Moderní-Dějiny.cz

Bitva u ostrova Vis v červenci 1866 a rakouská námořní moc

Publikováno: 13.7.2013, Aktualizováno: 13.7.2013 06:12

Bitva mezi rakouskou a italskou flotilou u dalmatského ostrova Vis, k níž došlo 20. července 1866, vstoupila do dějin námořních střetnutí. Byla totiž první velkou bitvou obrněných lodí a zároveň poslední, jíž se spolu s nimi účastnily plachetní lodi. Byla též poslední velkou námořní bitvou, v níž se uplatnil taran jako hlavní bojová taktika. Na bitvu u ostrova Vis zaostřili Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Bitva u ostrova Vis v červenci 1866 a rakouská námořní moc

Zaostřeno na moderní dějiny – Bitva u ostrova Vis v červenci 1866 a rakouská námořní moc.
Scénář pořadu.

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u dalšího dílu našeho cyklu. Je léto, jsou prázdniny, a tak hodně lidí vyráží k moři. Mezi Čechy je populární chorvatské pobřeží, a jak to tak v letoviscích bývá, většina návštěvníků snadno nabude mylného dojmu, že tato místa slouží od nepaměti jenom rekreaci. My dnes proto sice zaostříme na Jadran, avšak na dobu před skoro stopadesáti lety, kdy zde, u dalmatského ostrova Vis, došlo v červenci 1866 k velké námořní bitvě mezi rakouskou a italskou flotilou. Bitva u ostrova Vis, někdy označovaná též jako bitva u Lissy, neboť Lissa je italský název ostrova, vstoupila do dějin námořních bitev. Byla totiž první velkou bitvou obrněných lodí a zároveň poslední, jíž se spolu s nimi účastnily plachetní lodi. Byla též poslední velkou námořní bitvou, v níž se uplatnil taran jako hlavní bojová taktika. Taran znamená, že loď prostě najede do boku nepřátelské lodi a klounem, ostrým zobcem umístěným na přídi pod čarou ponoru, do ní vytvoří otvor, který způsobí její potopení. Bitvu u Visu rozhodl odvážný manévr velitele rakouské flotily admirála Tegetthoffa, když potopil vlajkovou loď italské flotily právě taranem.

Trochu paradoxně, poněvadž Rakousko ani Itálii nelze řadit mezi hlavní námořní mocnosti té doby, bylo jejich střetnutí na Jadranu druhou největší námořní bitvou devatenáctého století, a to po bitvě u Trafalgaru. A poněvadž jsme tehdy tvořili součást habsburské monarchie, lze říci, že bitva u Visu patří též do českých dějin, ostatně, na palubách rakouských lodí sloužili i námořníci českého původu.

Než se ale přesuneme k ostrovu Vis, povězme si něco o dějinách rakouské mořeplavby. Ctirad Beneš o nich v knize Rakouské válečné námořnictvo 1848 – 1866 píše: „Rakousko mělo ve svých dějinách několikrát možnost ovládat nejen rozlehlá území, ale i značně veliké části mořského pobřeží, a dokonce i celá moře. Tak tomu bylo za císaře Maxmiliána I. a nejvíce pak za vlády jeho vnuka Karla V., který od roku 1519 ovládal obrovskou říši, v níž skutečně ‚slunce nezapadalo‘. Vždyť k ní patřilo i Španělsko se svými koloniemi ve Střední a Jižní Americe! Za vlády Karla V. Habsburkové dosáhli vrcholu své moci. Po jeho abdikaci v roce 1556 obdržel císařskou korunu jeho bratr Ferdinand I. a Španělsko dostal jeho syn Filip II. Dějiny obou habsburských větví pak probíhají zcela odděleně. Španělská linie se marně snažila udržet vedoucí postavení jako námořní mocnost, rakouské linii bylo určeno stát se předvojem proti Osmanské říši.“  Habsburská monarchie proto dlouho neměla s mořem skoro nic společného. Změna nastala až za napoleonských válek, při nichž a po nichž Rakousku připadlo Benátsko. Benátská republika patřila ve středověku mezi námořní a obchodní velmoci, její moc však postupně upadala. Oslabené Benátsko dobyl Napoleon, ale to nakonec připadlo právě Rakousku, a to i s Istrií a Dalmácií. Z Rakouska, které převzalo benátskou flotilu, se najednou stala námořní mocnost na Adrii.

