Moderní Dějiny - Vzdělávací portál pro učitele, studenty a žáky

Kalendárium: 08.02.1945 - konference Velké trojky v Jaltě - Více v kalendáriu...

Váš jazyk:

Registrace / Přihlášení

Úvod > Prameny > Oral history > Osvobození terezínského ghetta ve vzpomínkách pamětníků

Osvobození terezínského ghetta ve vzpomínkách pamětníků

Při příležitosti spuštění webových stránek Centra vizuální historie Malach, které proběhlo ve dnech 65. výročí konce druhé světové války a osvobození ČSR, pro vás centrum připravilo krátký sestřih z filmových výpovědí přeživších holocaustu, jejichž svědectví se s mnoha dalšími nacházejí v digitálním archivu Institutu USC Shoah Foundation.

Vaše připomínky a diskuse

Ve videoklipu naleznete úryvky ze svědectví pěti pamětníků, týkající se sklonku druhé světové války a osvobození ghetta v Terezíně. Níže naleznete video ke zhlédnutí a stažení, krátké životopisné profily pamětníků, článek o osvobození terezínského ghetta, odkazy na další podrobnější informace a na samý závěr několik námětů otázek, kterými lze vzdělávací využití tohoto materiálu doplnit.

Sestřih ze vzpomínek pamětníků si můžete prohlédnout ZDE:

Stručné životopisy pamětníků, kteří ve videoklipu hovoří

Růžena Blechová se narodila roku 1934 jako Růžena Friedová středostavovské rodině v Praze. Tatínek byl ze staré libeňské židovské rodiny, maminka k židovství konvertovala. V roce 1940 absolvovala jeden ročník základní školy, tehdy zákony povolovaly židovským dětem z celé Prahy pouze studium v židovské škole v Jáchymově ulici, poté vyučování pokračovalo již jen ilegálně, po bytech a v rodinách. Do Terezína byla deportována v únoru 1945. Po osvobození se dva roky léčila s tuberkulózou, až poté se mohla vrátit do školy. Nakonec se stala učitelkou.

Ing. Jiří Eckstein se narodil roku 1922 v Praze - Libni. Tatínek byl úředníkem u soukromé firmy. Jeho rodiče byli takzvané "smíšené manželství", maminka byla katolička. V septimě byl jako žid vyloučen ze studia na reálném gymnáziu, do Terezína byl deportován v srpnu 1942. V březnu 1943 byl zařazen do pracovního tábora v Panenských Břežanech, kde vězni z Terezína pracovali na majetku paní Heydrichové, vdovy vo říšském protektoru. Později byl deportován do koncentračního tábora Wulkow a tábora Schnarchenreuth, odkud byl na samém konci války převezen zpět do Terezína, kde byl osvobozen. Dodělal si maturitu, vystudoval vysokou školu a stal se strojním inženýrem.

Jana Friesová se narodila roku 1927 v pevnostním městě Josefov u Jaroměře, část dětství ale prožila v Mnichově Hradišti u prarodičů, příznivců českožidovské asimilace. Dědeček a strýc byli zapojeni do ilegální odbojové organizace. Do Terezína byla deportována v prosinci 1942, v ghettě zůstala do osvobození. Vystudovala historii a filozofii, byla překladatelkou a tlumočnicí, ale také učitelkou a novinářkou.

Egon Lánský se narodil roku 1933 v Trenčíně na Slovensku jako Egon Löwy. Otec i matka byli lékaři, rodina byla zcela nenáboženská. Po vzniku Slovenského štátu tatínek odešel přes Maďarsko a Jugoslávii do Francie, kde se přihlásil do Československé armády. Maminka s dětmi se nechali pokřtít, a tím byli na čas chráněni před deportací. Egon studoval v klášterních školách v Trenčíně a v Bojné, po potlačení SNP se rodina ukrývala, byli však odhaleni a deportováni do koncentračního tábora v Seredi. Odtud byli v prosinci 1944 deportováni do Osvětimi, z Osvětimi byli po třech dnech odesláni evakuačním transportem do Terezína, kde zůstali do osvobození.

