Sedláci, tvořící do té doby významnou sociální skupinu českého a slovenského venkova, se na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století díky svému leckdy nepopiratelnému vlivu v obci ocitli na seznamu nepohodlných osob. Jako prokazatelné autority obce byli nemalou překážkou na cestě k rychlému prosazení změn vedoucích k socializaci venkova.
Jejich osud do budoucna závisel především na libovůli místních funkcionářů, kteří v tom viděli mstu za minulé časy a snadnou možnost získat jejich majetek nejen pro potřeby družstva. Toto příkoří vůči selskému stavu bylo činěno příslušnými orgány v podstatě legálně a pod rouškou pomyslné zákonnosti. Ostatní vesničané nejen z řad zemědělců ve většině případech tomuto dění pouze jen přihlíželi z možných obav před postihem jich samých a všeobecnému strachu panujícímu v té době na vesnici (jakkoli leckdy s postiženými sedláky soucítili a mnohdy i za ně aspoň zpočátku orodovali formou různých petic, dobrozdání a dalších možných přímluv). Jejich nucený odchod i s rodinami z původního prostředí, kam po desítky let náleželi, způsobil rozvrat přirozeného řádu venkova a vážně narušil tradiční venkovskou pospolitost.