětství a později i vystudoval střední školu. Skutečnost „reálného socialismu“ si však uvědomoval již tehdy – doma, kdy otec, elektrikář v textilce, a tedy příslušník dělnické třídy, „Už „nemohl vystát žádné řeči o své / vedoucí úloze v podniku, o které vůbec nic nevěděl / protože celý den makal,“ stejně jako na střední škole, z níž zmizel starý latinář, který odmítl podepsat zdravici k „přátelské pomoci armád Varšavské smlouvy“ v srpnu 1968, škole, jejíž ředitel chodil v důstojnické uniformě a v jehož přítomnosti byl vyslýchán tajnou policií Stasi, i mimo školu, kde „Bernd Seidel z našeho domu / Byl zatčen / Protože napsal na zeď / ‘Dubček’ / A potom měl dlouhou řeč / V mléčném baru...“

Seznamování se s náturou východoněmeckého režimu pokračovalo na vojně – zde je dobré připomenout, že Německá demokratická republika byla na všech úrovních daleko militarisovanější společností, než by se čekalo, vše bylo určováno vojáckým modelem. Fuchs sám celý stát výstižně označil za „kasárenský dvůr NDR“ NDR ale byla také, jak poznamenal Tony Judt, vlastně Stasi, která k tomu dostala přídavkem stát. K tomu se ale ještě dostaneme...

Když byl po komplikacích – musel nejdříve rok pracovat na dráze, a poté jej spolužákova matka udala Stasi – přeci jen přijat ke studiu psychologie na jenské univerzitě, zjistil nejen, že mezi jeho spolužáky patří důstojníci Stasi, „kteří se učili psychologii, psychoterapii a diagnostiku, aby je mohli později využít při výsleších a ‘operativních nasazeních’,“ zároveň sám již byl tehdy v hledáčku Stasi. Není vlastně divu, Fuchs se ve svých veřejných projevech, při diskusích i čteních poesie nijak nekrotil, „nedával si pozor“, řeklo by se. Anebo, z pohledu jeho spolužáků, zbytečně provokoval a riskoval. Nemohl však jinak...  

Celým Fuchsovým životem, dílem i názory a postoji se totiž vine výrazná jednotící linka: „Vyjevovat pravdu. Sdělovat, co se skutečně děje,“ zapsal si již jako student. Zní to banálně a samozřejmě, rozhodně to však tak samozřejmé nebylo v podmínkách profízlované NDR, a jak se měl Fuchs přesvědčit, nebylo to tak samozřejmé ani v západním Německu, a posléze ani v Německu sjednoceném. Ano, ovšem sám Fuchs k tomu řekl: „Důležitým tématem je pro mě boj jedince proti moci. Jde mi přitom o vzpomínání a to ve dvojím smyslu: o přesné jazykové zachycení subjektivně prožitého, ale také o historické vzpomínání, o to, zlomit všemohoucnost všedního diktátorství.“

Oním prožitým myslí rostoucí šikanu a pronásledování, jemuž byl vystavován ještě coby občan NDR, kdy na něj tajná policie Stasi vedla hned několik svazků, nasazovala na něj desítky informátorů, dosáhla toho, že byl těsně před ukončením studia psychologie vyloučen z university, až jej nakonec dostala v listopadu 1976 do vězení. Vyšetřovatelé mu hrozili jedenácti lety, díky mezinárodní protestní kampani byl ale po devíti měsících zbaven občanství a vyvezen do západního Berlína. A prožitým myslí i pokračující pozornost Stasi, jež mu i v novém domově nejen výrazně  znepříjemňovala život, ale přímo mu o něj usilovala, a to samé platilo pro jeho rodinu.

Jürgen Fuchs totiž nepolevoval ve své činnosti, i nadále bojoval proti východoněmeckému bolševickému režimu, proti potlačování občanských práv, podporoval tamější disidenty, zároveň navazoval kontakty s podobně smýšlejícími lidmi v dalších zemích východního bloku, se Solidaritou, s Chartou 77... a to se neodpouští. Ve svém kritickém „vyjevování pravdy“, skutečnosti, jež se nahá a nepřibarvená skrývala za „preambulemi, frázemi a povznesenými slovy, ve vězeních, blázincích, školách a kasárnách,“ nepolevil ani po roce 1989, kdy pracoval v Gauckově úřadě, obdobě našeho Ústavu pro studium totalitních režimů – když se probíral archivy, složkami, rozkrýval identity špiclů ze svého nejbližšího okolí. Sám o tom řekl: „Byla to těžká doba. Zjistil jsem, co vše Stasi používala: psychoteror, nasazování medicínských prostředků, psychofarmak, zneužívání rentgenového záření... onemocnění Bahra, který zemřel, onemocnění mého přítele a spoluvězně Gerulfa Pannacha, písničkáře z Lipska, rakovinou. I ten zemřel...“

A opět mu bylo předhazováno, že je posedlý, že nechce udělat za minulostí tlustou černou čáru. Proč by to ale měl dělat? Proč by si měl, jako mnozí politici, hlavně ti, co mají máslo na hlavě, říct, co jsme si, to jsme si, a jede se dál? Ostatně, jak napsal Fuchsův přítel, písničkář Wolf Biermann: „Nechtěli jsme se znovu válet ve starém hnoji. Ne, vše, co jsme prožili a protrpěli jsme museli pojmenovat a pochopit, abychom se toho mohli skutečně zbavit.“

Pravdu ovšem nerada slyšela jak bývalá totalitní vrchnost, tak noví liberální demokraté, a neradi ji slyšeli i Fuchsovi kolegové z disentu. Nebylo však ve Fuchsově povaze kohokoliv šanovat, byť by to byl nejbližší přítel, zákonitě si tím ale dělal nepřátele, byl označován za umanutého, posedlého, nerealistického.