Hana Hildová se narodila roku 1928 v Praze, tatínek měl obchod s kožešinami. Do školy chodila nejprve do Křižovnické ulice, poté jako ostatní děti označené za židy mohla studovat pouze v židovské škole v Jáchymově ulici. Do Terezína byla deportována v červenci 1943, v ghettu zůstala až do osvobození. Po válce se rozhodla, že nebude studovat, ale musí pracovat, aby mohla živit maminku. Nakonec ale přeci jen vystudovala.

Terezínské ghetto a průběh osvobození

Terezín je malé pevnostní město v ústeckém kraji. Pevnost byla založena roku 1780 císařem Josefem II. a pojmenována na počest jeho matky Marie Terezie. O dva roky později císař pevnost ve svém nejvyšším osídlovacím patentu povýšil na královské svobodné město.

Počátkem 2. světové války bylo v Terezíně zřízeno židovské ghetto jako součást plánu říšského protektora Reinharda Heydricha, který předpokládal nejprve izolaci Židů od ostatního obyvatelstva a následně jejich postupn0 přemísťování do východních táborů smrti ke konečné likvidaci. První transport v počtu 342 mužů, tzv. Aufbaukommando, přijel do Terezína z Prahy 24. listopadu 1941. Úkolem této skupiny vězňů bylo připravit město pro umístění velkého počtu dalších vězňů. Od počátku roku 1942 pak do města přicházely pravidelné hromadné transporty a počet obyvatel ghetta se rychle zvyšoval. Z území Protektorátu Čechy a Morava bylo do Terezína nastěhováno na 74 000 Židů, od poloviny roku 1942 však do Terezína začaly směřovat i transporty z Říše a ostatních zemí pod německou okupační správou. Za celou dobu války Terezínským ghettem prošlo přes 155 000 vězňů.

Od podzimu roku 1944 bylo z vývoje válečné situace stále patrnější, že konec války je blízko, což přineslo naději i pro zbývající terezínské vězně. Na přelomu dubna a května 1945 konečně došlo k zásadním událostem, které signalizovaly, že dlouho očekávaný mír už je jen otázkou času: Sovětská armáda obklíčila 24. dubna 1945 Berlín, město bylo dobyto 2. května. Již na sklonku dubna se setkala vojska USA a SSSR na území Třetí říše. Adolf Hitler spáchal ve svém bunkru 30. dubna sebevraždu. V dubnu 1945 navštívil terezínské ghetto zástupce Červeného kříže a přislíbil představitelům samosprávy ochranu. Všechny tyto události byly jasnou předzvěstí pádu nacistického Německa – vězňové v Terezíně však netušili, že ani osvobození pro ně ještě nebude znamenat úplný konec utrpení.

Již v průběhu dubna mířily do Terezína pěší kolony, vlaky a nákladní automobily plné evakuovaných vězňů z koncentračních táborů ze všech koutů Polska a Německa. První transport ze 20. dubna 1945 přivezl do ghetta 2 000 vězňů a vyvolal mezi starými terezínskými vězni naprosté zděšení. Holé, zcela nevybavené a zaplombované vagóny byly plné vyhladovělých a zubožených lidských trosek. Vězňové byli na cestě téměř tři týdny – bez vody, jídla a jakékoli pomoci. Všichni byli nemytí, zavšivení, vyhublá těla pokrytá špínou a boláky, často na pokraji šílenství. Ve vagónech byli zavřeni spolu s mrtvolami těch, kteří dlouhou cestu nepřežili. Tyto lidské trosky nyní potřebovaly tu nejnutnější pomoc. Byli mezi nimi i někdejší terezínští vězňové, kteří se ve zcela zbědovaném stavu – za několik měsíců ztratili mnohdy polovinu své hmotnosti – navraceli ke svým blízkým. Všechny bylo třeba ošatit, nasytit, ošetřit a ubytovat, což byl v podmínkách ghetta úkol takřka nad lidské síly.

