Moderní-Dějiny.cz

Číhošťský zázrak

Publikováno: 10.12.2012, Aktualizováno: 16.12.2012 08:59

K takzvanému číhošťskému zázraku neboli pohybu křížku při bohoslužbě v obci Číhošť u Ledče nad Sázavou došlo sice o třetí adventní neděli 11. prosince 1949, ale to byl jen začátek. Následoval řetěz událostí, záhadných i velmi krutých. Řetěz, který vlastně zatím nemá konce, neboť uspokojivé vysvětlení onoho jevu dodnes neexistuje. Na důsledky i dosud neobjasněné aspekty číhošťského zázraku zaostřili v pondělí 19. prosince Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Číhošťský zázrak

Zaostřeno na moderní dějiny – Číhošťský zázrak
Scénář pořadu.

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u poslechu dalšího dílu našeho pořadu. Dnes se zaměříme na takzvaný číhošťský zázrak, k němuž došlo o třetí adventní neděli 11. prosince 1949. Poté však následoval řetěz událostí, záhadných i velmi krutých. Řetěz, který vlastně zatím nemá konce, neboť uspokojivé vysvětlení onoho jevu dodnes neexistuje. A podivuhodné úkazy se v Číhošti, malé obci ležící u Ledče nad Sázavou na západním konci Českomoravské vysočiny, objevují stále, naposledy v prosinci 1998.

Vraťme se však do prosince 1949. A poslechněme si, jak celou událost popsal sám číhošťský farář Josef Toufar, v dopise, který poslal 12. ledna 1950 faráři Janu Dvořákovi v Křešíně: „11. prosince 1949 jsem měl kázání na téma: Uprostřed Vás stojí, kterého neznáte. To jsem již ku konci kázání opakoval a pokračoval: ‚Zde ve Svatostánku je náš Spasitel‘, a udělal jsem akci ku oltáři. A tu, kteří se podívali směrem ruky, viděli, jak se na Svatostánku začal pohybovat kříž, celý i s podstavcem. Kříž ze dřeva vysoký 48 cm, podstavec kulatý, průměr 8 1/2 cm. Naklonil se pomalu na stranu epištolní, pak zase na stranu evangelní, zase nazpět na stranu epištolní, pak zase na evangelní a vrátil se doprostřed a zastavil. Výchylky na každou stranu od středu dle svědků 45–50 stupňů.“

Na vysvětlenou, svatostánek je schránka na oltáři, kam se ukládají liturgické nádoby s eucharistií neboli s hostiemi. A epištolní strana je označení pro pravou stranu chrámové lodi při pohledu od vchodu směrem k presbytáři neboli kněžišti. Jejím opakem je strana evangelní či evangelijní. Výraz vychází z tridentské liturgiky, kterou změnil až druhý vatikánský koncil v šedesátých letech, v níž se evangelium četlo nalevo a epištola vpravo. Toto označení má jednu výhodu: nezávisí na tom, zda se díváme směrem k presbytáři či směrem ke vchodu.

Již úvodní věty Toufarova stručného popisu pohybu kříže vyžadují detailnější vysvětlování. Což je docela důležitý rys, neboť snahy Státní bezpečnosti obvinit Josefa Toufara z toho, že pohyb kříže vyvolal on sám i pokusy estébáků sestrojit nějaké zařízení, které by takto fungovalo, zcela selhaly. A selhaly či jsou naprosto nevěrohodné právě i na základě zdánlivě nepodstatných detailů – Státní bezpečnost například v propagandistickém filmu předváděla, že Josef Toufar zakryl mechanismus pohybující křížem i pomocí květin na oltáři. Což je nesmysl, neboť v době adventu se květiny na oltář nedávají. To ale vědí věřící, nikoliv estébáci. Dejme však opět slovo Josefu Toufarovi: „Když se kříž zastavil, neobrátil se však jak stál pevně a jak kříž obyčejně stává korpusem k hlavním dveřím, ale celý kříž se stočil směrem na kazatelnu. Mimo to se celý naklonil směrem ku předu v místě, kde je zasazen do podstavce a výchylka je taková, že těžiště je daleko nad základnou podstavce. Jiný kříž se musí vrátiti, jak to zde v neděli zkoušel na druhém v tom samém provedení kříže pan opat ze Želiva a pan primář Richter z Humpolce.“

Tím opatem ze Želiva byl Vít Tajovský, krátce poté odsouzený v monstrprocesu s představiteli řádů na 20 let do žaláře. Tajovský, který Číhošť navštívil počátkem ledna 1950, aby tamní události vyšetřil a podal zprávu biskupovi, tuto situaci popisuje i v knižním rozhovoru Člověk musí hořeti. Primář Richter prý k oltáři nakonec vylezl po schůdkách.

„Vzal kříž do rukou, prohlédl si ho a pak ho zase vrátil na místo. Jenže kříž zůstal opět nakloněný. Když se ho snažil narovnat, pořád se nakláněl do stejného úhlu. To bylo zvláštní. Všichni jsme se shodli na tom, že by měl podle fyzikálních zákonů spadnout,“ vypráví ve zmíněné knize opat Tajovský, jenž zemřel 11. prosince 1999, tedy přesně padesát let po události. Kříž si nakonec odvezla Státní bezpečnost, a nikdo ho pak už neviděl. Ale ve středu 4. ledna 1950 přijel do Číhoště fotograf Josef Peške z Čáslavi – existují tak alespoň fotografie vychýleného kříže. Kříž se tedy nejen hýbal, ale zůstal nakloněn v nezvyklé a fyzikálně těžko vysvětlitelné poloze. Sám Toufar pohyb křížku neviděl – stál totiž na kazatelně zády k oltáři a nikdo ho během mše na úkaz neupozornil.

„Celkem onu neděli to vidělo devatenáct svědků od stáří 10–45 roků, z nichž je několik mužů a z nich dva, kteří byli nábožensky hodně vlažní a jeden ze Zdislavic, skoro nevěrec, který řízením Božím tu neděli přišel do kostela. Se všemi byl sepsán protokol, všichni zdraví a normální. Je z nich také studentka – septimánka. Že je vyloučen zrakový klam nebo sugesce, prohlásili ti, kteří to viděli, mně i SNB, kteří to zde 21. 12. 1949 vyšetřovali. Já jsem to neviděl a dozvěděl se to až druhý den, kdy to již věděla téměř celá farnost, neboť to vidělo z každé vesnice několik lidí. Všech devatenáct, kteří se podívali na oltář, to vidělo, nebyl ani jeden, který by se díval na oltář a kříž by stál, ti druzí – plný kostel – se dívali na mne, poněvadž káži poměrně rychle a akci jsem udělal krátkou. Ostatní fáma – s ohněm a tak dále je výmysl a čím dále, tím hroznější. Pravda je, že ještě na Hod Boží spatřilo pohyb kříže několik zpěváků a větší obrácení jeho zase tuto neděli, asi v poledne. Poutníků je zde stále zdaleka široka od Prahy, z Moravy a tak dále. Mnozí ze zvědavosti, mnozí jako upřímní poutníci. V sobotu jedu za tou záležitostí za panem biskupem, jemuž vezu protokol svědků a fotografii úchylek kříže. Kněží zde bylo již ku třiceti,“ napsal dále Josef Toufar v citovaném dopise z 12. ledna 1950. Krátkou akcí myslí pohyb ruky směrem k oltáři. A vyšetřováním SNB míní především náčelníka Sboru národní bezpečnosti, tedy zhruba řečeno normální policie, z Ledče nad Sázavou Františka Goldbrichta, jenž v roce 1968 o své návštěvě ve vesnici z 21. prosince 1949 uvedl: „V kostele jsem se souhlasem faráře sejmul křížek z oltáře a prohlížel si ho. Všiml jsem si, že vychýlení je způsobeno špatným nasazením kříže na hřebík v podstavci. Bedlivě jsem křížek prohlédl, ale žádnou stopu, že na něj bylo něco upevněno, jsem neviděl.“

Goldbricht zásah vyšší moci apriorně vyloučil, a pohyb křížku si tudíž vysvětloval tak, že jím asi někdo musel nepozorovaně hýbat s pomocí nějakého mechanismu. Žádný hmatatelný důkaz ale nenalezl.

„Protože jsem celou věc pokládal za záležitost politickou, ohlásil jsem událost na Krajskou správu StB do Jihlavy a předsedovi Okresního národního výboru Konopkovi. Jihlavská StB se však věcí dlouho nezabývala,“ uvedl též Goldbricht. Jihlavská Státní bezpečnost přijela do Číhoště až 25. ledna 1950, tedy 45 dní po prvním pohybu křížku! Což samozřejmě zpochybňuje rozšířené tvrzení, že číhošťský „zázrak“ vyvolala právě Státní bezpečnost v rámci velkého tažení komunistického režimu proti katolické církvi. StB však z inscenace zázraku obvinila samotného Josefa Toufara. Kdo vlastně byl číhošťský farář?