Nicméně právě v té době se rodil i moderní nacionalismus, který se brzy stane formujícím principem moderních států. Dynastický princip sice útoku nacionalismu dlouho odolával, nakonec však podlehl. Po celé devatenácté století probíhaly války, které tento základní konflikt odrážely. Habsburkové tak sice získali přístup k moři, ale čekal tam na ně nepřítel v podobě italských národních tužeb a ambicí po sjednocení. Ty se velmi výrazně projevily v letech 1848 a 1849, kdy celou Evropu zachvátily národní revoluce. Benátky vyhlásily samostatnost a většina příslušníků rakouské flotily dezertovala – ke svým, tedy k Italům. Rakušané sice nakonec svou vládu nad Benátkami obnovili, avšak zpočátku měli na moři převahu vzbouření Benátčané. Rakušané se v nouzi uchýlili k vynalézavosti, a vepsali se tak do dějin válečnictví i prvním bombardováním ze vzduchu. Ctirad Beneš to přibližuje následovně: „Při obléhání Benátek chyběla na pevnině děla s větším dostřelem a na moři dostatek plavidel. Tehdy se maršál Radecký dozvěděl o úspěšnosti pokusů bratří Uchatiů, pracujících ve vídeňské slévárně. Vynález nadporučíka Franze Uchatia se při pokusech v květnu 1849 skutečně osvědčil. Čtyři balony úspěšně svrhly na vzdálenost 9,5 kilometru své ‚nálože‘ (pytle s 15 kilogramy písku) na cíl. Ministerstvo války ihned nařídilo generálnímu ředitelství dělostřelectva připravit odeslání ‚přiměřeného počtu nového vynálezu‘ před Benátky.“ Bratři Uchatiové měli české kořeny – jejich dědeček se prý jmenoval Uchatý a v bitvě u Slavkova údajně ztratil nohu. Když se však ocitli před Benátkami i se svým vynálezem, vanul stálý protivítr. Velitel námořnictva proto poskytl kolesový parník Vulkan, který měl balóny dopravit na opačnou stranu města. I tak ale počasí bombardování Benátek ze vzduchu nepřálo. Jak ve své knize uvádí Ctirad Beneš: „Až 15 července dva balony svrhly ‚šrapnely‘ na arzenál a Lido. Mezitím dorazil z Vídně nadporučík Partsch s dvaceti muži a 110 balony, které byly dopraveny na parník Vulkan. K dalšímu bombardování města už ale nedošlo. Admirál Dahlerup totiž Radeckému sdělil, že pro nepříznivé počasí bude nutné zrušit blokádu z moře, a proto se také nedalo počítat s použitím dalších balonů. Město zároveň začalo ostřelovat pozemní dělostřelectvo.“ Tak tedy dopadlo první bombardování ze vzduchu v dějinách. Dodejme, že balóny byly bez posádky, pouze obsluha při startu zapálila doutnák, který po určitém čase dohořel a uvolnila se tak bomba. Potenciál nové zbraně dobře odhadl korespondent deníku Der österreichische Volksbote, když napsal: „Účinkem bomb svrhovaných z balonů by celé město mohlo být změněno v hromadu rozvalin.“

To ale korespondent rakouského listu přece jen předběhl dobu. Ač by se na základě právě uvedených skutečností mohlo zdát, že Rakušané byli ve vojenské technice pokrokovým předvojem, spíše opak byl pravdou. Svědčí o tom i vzpomínky námořního kapitána Maxe von Rottauschera na bojovou účast rakouské flotily ve válce s Dánskem v roce 1864. Tehdy ještě bojovaly Rakousko a Prusko společně, proti Dánsku, které si nárokovalo Šlesvicko-Holštýnsko. Dánská flotila tehdy blokovala severoněmecké přístavy v okolí ústí Labe (tj. především Brémy a Hamburk). Likvidací této blokády bylo pověřeno rakouské námořnictvo, neboť Rakousko bylo jedinou zemí Německého spolku, která měla relevantní námořní síly. Ty se však nacházely ve Středozemním moři a nebyly na tom dobře technicky ani personálně, takže jejich cesta do Severního moře byla poněkud komplikovaná a zdlouhavá. Rottauscher ve svých vzpomínkách hodnotí tehdejší poměry v rakouském námořnictvu následovně: „Zde se stále pěstuje systém spoření a škrtů. V arzenálu, v němž roste doslova tráva, se najednou objevují dávno odstrojené lodě porostlé mušlemi a dávají se do bojeschopného stavu. To všechno navíc provázejí časté havárie. Narychlo posháněné mužstvo mezitím pózuje u děl, která chrání před zkázou pouze jednoduchost konstrukce. Za zmíněných podmínek má být najednou celé loďstvo převedeno do bojové pohotovosti. V této situaci všechny předběhl Tegetthoff. Ostatní, kteří se kompletně sešli až v dubnu v Brestu, se postupně jeden za druhým loudali na cestě, přerušované nutnými zastávkami v různých přístavech, což byl důsledek mobilizační mizérie. Do toho všeho se rozšířila zpráva o nebezpečí, které může potkat naše nedokonalé pancéřové lodě v rozbouřeném oceánu. Velitel pancéřové lodě Juan de Austria se v této věci dostal do tak prudkého sporu se stavitelem zmíněné ‚žehličky‘, že mu byl pro plavbu přidělen příslušný odborník. Když potom při bouři v Biskajském zálivu do lodě tekla voda proudem a téměř hrozila její zkáza, bylo dáno velitelovi za pravdu a potvrzeno, že rakouská plavidla jsou dobrá pouze k zajímání cizích obchodních lodí a ne k boji.“