S nově příchozími byla však do Terezína zanesena infekce skvrnitého tyfu. Tato zákeřná nemoc se velmi rychle šířila i mezi původní vězně. Mnozí z nakažených se snažili opustit tábor, ovšem bez předchozí prohlídky a lékařského souhlasu, takže hrozilo zavlečení skvrnivky i mezi civilní obyvatelstvo mimo Terezín. Vzhledem k laxnímu postoji nacistických úředníků a lékařů byly poměry v terezínských nemocnicích strašlivé – nebyl dostatek místa k uložení nemocných, nedostávalo se ani slamníků, takže nakažení leželi dlouhé dny na holé zemi. Počet nových případů tyfu neustále vzrůstal a v květnu 1945 již počet nových diagnóz přesahoval stovku denně. Řada mrtvých, kteří byli nejprve pohřbíváni do masových hrobů v severním valu, zůstávala ležet na jednotlivých dvorech, aniž by kdokoli dal rozkaz k jejich pohřbení. Poslední esesáci spěšně opustili Terezín 5. května.

V noci z 8. na 9. května 1945 obyvatelé Terezína konečně spatřili první sovětské tanky a automobily. Rudá armáda podnikla zásadní kroky k vyřešení tragické situace, převzala ochranu nad všemi terezínskými vězni a od 10. května do ghetta přivážela tolik potřebné a dosud nedostatkové zdravotní vybavení i personál. Dne 14. května byla v Terezíně vyhlášena dvoutýdenní karanténa, což znamenalo uzavření tábora jak pro vstup, tak pro jeho opouštění. Péče o nemocné a umírající byla kromě sovětských zdravotníků také v rukou českých lékařů a ošetřovatelek, kteří byli v táboře již od 4. května, lékařů z České pomocné akce, ale i dobrovolníků z ghetta, stejně jako přilehlého a vzdálenějšího okolí. Mnoho zdravotníků svou obětavou pomoc zaplatilo životem.

Za nezměrného nasazení řady lidí se podařilo zachránit životy tisíců někdejších terezínských vězňů. Po zrušení karantény začaly probíhat repatriace a osvobození se mohli začít navracet ke svým rodinám a blízkým. Mezinárodní repatriační komise ukončila svou činnost 17. srpna – podle vydané závěrečné zprávy provedla repatriaci 7 600 maďarských státních příslušníků, 6 600 německých státních příslušníků, 3 800 Čechoslováků, 3 500 státních příslušníků Polska, 840 Holanďanů, 500 Francouzů, 150 Jugoslávců, 120 státních přislušníků tehdejšího SSSR a mnoha dalších vězňů z celkem 35 států světa. Repatriováno bylo celkově na 25 000 vězňů a repatriace probíhala vlaky, nákladními i osobními automobily. Poslední bývalí vězňové opustili tábor koncem srpna 1945.

Literatura:

Chládková, L.: Terezínské ghetto. Památník Terezín, Terezín 2005.

Kulišová, T., Lagus, K., Polák, J.: Terezín. Naše vojsko, Praha 1967.

Další informace online:

Článek o osvobození Terezína na serveru holocaust.cz

Památník Terezín

Město Terezín

Náměty otázek ke vzdělávacímu využití v návaznosti na video

Co jste se dozvěděli nového o konci druhé světové války a osvobození? Jaké části vyprávění vás zaujaly?

Osvobození Terezína se lišilo od osvobození jiných měst – proč tomu tak bylo?

Proč bylo vztyčení české státní vlajky a zpěv hymny v Terezíně tak překvapivým a nezapomenutelným výjevem?

Proč podle vašeho názoru pamětníci říkají, že sice měli z osvobození radost, ale zároveň to pro ně znamenalo počátek nejistoty a čekání?