Říkal se u nás v osmdesátých letech i takovýhle vtip: „Jdou dva nazí chlapi po ulici, který z nich je Polák? – No přece ten, který má v zadnici pavučinu!“ Ač se to nemá dělat, hlavně mladší generaci je asi třeba tuto anekdotu dovysvětlit. Nenaráží, jak by se mohlo zdát, na nějakou polskou „homofobii“, ale na nižší životní úroveň v Polsku ve srovnání s relativně blahobytným normalizačním Československem. Má však dodnes velkou vypovídací hodnotu, neboť odráží vztah tehdejší české společnosti k jejím severním sousedům. Ta velmi snadno přijala za své našeptávání letitých stereotypů (obratně zesilované komunistickou propagandou), že Poláci jsou nešikovní flákači, kteří dovedou jen kšeftovat a když jde do tuhého a je třeba „máknout“, začnou dělat „bordel“. Že jsou to vlastně takoví „bílí cikáni“. Když pak začal režim zdejší „úpravy cen“ či jiné spotřebitelské nepříjemnosti zdůvodňovat i odkazy na „situaci v Polsku“, nemohla polská Solidarita počítat s tím, že by se v Československu dočkala masové popularity.

Masivní popularitě (spíše skrytému fandění) se u nás těšila jen ve vybraných kruzích, mezi disentem, částí inteligence, u části věřících. V disentu vyvolal zrod Solidarity pochopitelně velké naděje, ale znamenal též velkou výzvu: když oni dosahují masových počtů, proč ne my...

Přečtěte si celý článek
 

Poslední 3 příspěvky v diskusi