Není to zrovna lichotivé hodnocení. Max Rottauscher, jehož ve své knize cituje Ctirad Beneš, však zmínil Wilhelma von Tegetthoffa. Právě Tegetthoff, jeden z nejlepších rakouských námořních velitelů, prokázal, že tam, kde technika pokulhává, může ještě situaci zvrátit dobře zvolená taktika a hlavně odvaha, energičnost a odhodlání. Tegetthoff velel předvoji rakouské flotily, který dorazil do Severního moře počátkem května 1864. Předvoj tvořily dřevěné, leč již parním strojem poháněné šroubové fregaty Radetzky a Schwarzenberg. K nim se posléze připojila tři menší pruská plavidla. 9. května vyplula flotila směrem k ostrovu Helgoland, kde se měla nacházet hlavní část dánské eskadry. Dánská eskadra sestávala ze dvou šroubových fregat a z jedné korvety. Dánské lodě byly modernější a podstatně lépe vyzbrojené než rakouské. První výstřely zazněly zhruba ve 14:00 ze Schwarzenberga. Tegetthoff se rozhodl rychle zkrátit vzdálenost a dostat se do těsné blízkosti nepřítele, aby tak zmenšil výhodu Dánů spočívající v lepších dělech – ta dánská měla větší dostřel. To se mu podařilo, ovšem cena za tento úspěch byla děsivá. Vlajková loď rakouské eskadry Schwarzenberg utržila během bitvy neuvěřitelných 153 zásahů a vypuklo na ní několik požárů. Když se po dvou hodinách boje rozhodla odpoutat, byla více jak pětina mužů její posádky mrtvá a loď vypadala jako hořící a doutnající vrak těsně před potopením. Ale Dánové na tom nebyli o mnoho lépe – fregata Jylland byla na více než hodinu vyřazena z boje, dokud se nepodařilo opravit poškozené kormidlo. Obě loďstva zakotvila dále od sebe, opravovala největší škody a chystala se k dalšímu boji. K tomu však už nedošlo, neboť velitel dánské flotily dostal zprávu o příměří dohodnutém v Londýně a neviděl v dalším boji žádný smysl. Bitva u Helgolandu skončila nerozhodně, ale německého cíle – zrušení blokády Brém a Hamburku, bylo dosaženo. Tegetthoff si za svůj úspěch vysloužil hodnost kontradmirála. Musíme zdůraznit, že pokud mluvíme o Schwarzenbergovi, máme na mysli rakouskou fregatu, nazvanou po jednom ze slavných předků jednoho současného nejmenovaného českého politika.

Max von Rottauscher se bitvy u Helgolandu neúčastnil, po ní však hovořil se sedmnáctiletým kadetem Schönbergerem z fregaty Schwarzenberg, jenž byl za statečnost v boji vyznamenán zlatou medailí. Podle Rottauschera mladý hrdina: „Vzpomínal, jak si obsluhy děl těsně před bitvou klekly k modlitbě vedle svých zbraní a přijaly požehnání duchovního, který procházel všemi palebnými stanovišti. Pak všichni členové posádky začali střílnami pozorovat blížící se dánský svaz. Poté nečekaně padly první výstřely nepřítele a vzápětí jeden granát prolétl střílnou a explodoval pod lafetou děla, jehož obsluhu zabil. Odtržená hlaveň se dala do nezvladatelného pohybu a začala vyrývat z paluby třísky. Ty byly vedle přímého účinku střel tím největším nebezpečím pro mužstvo. Až teprve ve chvíli, kdy se dánské lodě obracely, jeden dělostřelec vyskočil a začal tancovat. Nebylo to považováno za nic mimořádného, neboť podobné případy pominutí mysli v boji byly běžné. Ale tancující muž najednou klesl mrtev na palubu. Jeho mrtvola nevykazovala žádné zevní poranění, ale po podrobné prohlídce se v jeho páteři našla zabodnutá velká dřevěná tříska.“