Všechno to zlo, jež představovala východoněmecká Stasi Fuchs pojmenovával nejen ve svých verších, prózách a esejích, ať již vznikaly ještě v NDR nebo v západním Berlíně, ale i ve svých postojích. Občanských postojích... Důležité přitom je, že jeho tvorba nebyla žádnou agitkou, ale výsostnou literaturou, a můžeme jen litovat, že doposud u nás z ní vyšly pouze ukázky poezie v Revolver Revue, posluchači mohou znát Fuchsovy zhudebněné verše v podání Chadimova MCH Bandu. Jistou útěchou může být, že se připravuje vydání Protokolů o výsleších, díla, jež vznikalo během vyšetřovací vazby a jež bez jakéhokoli patosu a předstírání zachycuje tíživou atmosféru kriminálu a nerovného boje Jürgena Fuchse, jedince s celou mašinérií – jistě mu ale pomáhala jeho profese, jak napsal, vnímal své výslechy očima klinického psychologa. Vyjít by přitom měly i Fuchsovy verše, krátké, pregnantní diagnózy totalitního režimu.

Fuchse je totiž dobré číst, jak výstižně konstatovala držitelka Nobelovy ceny, spisovatelka Herta Müller, „Fuchsova literatura je emoční detailní snímek jednotlivého života v socialismu, dokumentaristická poesie. Jeho texty nepoučují, ale rozšiřují oči. A klidně se dá říci, že svou autenticitou vychovávají. Kdo pohlédne do nitra moci i bezmoci, musí je číst.“

Škoda tedy, že neznáme ani Fuchsovy romány Zástřih a Konec zbabělosti, pojednávající o autorových zkušenostech z vojenské služby, zkušenosti, jež se jistě příliš neliší od zkušeností tuzemských rekrutů, zkušenosti však pro Fuchse hodně důležité. Ve druhém z nich, pojednávajícím o jeho pozvednutí hlavy, čteme: „Musí člověk udělat dvakrát stejnou zkušenost? Ano, než to bude vědět. Než budeš vědět, proč se toho účastníš. Protože musím. Protože nepůjdu proti nim. Protože chci studovat. Ještě jednou odzačátku!“, a Fuchs pokračuje: „Dokud nepochopíš, co z tebe dělají. Co ty děláš ze sebe. Co ze sebe necháš dělat. Co děláš s jinými. Co dělají jiní s tebou,“ aby tyto krátké, práskavé věty, upomínající gramatické cvičení, uzavřel: „Co se stane, když už se toho nebudeš účastnit? Co s tebou udělají? Všelicos. Existuje cena. Dobře si to rozmysli. Existují následky, nepříjemné následky.“

Ano, následky sice existují, i těm se však lze postavit. Ostatně, díky neurčitému členu můžeme německý titul Das Ende einer Feigheit číst i jako Konec jedné, tedy jeho, Fuchsovy, zbabělosti. A počátek svobody. Vnitřní svobody.

Hlavně ale neznáme Fuchsův stěžejní román Magdalena, v němž s brutální upřímností popisuje konfrontaci se svazky, jež vedla Stasi nejen na něj, ale i na jeho bližní. Nešetří přitom nikoho, ani sebe. Kniha je tak skutečným exorcismem, autoexorcismem, zároveň však ojedinělým, a umělecky velice zdařilým účtováním se zločinným režimem, i se všemi těmi, kteří by jej chtěli nějak bagatelisovat – je tak i obžalobou zbabělosti a politikaření nového režimu. Jak pravdivě poznamenal Wolf Biermann, „Kdo si přečetl tuhle knihu, nesmí už nikdy koktat: ‘Nemůžu se k tomu všemu vyjadřovat’.“

Magdalena se čte těžce, i pro citace z archivů, psané „policejní“ řečí-neřečí, a pro Fuchse muselo psaní představovat cestu peklem. Cestu, jíž prošel krátce před smrtí, způsobenou s velkou určitostí silným ozařováním, jemuž jej Stasi ve vazbě vystavovala. Existuje pro to mnoho nepřímých důkazů, kromě toho nebyl jediným východoněmeckým disidentem, který po letech zemřel na velice vzácnou formu leukémie, viz již například zmíněný Gerulf Pannach.

Jistě zajímavé by bylo srovnat německý a náš přístup k totalitní minulosti: kde Němci mají skutečně mnoho publikací, zabývajících se NDR a terorem tajné policie, ostatně, každá spolková země má svého pověřence pro záležitosti Stasi, u nás máme rádoby objektivní, přitom však likvidační tažení proti Ústavu pro studium totalitních režimů. A o obdobných počinech, jakými byly úvodem zmíněná připomenutí Fuchsova odkazu si můžeme nechat jen zdát.

Na konferenci v Jeně se hovořilo nejen o Fuchsově tvorbě a významu, ale také, což je pro nás zajímavé, o jeho vazbách na Československo: Doris Liebermann se věnovala nejen Fuchsovým sympatiím k předsrpnovým procesům u nás, ale i jeho kontaktům s našimi disidenty, stejně jako Chadimovým zhudebněním, další příspěvek zkoumal společné znaky Fuchse a českého undergroundu, a to hlavně Ivana Martina Jirouse.

Fuchsův odkaz byl zároveň připomenut úctyhodným sborníkem Im Dialog mit der Wirklichkeit (V dialogu se skutečností), uspořádaném polským germanistou Ernestem Kuczynskim, který na více než pěti stech stránkách důkladně přibližuje nejen jeho tvorbu, a to i v kontextu německy psané literatury – za zmínku stojí esej Herty Müller o Fuchsových „vojenských“ románech –, ale i osobnost, okolnosti, za nichž se utvářela, jsou probírány Fuchsovy občanské postoje a reakce, jež vyvolávaly – viz Biermannův ostrý příspěvek Nenávist nikdy nepomine –, jistě zajímavý je příspěvek zabývající se Fuchsovou kritikou leckdy naivní (nejen) západoněmecké levice, jež sice protestovala proti americkým raketám, pošlapávání občanských práv v sovětském bloku ji však nechávalo zcela chladnou, stejně jako eseje a vzpomínky na řadu dalších aspektů bohatého, jakkoli násilně přervaného života, jeden příspěvek se například zabývá recepcí Fuchsovy tvorby u nás. Sborník zároveň, zákonitě ještě více než jenská konference znovu odpovídá na úvodní otázku po aktuálnosti Fuchsova odkazu – ano, návraty k Jürgenu Fuchsovi, jeho připomínání smysl mají, a nemalý, jsou dokonce nutné.

Text byl psán pro Lidové noviny a publikujeme jej se svolením autora.

Výběr několika básní v překladu Josefa Rauvolfa:

PŘÁTELÉ MOJI
Vězení je pro vás
Jenom slovo
Z kriminálních románů a novinových zpráv

Nepředhazuju vám to

Ale
Moje mlčení
Pochopte také mé mlčení
I to, že se tu motám
A nevím
Kdo jsem
A nechci vyslovit tu větu
Tu strašlivou větu: Bylo to hezké
Mlčím

Pochopte také mé mlčení

***

2. 5. 78

ANO, VŠIML JSEM SI
Zaváhání novinářů
Když jsem řekl že
Jsem byl propuštěn z vězení
Teprve tehdy když jsem byl odhodlán
Nechat se převézt přes hranice

Ne
Mně to neuniklo
Jak si horlivě
Poznamenali všechny ty prasárny
Které by jinak
Zůstaly bez povšimnutí

****

CO TO PÍŠEŠ
Ptají se některé přátelské návštěvy
To je přece pryč
Říkají
Dávno pryč

A co to vidím cestou k pekaři?
Co to slyším v U-Bahnu?
A německy?

***

TO
CO ZBÝVÁ:
Pohlednice
Telefonní hovory
Slovo tehdy a slovo snad
Fotografie
Mladí pionýři s bubínky
A píšťalami
Pochodují v první řadě
Rodiče v oknech
Staří, až moc zřetelní
Vzpomínky

Nepublikovatelné

***

TEĎ UŽ JSEM Z TOHO VENKU, TEĎ
už můžu vykládat
jaké to bylo

Ono se to ale
nedá vyprávět

I kdybych musel
říct
co zamlčuji

Třeba
jak jsem seděl 17. 12. 1976 ve své cele
Opřený zády o dveře
a plakal
Protože jsem dopoledne odmítl nabídku
na spolupráci

A ty víš
co to znamená, s nimi spolupracovat

***

NE
Já se nevzdám

Ale
při snídani, když hraje rádio
A nějaký hlas oznamuje
kdo byl odsouzen
a všedním tónem
uvádí na kolik let

A nebe je modré
Úplně modré

***

ZLEHKA
přichází lež

Říká
Daří se mi dobře
Říká
Už to bude

Lehce přichází lež
a klepe mi na rameno

***

ANNO ACHMATOVOVÁ, CO
mám dělat

Zase
začínají velebit
toho vraha
Jejich noviny otiskují dlouhé články
A označují ho za „státníka“
„vedoucího funkcionáře“
Včera jsem na plakátě
viděl ty jeho pánovité oči
Hlasitě a
poučně
mluví o „míru“ a „socialismu“
Jako kdyby se nic nestalo

Ossipe Mandelštame, Jevgenije Ginsburgová,
Isaku Babele
Co mám dělat