Josef Toufar se narodil 14. července 1902 v Arnolci v okresu Jihlava. Pocházel ze selského rodu, a byť od mládí toužil po kněžské dráze, jeho otec chtěl, aby převzal rodinné hospodářství. Teprve po otcově smrti v roce 1927 předal Josef Toufar statek své sestře a mohl, až ve svých 25 letech, začít studovat. Nejprve na gymnáziu v Havlíčkově Brodě, posléze v Chotěboři, kde v roce 1935 maturoval.

Po maturitě nastoupil do kněžského semináře v Hradci Králové, kde v červnu 1940 přijal kněžské svěcení – ve věku třiceti osmi let. Poté působil v Zahrádce u Ledče nad Sázavou, a to velmi úspěšně. Mezi farníky byl hodně oblíben a dokázal si získat i tamní mládež. Po válce se tak stal trnem v oku komunistům, kteří zařídili, že byl na jaře 1948 přeložen právě do Číhošti. I v novém působišti si ho farníci záhy oblíbili. Podle lidí z Číhošti byl však Josef Toufar též technický antitalent, jenž si prý nedokázal vyměnit ani píchlou duši u kola. Jako „pachatele“ zázraku ho proto můžeme vyloučit. Nejen kvůli technické nešikovnosti, ale hlavně z psychologických důvodů. Poctivého kněze by přece v životě nenapadlo uměle inscenovat zázračnou událost. A i kdyby snad ano, pak sotva v roce 1949, kdy sílil tlak nového, komunistického režimu proti církvi – musel by vědět, že si tak koleduje leda o kriminál. Toufar se také vůbec nesnažil podivných úkazů nějak aktivně propagandisticky využít. Byl obezřetný, informoval své církevní nadřízené, napomáhal vyšetřování události. Farníky, zčásti přesvědčené o zázraku, spíše krotil.

„Nemůžeme v tom viděti ani zázrak, ani nějaké znamení dobré anebo zlé, protože nám to Pán Bůh neřekl. Víme jen, že se nachyloval kříž,“ řekl v kázání o týden později. Někteří lidé totiž pohyb kříže považovali za znamení nadcházejících těžkých časů a zkoušek. Proto ta narážka na „znamení dobré anebo zlé“ v Toufarově kázání, přičemž on sám se pochopitelně případného zlého znamení obával. Z Číhoště se pomalu stávalo poutní místo a informace o údajném zázraku přinášela i zahraniční média. Koncem ledna se však do událostí plně vložila Státní bezpečnost. 28. ledna byl Josef Toufar zatčen. Komunisté pochopitelně na zázraky nevěřili. Buď celou věc narafičili sami, a pokud ne, nemohli si číhošťské události vysvětlit jinak než jako církevní podvod. Josef Toufar měl být proto donucen k přiznání, že pohyby křížku způsobil on.

Když odolával, dostal vyšetřovatel Ladislav Mácha od svých nadřízených pokyn, aby Toufara přiměl k přiznání stůj co stůj. Brutální Mácha to však přehnal a Josefa Toufara umučil k smrti. Dlouhým, několikahodinovým bitím, týráním zimou, hladem a žízní, kdy mu místo vody servíroval takzvanou karlovarskou tedy notně přesolenou polévku, i jinými sadistickými metodami. „Byla jsem v koncentráku. Viděla jsem už v životě hodně, ale nikdy tak hrozný případ násilí. Na jeho těle nebylo jediné nekrvavé místo, z úst mu vytékaly sliny a krev,“ vypověděla později zdravotní sestra, která 25. února 1950 asistovala u Toufarovy operace. Režim ho totiž potřeboval živého, ale lékařský zásah už zmučeného kněze k životu nepřivedl.  

„Po provedení narkózy a po otevření dutiny břišní doslova vytryskl z něho proud kalné žlutavé tekutiny,“ referoval v šedesátých letech příslušník StB Bohumil Košař. Bezprostřední příčinou úmrtí bylo pravděpodobně prasknutí žaludečního vředu. Toufar Máchovi dlouho vzdoroval, ale 22. a 23. února nakonec podepsal doznání, že hýbal křížkem a že sexuálně zneužíval ministranty. Znalecká expertiza zpracovaná Kriminalistickým ústavem v Praze roku 1994 však prokázala, že zatímco protokoly ze začátku února 1950 ještě obsahují Toufarovy formulace a způsob vyjadřování, protokoly s vynuceným doznáním jsou stylisticky naprosto odlišné – patrně je sepsal vyšetřovatel nebo nějaký jiný estébák a ztýraný kněz je pouze podepsal.

Jeho smrt však překazila komunistické plány. Toufar měl totiž hrát hlavní roli v připravovaném monstrprocesu. A též v propagandistickém filmu Běda tomu, skrze koho pokušení přichází. Josefa Toufara dovezli z Valdic do Číhoště, kde s ním mělo být v kostele nafilmováno zinscenování zázraku. Příslušník StB Jan Bokr vzpomínal v roce 1962 na tehdejší Toufarův příchod takto: „Byl ve velmi špatném zdravotním stavu, bledý, poškrábaný, rty rozpraskané, těžko mluvil a myslím, že jej stále dva orgáni drželi.“ Cituje Bokra historik Jan Kalous ve své studii Instruktážní skupina StB v lednu a únoru 1950. Zákulisí případu Číhošť. Podle Kalouse měl farář tak nateklé nohy, že mu musely být nazuty velké bačkory. Již při natáčení si Josef Toufar stěžoval na velké bolesti v břišní krajině. Dopravili ho na kazatelnu, tam ale zkolaboval a 25. února 1950, tedy na druhé výročí komunistického převratu, zemřel. Propagandistický film, kde pak Toufara hrál někdo jiný, působil i kvůli řadě dalších skutečností značně nevěrohodně a komunisté ho radši sami stáhli z kin.

Tělo kněze hodili do hromadného hrobu v Praze Ďáblicích. Rodina byla o Toufarově smrti informována až po několika letech. Vesnička Číhošť se pak nesměla objevovat ani na mapě. Ladislav Mácha paradoxně necítil vinu, ale křivdu. Komunisté totiž chtěli Toufara sice zlomeného, ale živého. Sadistický Mácha to však s horlivostí přehnal, a upadl proto trochu v nemilost, byť nějaké to teplé místo mu režim poté vždy opatřil.

V roce 1968 se číhošťský případ znovu otevřel, ale sovětská invaze snahy o soudní potrestání vyšetřovatele Máchy rázně utnula. Mácha nakonec stanul před soudem až po pádu komunismu. Zapíral jak mohl, s Toufarem prý vůbec nepřišel do kontaktu. V roce 1998 dostal nejprve pět let, po odvolání mu byl trest snížen na dva roky. Ale trest, s odkazem na špatné zdraví, nikdy nenastoupil.

Podivuhodné úkazy však v Číhošti neustaly. Prý se opakovaly i za Toufarova nástupce, ten ale přesvědčoval farníky, aby o nich raději pomlčeli. Ke zvláštní události zde došlo i 11. prosince 1998, tedy na výroční den prvotního zázraku. Hradecký biskup, dnes pražský arcibiskup Dominik Duka zde světil nový obětní stůl, a na okně fary přitom mrazem vykvetl ornament ve tvaru kříže, který dle svědectví pamětníků silně připomínal původní číhošťský kříž.

Číhošťský zázrak tak dodnes zůstává nevysvětlen. Často se sice označuje za provokaci StB, ta však nikdy nedokázala předvést funkční a zároveň skrytý mechanismus uvádějící křížek do pohybu. Rovněž nejsou známy žádné dokumenty svědčící o tom, že by StB číhošťské události předem připravovala jako „řízenou provokaci“. Vkomponovala je do svého proticírkevního tažení, to je zřejmé, podobně jako to, že je Josef Toufar mučedníkem, nicméně samotný jev zatím nikdo uspokojivě neobjasnil. Postoj církve k celé věci je pak až překvapivě zdrženlivý.

V roce 2004 se zjistilo, že geografický střed (neboli těžiště) České republiky leží právě v Číhošti. O důvod víc, proč se číhošťským událostem dále věnovat. Čas dnešního pořadu však pomalu vypršel. Ze studia Českého rozhlasu 6 se s Vámi, milí posluchači, koledou loučí a požehnané Vánoce přejí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.



Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekASUDCentropaDigi. archiv časopisůSlovník české literaturyElektronická knihovnaLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i Przyszłość
Více...

_Související články

31.7.

Proticírkevní propaganda v době komunismu - pracovní list

Pracovní list nabízí pestrou škálu dobových pramenů (texty, fotografie, anekdoty a karikatury), které dokument...
28.1.

Působení P. Josefa Toufara v Zahrádce

Jedinečným dokumentem, který autenticky dokumentuje a vlastně sevřeně shrnuje působení P. Josefa Toufara v Zah...
27.1.

Z kázání Josefa Toufara na svátek svatých Petra a Pavla v roce 1946

P. Josef Toufar nepatřil mezi strhující kazatele. Nedělní promluvy si vždy připravoval v sobotu písemně a učil...
31.10.

Dům naděje i hrůzy

Příběh domu v pražské Legerově ulici, ve kterém se protnuly novodobé české dějiny. Příběh místa, které vstoupi...
23.2.

Lágrová poezie Jana Zahradníčka z let 1951-1960

Tento pracovní list je zaměřen na práci s lágrovou poezií katolického básníka Jana Zahradníčka. Práce je zaměř...
10.6.

Karlovarský program – plán likvidace katolické církve

Studie se zabývá Karlovarským programem, plánem KSČ na likvidaci katolické církve v Československu po únoru 19...
9.5.

Kardinál König a vatikánská „východní politika“ – Překonání izolovaného postavení církve v komunistickém režimu

Studie se zabývá osobností vídeňského arcibiskupa kardinála Franze Königa a jeho cílevědomou „politikou návště...
5.12.

Číhošťský zázrak a osud kněze Josefa Toufara ve světle nových pramenů

V sobotu 11. 12.1999 uplynulo 50 let od jednoho z nejznámějších komunistických zločinů, tzv. číhošťského zázra...
19.11.

Exkomunikační dekrety jako zlomový bod vztahů státu a církve po únoru 1948

Sudie sleduje jednotlivé fáze proticírkevní politiky KSČ a poúnorové státní moci vůči církvi, jejím představit...
29.8.

Proticírkevní boj po únoru 1948

Text uvozují pokyny a směrnice ÚV KSČ a NF z roku 1948, které dokládají systematickou proticírevní politiku ko...

_Prameny

Nezávislé mírové sdružení – iniciativa za demilitarizaci společnosti

Aktualizováno: 19.9.2014 11:41 | Rubrika: Prameny, Československo v době normalizace
Nezávislé mírové sdružení – iniciativa za demilitarizaci společnosti

Ve druhé polovině 80. let vznikaly nezávislé občanské iniciativy jako např. Mírový klub Johna Lennona, České děti, Demokratická iniciativa, Hnutí za občanskou svobodu či Společnost přátel USA. Jednou z nich bylo i Nezávislé mírové...

_Metodika

Likvidace řeholí v Československu – Bartolomějská noc

Likvidace řeholí v Československu – Bartolomějská noc

Pracovní list se zabývá akcí K, která byla prvním krokem k likvidaci řeholních kongregací v Československu v roce 1950. List obsahuje několik svědectví pamětníků tzv. „bartolomějské noci“ a je doplněn fotografiemi. Je určen učitel...

_Aktuality

Uzávěrka Příběhů 20. století posunuta!

Aktualizováno: 22.9.2014 19:08 | Rubrika: Aktuality, Akce Moderních Dějin
Uzávěrka Příběhů 20. století posunuta!

Stále pokračuje druhý ročník soutěže Příběhy 20. století. Přihlásilo se už dvě stě soutěžících a na základě dalších zájemců jsme se rozhodli posunout uzávěrku soutěže až do 20. října! Takže neváhejte a natočte vzpomínky svých příb...

_Dějiny v médiích

Proti přesile a v obklíčení. Výjimečný kousek československých letců

Aktualizováno: 22.9.2014 10:38 | Rubrika: Česko
Proti přesile a v obklíčení. Výjimečný kousek československých letců

Technet.cz - Když 17. září 1944 na povstaleckém Slovensku přistál 1. československý stíhací letecký pluk, zbývalo do konce druhé světové války v Evropě téměř devět měsíců. Po dobu několika týdnů působila tato jednotka v týlu nepří...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2014 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Provozuje: NATURA DATA
Občanské sdružení PANT