Takové tehdy panovaly poměry na námořních válčištích. O dva roky později již spojenci z války s Dánskem, Rakousko a Prusko, bojovali proti sobě. Prusové chtěli dominovat německému prostoru, zatímco Italové, spojenci Prusů, si chtěli na Rakousku vydobýt území, na něž si kladli nárok – hlavně jim šlo o Benátsko. Rakousko tak vedlo válku na dvou frontách. Na severu utržilo 3. července 1866 osudovou porážku v bitvě u Hradce Králové, na jihu však nad Italy zvítězilo. Jak v pozemní bitvě u Custozzy, tak v námořní bitvě u ostrova Vis. Italská flotila byla technicky vyspělejší – sportovní terminologií vyjádřeno, byla rozhodně favoritem střetnutí, jež se odehrálo mezi 18. a 20. červencem 1866, přičemž hlavní střet proběhl 20. července. Rakušanům však pomohla i neschopnost italského velitele admirála Persana. Ten se boji dlouho zbaběle vyhýbal a v jeho průběhu pak přesedl na pancéřovou loď Affondatore, postavenou nedávno v Anglii. Přesedl možná i proto, že byla považována za nepotopitelnou a velmi pochvalně se o ní vyjádřily i londýnské Timesy. Avšak Persano si při tomto přestupu zapomněl s sebou vzít admirálskou vlajku, takže ostatní lodi italské flotily nebraly na rozkazy signalizované z  Affondatore ohled.

Bitvu však rozhodla především odvaha a rozhodnost rakouského velitele Tegetthoffa. Jeho taktiku nám přiblíží ukázka z druhého dílu celkem třídílné práce Vladimíra Hynka a Petra Klučiny nazvané Válečné lodě: „Tegetthoff si uvědomoval slabiny své eskadry. Měl téměř o polovinu méně lodí než protivník a navíc vyzbrojených zastaralými děly. Proto nemohl přistoupit na to, že by se bitva vybojovala děly. Jeho jedinou šancí byl boj zblízka. Ze svých lodí vytvořil tři za sebou plující klíny špicí obrácené k nepříteli. První klín tvořily pancéřové lodě a na jeho špici plula vlajková loď Ferdinand Max s Tegetthoffem na palubě. Druhý klín tvořily dřevěné fregaty, vedené řadovou dřevěnou lodí Kaiser. Konečně třetí klín se skládal z dělových člunů.“ A jak takový boj zblízka vypadal? To nám opět prozradí Vladimír Hynek s Petrem Klučinou: „Vlajková loď rakouského admirála se neúspěšně po dvakrát pokusila taranovat nepřátelská plavidla, až se jí v půl dvanácté naskytl ideální cíl – bok pancéřové fregaty a vlajkové lodi italské flotily Re d’Italia, která plula s poškozeným kormidlem. Ferdinand Max narazil do italského plavidla rychlostí 11 uzlů. Po vycouvání se objevil v boku Re d’Italia velký otvor o ploše 13 metrů čtverečních. Loď se naklonila na bok a ve třech minutách se potopila.“ Italové bitvu prohráli. Ztratili dvě lodě, jednu z nich vlajkovou a nazvanou „Italský král“.  Další dvě měli  poškozené. V boji padlo 42 italských důstojníků a přes šest set mužů z posádek. Naproti tomu Tegetthoff ztratil pouze 38 mužů. Ale Tegetthoffův triumf, podobně jako vítězná pozemní bitva u Custozzy, znamenaly jen slabou náplast, neboť na hlavním bojišti, u Hradce Králové, utrpělo Rakousko osudovou porážku.

Italové nakonec, jakožto spojenci Pruska, vysněné Benátsko získali, a to přes porážku v námořní bitvě. Rakouské vítězství tak bylo vlastně vítězstvím Pyrrhovým, byť, díky úspěchu u Visu, si Rakousko mohlo ponechat Terst, Istrii a Dalmácii, na které si Italové původně též brousili zuby. A právě zde Rakousko dále rozvíjelo svou válečnou flotilu, která pak sváděla boje s italským námořnictvem za první světové války. Za zvuků populárního istrijského tance „Balun“ v podání kytaristů Anny a Viktora Vidovičových se s Vámi, milí posluchači, na vlnách Českého rozhlasu 6 loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Antonín Novotný - komunistický politik a prezident

Aktualizováno: 9.5.2019 12:17 | Rubrika: Šedesátá léta 20. století, Československo v letech 1948-1968
Antonín Novotný -  komunistický politik a prezident

Prezentace přináší základní údaje o osobnosti československého komunistického politika a prezidenta Antonína Novotného, za jehož vedení se na přelomu 50. a 60. let 20. století musel režim potýkat s neustále se zhoršující hospodářs...

_Aktuality

Letní škola ÚSTRu

Aktualizováno: 24.5.2019 14:13 | Rubrika: Aktuality
Letní škola ÚSTRu

Ústav pro studium totalitních režimů, Centrum současného umění DOX a Stálá konference asociací ve vzdělávání vás zvou na letní školu. Letní škola je určena pro učitele dějepisu a společenských věd. Název letošního ročníku je: "Sto...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT